Zjevení u svatého Vavřinečka
Dnes se na Domažlicku koná proslulá poutní mše k sv. Vavřinečku, která připomene 80 let od největší národní pouti v době protektorátu. Proslulou se stala zejména díky neohroženému a burcujícímu projevu kněze Bohumila Staška proti nacistické okupaci.
Co k nám mluví sv. Vavřineček? Mluví k nám touto řečí: Hle, já, mladý jáhen Církve svaté, dosáhl jsem svatozáře světce, protože jsem ve svém pozemském životě věřil a nebál se. Nebál jsem se pronásledování tyrana, nezalekl jsem se žaláře a neděsil jsem se ani největších muk.
Tato slova pronášel 13. srpna 1939 člověk, který je dnes, bohužel, zapomenut. Za svůj statečný projev byl vězněn v koncentračním táboře, kde přišel o pravé oko, a na následky věznění v srpnu 1948 ve věku 62 let zemřel. Byl jím Mons. Bohumil Stašek. Narodil se 17. února 1886 v Klabavě na Rokycansku a po maturitě na plzeňském gymnáziu a studiu bohosloví byl v roce 1909 vysvěcen na kněze. Od roku 1915 byl celý jeho další život svázán s Vyšehradem, kde byl nejdříve vikářem, od roku 1932 sídelním kanovníkem a od roku 1947 proboštem.
Kromě duchovní činnosti se po roce 1918 významně zapojil do politického života v rámci Československé strany lidové, jíž se stal v Čechách vedoucím představitelem. Vybudoval pro stranu moderní tiskové podniky, několik let působil jako šéfredaktor jejího ústředního deníku Lidové listy. Působil též jako dlouholetý poslanec, který se netajil svým konzervativním smýšlením. To se nelíbilo především předsedovi strany, Mons. Janu Šrámkovi, jehož okolí svou antipatií dosáhlo toho, že když v roce 1946 Stašek slavil šedesáté narozeniny, v lidoveckém tisku, paradoxně na rozdíl od národněsocialistického, o tom nevyšla ani zmínka.
Stašek se zároveň profiloval jako neochvějný vlastenec. Jako stoupenec obrany Československa spolu s dalšími poslanci protestoval u prezidenta Beneše proti přijetí mnichovské dohody. V období druhé republiky působil jako místopředseda nově vzniklé Strany národní jednoty.
Jeho neohrožený vlastenecký projev na pouti u svatého Vavřinečka byl jen vyvrcholením jeho aktivity po okupaci Čech a Moravy. Přestože se hlásil ke konzervativnímu katolicismu, byl jedním z kněží, kteří sloužili mši při pohřbu spisovatele Karla Čapka. V květnu 1939 vedl zádušní mši při uložení ostatků Karla Hynka Máchy na Vyšehradském hřbitově. Kromě toho se účastnil řady poutí, kde vedl bohoslužby a svými projevy posiloval český lid.
Od Řípu po Domažlice
Velkých – jak se tehdy říkalo národních – poutí se na jaře a v létě roku 1939, tedy několik týdnů po vzniku protektorátu, konala řada. 30. dubna se 60 tisíc lidí zúčastnilo pouti na Říp, 29. června se konala pouť na staroslavné Budči. Kromě tradiční pouti na Velehradě se za velké účasti uskutečnila 30. července 1939 pouť k pomníku Přemysla Oráče na Zbraslavi a přítomní vzdali hold též památce českých králů včetně posledního Přemyslovce Václava III., který byl na Zbraslavi pochován. Vzpomenut byl též Jan Hus a v den připomínky jeho úmrtí byl pomník na Staroměstském náměstí v Praze obsypán květinami a věnci a pět tisíc lidí vyslechlo husitský chorál.
Tyto poutě nesloužily jen k poctě světců a posilování českého vlastenectví a svébytnosti, ale účastnili se jich též občané, kteří budovali odbojové hnutí proti nacistům a při těchto poutích se mohli lépe setkat a navazovat kontakty bez toho, že by byli výrazně sledováni okupanty. Ti si to samozřejmě dobře uvědomovali, protože především po slavné chodské pouti byly národní poutě postupně zakázány.
