Jsem pasíř, ne kovář
Pasíři si na nedostatek práce nestěžují. I přesto však řemeslo skomírá, chybějí totiž učni.
Jen málokdo by v zapadlé uličce v pražských Vinohradech hledal dílnu, ve které vznikaly lustry pro Poslaneckou sněmovnu, lampa pro prezidenta či vývěsní štíty mnohých luxusních podniků.
Výrobky pasířů, jejichž řemeslo se táhne přes sedm století, si lidé mnohdy pletou s výsledky práce kovářů.
Pasíři jsou však již od dob Přemyslovců specialisty na práci s barevnými kovy. Z dob dávno minulých pochází i název jejich živnosti, pasíři totiž vyráběli ozdobné pásy.
Dnes už však v pasířském obchodě ani opasky, ani spony nenajdete. „Ty pasíři vyráběli naposledy ve středověku,“říká s úsměvem Jan Čermák, který se pasířem vyučil v devadesátých letech.
„Zůstal nám už jen název a materiál – především mosaz,“dodává. Kromě té pasíři pracují i s mědí a dalšími barevnými kovy. Jejich nablyštěná
přítomnost je přitom v pasířstvích nepřehlédnutelná, obzvlášť proto, že jde velmi často o lustry. Světlo se od naleštěného kovu odráží téměř z každého koutu Čermákova obchodu.
Vyšší dívčí v metalurgii
Každý z těchto blyštivých kusů přitom vzniká jen několik desítek metrů od prodejny. Všechno začíná u rýsovacího prkna. „Když nám architekt pošle, jak si kus představuje, tady z toho teprve uděláme návrh,“říká. Raději než na počítači si návrhy stále rýsuje postaru, ručně. „Je to tak pro mě rychlejší,“uvádí.
Odtamtud už výrobky putují rovnou do dílny. Ta má několik částí: tady se pájí, řeže, chemicky se tu vytváří umělá patina. „Pasířina je taková královna řemesel, která zpracovávají kov,“odpovídá Čermák na otázku, co ho na jeho práci nejvíce baví.
„Je v ní úplně všechno – soustružení, kování, tepání, všechna tahle řemesla kombinuje a dělá z toho samostatné řemeslo,“dodává.
Rodinnou firmu, kterou teď Čermák vede, založil jeho otec začátkem devadesátých let. Vydat se v jeho šlépějích přišlo Čermákovi přirozené. V současnosti zaměstnává deset vyučených pasířů, ze kterých je on sám nejmladší. Práci na zakázkách však již nechává zaměstnancům. „Když to neděláte každý den, ztrácíte rychlost,“tvrdí. „Trošku mi to ale chybí, ušpinit se čas od času v dílně,“dodává.
Výroba jednoho svítidla na zakázku trvá Čermákově firmě asi měsíc. „Každý měsíc děláme navíc nějakou větší, atypickou zakázku,“uvádí. Práce pasířů se však netýká jen lustrů a lamp.
Mnoho luxusních hotelů se totiž v poslední době vrací k původnímu vzhledu. „V poslední době přichází mosaz zase do módy,“říká. Čermákovi se tak hromadí i zakázky například na úpravu výtahů. „Plánujeme teď ještě jednu velkou zakázku, která nám zabere dílnu na asi půl roku,“dodává.
Práce je dost
Podle Čermáka je zájem Čechů o pasířské výrobky stabilní. To potvrzují i další pasíři. „Nemůžu si stěžovat,“říká Josef Matoušek, který má dílnu na pražském Smíchově.
„Práce máme pořád stejně, ale protože děláme pouze zakázkovou výrobu, tak často bojujeme s časem,“doplňuje brněnský pasíř Tomáš Matys. „Myslím, že už se pohnuly ledy a roste zájem o špičkovou práci. Samozřejmě naráží na nedostatek řemeslníků, kteří ji jsou schopni technicky promyslet, navrhnout a čistě zpracovat,“dodává Matys.
Podle pasířů je právě nedostatek řemeslníků problémem, který pasířské řemeslo jednou možná „zabije“.
„Mladí nechtějí dělat rukama. Mají spíš tu představu, že budou sedět někde u počítače v kanceláři,“komentuje Čermák. „Do učení se mládež nehrne,“potvrzuje Matys.
Přestože pasířství jako studijní obor stále ještě existuje, již několik let se nedá studovat samostatně. Na středních školách se učí společně s uměleckým kovářstvím. Podle Čermáka by se však mladí učni pro to, aby si řemeslo opravdu zamilovali, museli učit přímo od pasířů samých. „Nedá se to naučit z knížek,“tvrdí. „Nevím, jak ostatní pasířství, ale my jsme byli jedni z posledních, kdo (v rámci praxí) učil. Můj otec celkem vyučil třináct pasířů, ale až na jednoho toho všichni nechali,“dodává. Podobné zkušenosti má i Matys. „Já jsem v naší dílně jednoho chlapce vyučil, ale dnes pracuje v oboru kovotlačitel jako jeho otec,“říká. „Žádný zájem jsem od té doby nezaregistroval. Problém bude, až my starší odejdeme a naše zkušenosti nebudou předány další generaci, některé věci žádná škola nenaučí,“dodává.
Pekař? Písař? Ne, pasíř
Pasířské řemeslo dnes navíc není mezi lidmi příliš známé. „Lidé často mají pocit, že se přeslechli a pletou si nás s písařstvím nebo s pekařstvím,“říká Čermák. „Devadesát procent lidí neví, co si pod tím vůbec představit,“dodává.
Pasíři přitom vyrábějí mnoho předmětů, se kterými se setkáváme denně. Například lustry obou komor parlamentu vznikaly právě v Čermákově dílně. Mezi majitele jeho výrobků patří i některé známé osobnosti. „Tento typ lampy, který kompletně navrhl můj táta, se objevoval i v novoročních projevech Václava Klause,“ukazuje Čermák.
I tak je však pasířských výrobků mezi lidmi méně, než tomu bylo v minulosti. Například atypické lustry, kliky či různé typy mříží, které dřív vyráběli výhradně oni, se dnes totiž dají sehnat i jinak. „Kupují se v nejrůznějších obchodech s ‚úžasnou‘ povrchovou úpravou, ale ruční zpracování a odlišnost při kusové výrobě už na nich nenajdete,“říká Matys.
Čermákovo pasířství se primárně soustředí na výrobu nových kusů. Kromě toho však pasíři běžně pracují i na repasování těch starších. Ty jsou, většinou díky kvalitnímu původnímu zpracování, schopni opravit téměř k nerozeznání od originálu. „Když někdo přinese starý lustr, tak stačí ‚jen‘ vyměnit elektriku, opravit mechanická poškození a ten lustr svítí dál. Nejsou to věci, které když se rozbijí, tak se hodí do popelnice,“říká o pasířských výrobcích Čermák.
Právě důraz na kvalitu pasíři na svém řemesle vyzdvihují. „Snažíme se ho dělat poctivě a precizně, jak si zaslouží. To v dnešním tlaku není vždy jednoduché, ale nikdy jsem z toho neslevil, což mělo někdy za následek ztrátu zakázky,“říká Matys. „Pasíři dělají užitné věci, které vydrží roky,“dodává Čermák.