Šmardův ručník a snění o politice

Celý spor o kandidáta na ministra kultury Michala Šmardu je triviálně jednoduchý. Prezident je podle ústavy povinen Šmardu jmenovat. Premiér musí ctít ústavu i koaliční smlouvu a na nominaci trvat. Bude-li prezident dál trucovat, premiér na něj i za cenu rozbití mocenského paktu musí podat ústavní žalobu. Předseda ČSSD nesmí uhnout ani o milimetr a ani sám nominovaný Šmarda to vzdát nesmí, protože tu jde přece o princip.

Tak tím bychom měli narýsovaný krásný scénář pro ty, kdo si pletou politiku s vyšší dívčí nebo s hospodským sedánkem studentů ústavního práva. No a teď zpátky na zem, tam, kde je politika způsobem jakžtakž civilizovaného prosazování skupinových zájmů ve společnosti. A kde je v ní pragmatismu, ba přímo utilitarismu vždy minimálně tolik jako idealismu.

Ano, čítankově vzato je pozice Miloše Zemana i Andreje Babiše pofiderní. Prezident popřel vše, co dříve o jmenování ministrů tvrdil, a důvod jeho odmítání Šmardy je samozřejmě zástupný. Premiér popírá jak koaliční smlouvu, tak svůj vlastní návrh na Šmardovo jmenování. Ale kde není žalobce, není ani soudce. Babiš Zemana nepodtrhne, to by v jeho politické situaci udělal jen sebevrah. A sám má zase oporu v parlamentní většině, kterou neporazí ani případný rozchod se sociální demokracií. Co s tím chcete dělat? Je to holá realita, z níž je třeba vycházet.

Má-li spor skončit jinak než rekonstrukcí vlády, mocenským posílením Hradu, KSČM a Tomia Okamury, nebo dokonce předčasnými volbami, ustoupit musí někdo na druhé straně barikády. Jan Hamáček se tomu brání a nelze se mu divit, další potupa by už hodně rozkolísala jeho postavení v čele strany. Tím, kdo může v tuto chvíli zajistit nejméně bolestné řešení (zejména pro vlastní ČSSD) a hodit ručník do ringu, je sám Šmarda.

Za příklad si může vzít dva roky starý spor, kdy chtěl premiér Bohuslav Sobotka dostat z vlády Babiše, obtěžkaného sérií osobních kauz. Bylo to v rozporu s koaliční smlouvou, prezident byl ostře proti, hrozila nekonečná válka mezi hlavními mocenskými hráči a rozpad vlády. I tady mohl situaci odšpuntovat jedině ten, o koho v celém sporu šlo. A Babiš ten ručník, ač hodně nerad, do ringu hodil.

Šmardu dnes k témuž vyzývá nejen premiér, ale už i nejedno známé jméno v ČSSD. Ti, kdo vědí, že kromě varianty „Šmardův ručník“zbývá straně už jen odchod z vlády a další marginalizace. Schválení jejího nominanta je nereálné nejen mocensky: jaké postavení by asi měl ve vládě muž, jemuž opakovaně vyjádřili nedůvěru premiér i prezident?

O samotného Šmardu, jak bylo řečeno, vlastně nejde, asi by ani nebyl nejhorším z dosavadních ministrů kultury. Jenom se ocitl ve špatné době na špatném místě. Že je to nespravedlivé? Ano, ale kdo chtěl vyniknout na poli spravedlnosti, slušnosti a rozumu, měl si vybrat jinou profesi, než je politika.

P.S.: Tento text byl psán včera odpoledne, večer Šmarda „ručník do ringu hodil“.