Obrovská účast na zmíněné svatovavřinecké pouti souvisí se situací po mnichovské dohodě, kdy bylo především Německu odstoupeno velké území dosavadního Československa. Úmyslně byla zabrána část Chodska, které bylo již od středověku symbolem češství, 24. listopadu 1938 byl postupně zabrán Babylon, Klenčí s rodným domem J. Š. Baara, Česká Kubice a Trhanov. V tento den v deset hodin při začátku záboru se na neobsazené části Chodska v čele s Domažlicemi rozezněly zvony všech kostelů na znamení rozloučení s vlastí. V Domažlicích byl právě výroční trh a náměstí bylo přeplněné lidmi. Ti, když zaslechli hlas zvonů, podle dobového tisku smekali a mnozí z nich plakali. Chodsko se od té doby stalo častým námětem tehdejších deníků a obrázkových časopisů.
Smutek a zlost výstižně vyjádřil spisovatel Jan Morávek, který napsal: „Domníváte-li se však, že Chodsko se ozývá pláčem, mýlíte se. Byla to rána strašlivá, pravda, ale zdejší lidé jsou opravdu jako ty skály a duby. Neklesají, neutíkají z míst, kde některé rody žijí už od časů Bílé hory, ba již čtyři sta let, jak dokazují farní matriky. Přes Čerchov a Haltravu se převalily nad Chodský kraj mraky a na obloze se ukázal smutný čas…“
Bylo jen logické, že tradiční pouť ke svatému Vavřinečku se v létě 1939 stala nejen manifestací odporu proti okupaci, ale dle dobového tisku se pouť proměnila „v národní manifestaci, která jistě povzbudila starý kraj Psohlavců k novému životu a přesvědčila je, že na ně nebylo zapomenuto“.
Staleté řády pukají
Svatý Vavřinec, jehož jméno kromě sv. Antonínka bývá u nás užíváno zdrobněle, byl římský diákon, který byl umučen poté, co odmítl vydat církevní poklady. Jeho svátek je slaven 10. srpna. Tradiční chodská pouť se konala a koná u kostelíka na Veselé hoře nad Domažlicemi, který byl údajně založen již v 10. století knížetem Boleslavem.
Na pouti 13. srpna 1939 se čekala velká účast, ale realita předčila všechna očekávání. Do Domažlic přijelo 14 zvláštních vlaků, posíleny byly i normální spoje. Hromadné výpravy byly vypraveny z Prahy, Kladna, Rokycan, Plzně, ale i z Moravy. Celkem vlakem přijelo přes 25 tisíc osob. Deset tisíc motorových vozidel přivezlo dalších 40 tisíc návštěvníků. Nejen v Domažlicích, ale i v okolních vsích a městech včetně Klatov nebylo možné sehnat ubytování. Klatovy například zřídily v budově kasáren noclehárnu pro 400 osob. Celkem se poutě zúčastnilo podle dobového tisku přes 100 tisíc poutníků, podle úředních odhadů až 120 tisíc.
Slavná nedělní pouť se konala za slunečního svitu, když den předtím se krajem přehnal silný déšť a bouřka. Mezi účastníky bylo možné zahlédnout spisovatele Josefa Horu, slavného písničkáře Karla Hašlera nebo populárního rozhlasového reportéra Frantu Kocourka. Oba posledně jmenovaní byli za svou protinacistickou činnost umučeni v koncentračním táboře.
Po příchodu poutníků se konala tichá mše svatá a po ní kázání Mons. Bohumila Staška. Ten nejdříve poukázal na množství účastníků, které dosud sv. Vavřineček neviděl a kteří dle jeho slov přišli do srdce slavného chodského kraje, aby „na tom srdci načerpali sílu, útěchu, povzbuzení i poučení pro svůj národní život, práci a úkoly“. Dále vyložil světcův život jako ukázku víry a statečnosti, jejichž nejskvělejší příklad je vidět právě na Chodsku.
