„Slibovali nám zemi zaslíbenou, ale jsme v pekle“
Zimbabwe prochází nejhorší krizí od doby před deseti lety, kdy tato dříve prosperující země skončila z velké části v troskách
Didirai Tsvakaiová a její rodina nedávno začaly spojovat večeři se snídaní. Stolují teď těsně po půlnoci, tedy pokud se jim poštěstí, že na pár hodin běží elektřina. Po jídle, uprostřed noci, si to namíří rovnou k místní studni a zaujmou místo ve frontě na vodu.
„Nepamatuji si, kdy jsem naposledy v noci spala. Elektřinu nahodí v 11 večer a to je jediný čas, kdy můžeme začít vařit, žehlit, nabít si telefony, cokoliv. Ve čtyři ráno už je zase pryč,“řekla žena během rozhovoru za svitu mobilního telefonu. Bylo pouze sedm hodin večer, ale většina její rodiny ještě spala, aby nabrala síly na dlouhou noc plnou práce, kterou mají před sebou.
Mnoho Zimbabwanů, kteří se radovali při pádu dlouholetého režimu vůdce Roberta Mugabeho před
dvěma lety, je zděšeno tím, že je nyní ekonomika horší než předtím. Zimbabwe v současnosti prochází nejhorší krizí od doby před deseti lety, kdy tato dříve prosperující země a její měna skončily z velké části v troskách.
Zatímco se Tsvakaiová a ostatní obyvatelé metropole Harare přetahují o základní zboží, jehož ceny denně rostou kvůli 175procentní inflaci, lidé ve venkovských oblastech čelí rostoucímu hladu. Nedostatek jídla hrozí asi 59 procentům venkovanů v Zimbabwe, tedy kolem 5,5 milionu lidí.
Obyvatele Harare lze spatřit, jak za soumraku nosí po ulicích kýble s vodou a palivové dříví. Někteří nejistě vyvažují na kolech klády, zatímco se kolébají domů. Podle části z nich život nikdy nebyl takhle drsný.
U stánku podél silnice pomáhá 30letý Learnmore Mavhura při svitu svíčky svému devítiletému synovci Lionelovi s domácím úkolem z angličtiny. „Zítra píšu písemku a tohle je jediný způsob, jak mohu studovat, jinak vyletím,“říká Lionel.
„Tohle má být město, my tu ale žijeme jako vesničané,“prohlásila Norah Makundová, která provozuje vedlejší stánek. Stráví prý noc ve frontě na vodu ve studni, u které si podnikaví mladí muži nechávají zaplatit čtyři dolary (92 korun) za to, že drží místo lidem, kteří místo postávání potřebují spát.
Řada z těch, kteří se spoléhali na elektřinu, přišla o svoje živobytí. Bernard Chikango více než tři desetiletí opravoval lednice. Nyní prodává palivové dřevo rodinám, které se doma mačkají kolem otevřeného ohně, na kterém si vaří. Vládě se nedaří opatřit si dostatek zahraniční měny k tomu, aby mohla elektřinu importovat, nedostává se dokonce ani chemikálií k čištění vody. Města a vesnice kvůli tomu dávají vodu na příděl.
Zástupci několika tisíc státních zaměstnanců tvrdí, že hodnota platů poklesla natolik, že si někteří lidé nemohou dovolit jezdit do práce. Jejich průměrná mzda ve výši v přepočtu 1 145 korun vystačí tak akorát na nákup 67 litrů benzinu, tedy jedné a půl nádrže malého sedanu. Řada pracovníků proto vstává před úsvitem a přetahuje se o místa ve vládou dotovaných autobusech.
Vládní mluvčí Energy Mutodi tvrdí, že úřady potřebují na vyřešení problémů více času. „Napravujeme desetiletí úpadku, takže lidé nemohou očekávat zázraky na počkání. Naše opatření ale nakonec budou fungovat,“řekl mluvčí. Mnozí, kteří zaplavili ulice metropole a radovali se po Mugabeho rezignaci v roce 2017, již tyto naděje nesdílí. Tsvakaiová říká, že lituje toho, že po Mugabeho svržení pochodovala na podporu armády. „Slíbili nám zemi zaslíbenou, ale tohle je peklo.“(ČTK, AP)