Dvacet let s Putinem
Přinesl naději na změny, i po 20 letech se však země potýká se stejnými problémy
MOSKVA Předpokládalo se, že jeho vláda bude trvat nanejvýše dva roky. Koneckonců na postu se před ním za pouhých 18 měsíců vystřídali hned tři politici. 9. srpna 1999 jmenoval tehdejší ruský prezident Boris Jelcin úřadujícím premiérem málo známého šéfa tajných služeb Vladimira Putina. A ten Rusko řídí už 20 let.
Ačkoliv na počátku mu věřila sotva třetina Rusů, za necelý půlrok si získal přes 80 procent obyvatel. A i když v poslední době jeho popularita značně klesla, dodnes zůstává nejdůvěryhodnějším politikem v zemi.
Jako mladý a energický byrokrat měl Putin na přelomu tisíciletí celkem štěstí. Těžkého alkoholika Jelcina měli plné zuby Rusové i západní partneři a ceny ropy rostly. Putinovi pomohlo i to, že měl plno konexí v tajných službách, které se v průběhu let staly klíčové pro jeho vládu.
První dekáda
Parlament potvrdil nominaci Putina na premiéra 16. srpna. Jelcin ho tehdy přímo nazval svým následníkem, což do značné míry poslance přesvědčilo. A to i přes to, že ještě na jaře téhož roku se neúspěšně pokoušeli prezidenta z úřadu odstranit.
Nedůvěra v Putinovy státnické schopnosti se rozptýlila jak pára nad hrncem ani ne do dvou měsíců. Nahráli mu k tomu radikálové z Čečenska, jejichž počty se po první válce v regionu zvyšovaly.
V první polovině září se v zemi spustila vlna teroristických útoků. Při výbuchu náloží v obytných domech v Bujnaksku, Moskvě a Volgogradu zahynuly stovky lidí. Na konci září vstoupila ruská armáda do Čečenska. A i když kritici naznačovali, že za atentáty stály bezpečnostní složky, které tak měly konflikt vyprovokovat, Rusové se postavili za Putina. Následujícího roku si ho zvolili za prezidenta.
První desetiletí se sice neslo ve znamení rozličných událostí, které na Západě nesli s nelibostí, mimo jiné například likvidaci oponentů z řad oligarchů, ale hodnotit by se dalo vesměs pozitivně.
Země se dostala z deprese kvůli zašlé slávě sovětské éry a po letech krize i do hospodářského růstu. Putin si jako efektivní úředník postupně získával na svou stranu vedle Rusů i Západ. Také v tomto případě mu přitom posloužili teroristé a tragické 11. září. Ruský prezident byl prvním zahraničním politikem, který v telefonickém rozhovoru tehdejšímu americkému prezidentovi Georgovi Bushovi nabídl pomocnou ruku.
Pak přišlo rozčarování
„Kdyby byl Putin odešel v roce 2008, zapsal by se do dějin jako jeden z nejúspěšnějších vůdců Ruska,“napsal u příležitosti 20. výročí v komentáři ruský politolog Kirill Rogov. To druhé desetiletí se naproti tomu neslo ve vzájemném rozčarování. Rostoucí ekonomické potíže a neschopnost je řešit vedly v zemi k nespokojenosti a zároveň utužování Putinova režimu a moci. Kreml se uchýlil k rozdělování na „my“a „oni“. Oni, kteří chtějí destabilizovat Rusko zvenku i zevnitř. A my, kteří nedopustíme nepravosti na Rusech.
Pokles popularity na domácí půdě i rozčarování na Západě přivedlo Moskvu k dalším válkám – v Gruzii, na Ukrajině a v Sýrii. Anexe ukrajinského poloostrova Krym v roce 2014 sice zvedla vlnu optimistického vlastenectví, byla ale jen náplastí na otevřenou zlomeninu.
Euforie postupně opadla, problémy zůstaly. Frustrace Rusů je přitom patrná na rostoucích protestech v zemi. Lidé jsou schopni vyjít do ulic kvůli korupci, nepopulárním reformám nebo plánu na stavbu kostela na nesprávném místě.
Veřejnost se stává politicky aktivní a to se Kremlu příliš nezamlouvá. To dokládá i nedávné zamítnutí opozice u voleb do víceméně bezvýznamného moskevského zastupitelství. Režim podle politických analytiků nehodlá nic riskovat, a proto surově zakročil i proti vlně nevole, která se proti rozhodnutí zvedla.
Co se bude dít, až Putinovi v roce 2024 vyprší podle ústavy poslední mandát, zatím jasné není. V médiích se objevují až fantastické scénáře, například o spojení Ruska do jednoho státu s Běloruskem s Putinem v čele. Jisté je, že Kreml to nenechává náhodě a na rok 2024 se už nyní připravuje.