Připomněl slova písně Zelení hájové, která použil, aby jimi odkázal na realitu okupovaného státu. „Ano, smutný čas se ukázal na obloze. Černé mraky zahalily tu oblohu. Nastaly doby, kdy se zdá, že staleté řády světové se pukají, lámou a trhají, a kdy svírá nás úzkost, aby v tomto světovém zemětřesení se nerozpadl náš domov, naše drahá země, naše otčina. V takových dobách musíme především pevně věřit. Věřit v sebe, věřit v národ, věřit v život, budoucnost a především v Pána Boha.“
K posílení svých slov a opětně jinotajně odkazem na realitu si přibral i výrok Františka Palackého o českých dějinách, které „ukazují, že kdykoliv jsme vítězili, vítězili jsme nikoli převahou hmotnou, nýbrž duchem a mravností“. Jinotaje s odkazem na tehdejší realitu okupačního režimu se ostatně táhnou celým Staškovým proslovem.
Strhujícím vrcholem byla slova, kterými se jménem „země české“obrátil k přítomným. „Mé zlaté, drahé děti, jak nemám býti smutná, tesklivá a starostlivá, když jsem zkusila již tolik, kolik nezkusila žádná matka jiného národa. Kolikráte jsem se podobala Bolestné Matce, chovající na svém klíně zuboženého syna – národ. Kolikráte i o mně platila slova Písma: Ó vy všichni, kteří jdete cestou, pozorujte a vizte, je-li bolest vaše jako bolest má! A z čeho byla tato bolest a všechno to mé trápení? Pro výstrahu vám to povím, moje drahé děti! Měla jsem syny a dcery, kteří často pohrdli svou prostou matičkou, jejími obyčeji, mravy, zbožností, krojem i písní. Šli za cizími vzory, cizími příklady a cizími lidmi. Nechtěli býti čeští, ale evropanští a světoví! Otevřeli často své srdce pýše, nesvornosti, velikášství a bezbožnosti, a tak připravili své dnešní konce! (...) Zahyneš, opustíš-li svou matku vlast, opustíš-li její mrav, její víru, její obyčeje, její píseň, její řeč, její domov. Chodský lid a kraj, ta pevná vlasti hráz, proto nezahynul, že neopustil a věrným zůstal své české zemi, svému svérázu, svému krásnému nářečí, svým čistým mravům, víře, náboženství, zvykům, písním, obyčejům, svému kroji a stroji. Nezahynul a bohdá nezahyne! Děti moje drahé, to je pro všechny vás příklad! To je mé napomenutí, to je můj mateřský hlas. Nechť nikdy neumlkne ve vašich srdcích, až se od svatého Vavřinečka vrátíte do svých domovů, ke své práci a k svému životu. Pán Bůh provázej vaše kroky a činy a moje mateřské požehnání nechť vás chrání všeho zlého.“
Co slíbíme matce české?
Na úplný závěr se Stašek zeptal přítomných: „Co slíbíme a řekneme své matce české? Slíbíme jí a přísahati budeme v této památné chvíli jménem svým a všeho českého lidu, že ji nikdy neopustíme, nezradíme a až do posledního tlukotu srdce milovat budeme.“Na to všichni přítomní zvolali: „Přísaháme!“Po Staškově požehnání pouť uzavřel zpěv písně Svatý Václave a národní hymna.
Jaké byly další osudy některých účastníků, jsem již připomněl. Sám Stašek byl 1. září 1939 zatčen v rámci akce Albrecht der Erste a do konce války vězněn v koncentračním táboře Dachau. Po návratu do vlasti se v roce 1945 opět zúčastnil svatovavřinecké pouti jako kazatel, ovšem již s poničeným zdravím. To už byla ale politická situace nejen na Chodsku úplně jiná. Republika začala směřovat k únoru 1948, po němž byly poutě k sv. Vavřinečkovi s výjimkou let 1968 a 1969 zakázány.
Domnívám se, že je nutné připomínat statečné činy Čechů, kteří s vědomím možné perzekuce či ztráty života ze strany totalitního režimu neohroženě bojovali za svobodu svého národa a posilovali národní sebevědomí. Stašek vyzýval k tomu, že „být dnes vlastencem neznamená jenom opakovat vlastenecké fráze, ale znamená to tvrdou práci. To je pravá láska k vlasti.“Bohužel po 80 letech jsou některými lidmi slova jako vlastenectví či národ vnímána jako slova pejorativní. Jak by se asi tito lidé mohli podívat do očí Bohumila Staška nebo tisíců těch, kteří za vlast položili svůj život.