Takové klamně normální rodinky
Vydatný premiérový víkend čítající devět titulů proti sobě staví mimo jiné dva naprosto odlišné snímky, které však spojuje půdorys nevšedních rodin.
Do kin vstupují jednak domácí prvotina Michala Hogenauera Tiché doteky, jednak letošní vítěz festivalu v Cannes Parazit, jehož Jižní Korea vysílá za Oscary.
Tiché doteky 60%
Hogenauer, který se s Jakubem Felcmanem podílel i na scénáři svého režijního debutu, natočil v koprodukci s Lotyšskem a Nizozemskem snímek typicky evropský. Čili spíše komorní, soustředěný na zajímavé obrazové nálady, ve kterých se však někdy až okatě utápí, a spoléhající spíše na pomalé spodní proudy znepokojivých událostí než na jejich dramatické stupňování.
Ani dívka s kufrem není zrovna nový typ hrdinky; zase jedna au pair si chce dokázat svou soběstačnost, vydělat peníze, zlepšit angličtinu a poznat kus světa. Eliška Křenková ji hraje vyrovnaně a střídmě od zdvořilé sebekontroly po tlumený pláč, avšak její vzorná hostitelská rodina prostá sebemenší vřelosti se blíží schematické karikatuře typu „bohatí, vlivní, zvrácení“.
Když chůva odhalí, co se tají za solidní fasádou sousedské komunity, chová se snad pochopitelně – nechce si připustit vlastní selhání ani opustit zakřiknutého svěřence, který k ní přilne, avšak její poddajnost je až chorobná. Jako by se trpně nechávala vláčet jak okolnostmi, tak pomalým tempem sychravých dní, kde se každý pokus o změnu trestá; k silným výjevům patří třeba ponižující osobní prohlídka v obchodě. Na prvotinu působivé vyprávění se bohužel obrňuje artistním chladem a faktickou pointu si schová na závěrečné titulky, ač ji hrdinčin přítel uhádne už v úvodním telefonátu.
Parazit 70%
Jiná klamně normální rodinka žije v suterénu, právě přišla o „wifinu zdarma“a když se synovi naskytne výnosná brigáda, postupně do služeb svého zaměstnavatele nasadí i ostatní příbuzné, ovšem na zapřenou a metodami, které se pohybují na stupnici od vykutáleného divadélka až po drsné podrazy.
Co se týče následujících událostí, režisér Pon Džun-ho prosí o mlčenlivost a docela oprávněně, vymyslel si totiž takovou spoustu rafinovaných, vtipných i brutálních zvratů, že o ně nelze diváka ochudit.
Co se však prozradit dá, je neskutečný žánrový tanec, který předvádí. Překvapivě plynule přechází ze sociální komedie ke kriminální, od situační frašky typu Brouk v hlavě přes psychothriller až do akčního dramatu, tradiční šablony lidských typů prožene odstíny stylizace amatérských packalů zločinu a la bratři Coenovi či Tarantino, a navrch do moderní doby drobí rituální Asii.
Prostě Parazit zosobňuje zážitek, jakému fanoušci říkají jízda. Dokonalý není: trpí žvanivostí a sociálními šablonami, počínaje přihlouplou paní domu a konče jejím snobským okolím, hlavně však pěstuje pochybnou morálku sympatiemi pro chudinu, jež za své skutky nezaslouží žádný soucit. Ovšem i když káže třídní válku, je to film chytrý, napínavý, uhrančivý a věrný pověsti nejzábavnějšího vítěze Cannes od Pulp Fiction: Historek z podsvětí.