Jak blízko je Hongkong ke Tchien-an-men 2.0?
Peking ztrácí trpělivost s čím dál násilnějšími protesty. Trvají už 120 dnů
Budoucnost vypadala tak báječně. Zvlášť když Emilyn přítel romanticky poklekl v zapadajícím slunci do vlhkého písku pláže a požádal svou milou o ruku. Dívka radostně souhlasila.
To se událo letos v květnu. Oba zamilovaní se těšili, že v domovském Hongkongu založí rodinu. Už za měsíc ale jejich plány rozmetal chaos, jaký v dosud spořádaném městě nikdo nečekal.
Dnes, po více než 120 dnech největších protestů v historii obřího města, hledá Emily cestu ven ze zmatků a nejistot. Je rozhodnuta emigrovat.
„Jednoho dne budu mít děti,“svěřila se reportérovi televize CNN. „Nepřeji si, aby musely žít v policejním státě, kde nebudou moci svobodně vyjádřit své názory,“vysvětlovala, proč chce pryč.
Emily – a s ní i mnozí další – prostě nevěří, že to v Hongkongu může dopadnout dobře. V sedmimilionovém městě totiž přituhlo možná už nadmíru.
Nepokoje dávno nesledují původní cíl, přerostly v kritiku Pekingu a ve volání po skutečné demokracii. A také ve stále násilnější běsnění na obou stranách „barikády“. Radikální protestující ničí a zapalují majetek, čím dál frustrovanější policie odpovídá slzným plynem, vodními děly a při mlácení demonstrantů ztrácí zábrany.
Stesk po demokracii
Hongkonžané – na rozdíl od pevninské Číny – svoji zkušenost s demokracií mají. Někdejší britská koloniální správa jim zajišťovala práva a svobody, jejichž rozsah byl srovnatelný s mateřskými britskými ostrovy. Čína, která vlastním obyvatelům žádná demokratická práva a svobody zaručit nechce, v roce 1997 po převzetí Hongkongu slíbila, že v rámci politické strategie jedna země dva systémy zavedené britské mechanismy po dobu padesáti let zachová. Víceméně to platilo až do nástupu vůdce Si Ťin-pchinga. Po roce 2012 se Peking pod jeho vedením začal do záležitostí Hongkongu plést víc a víc, až se začalo spekulovat, zda dohodu, jíž navrhl strůjce čínských ekonomických reforem Teng Siao-pching někdejší britské premiérce Margaret Thatcherové, vůbec hodlá dodržet.
To je jeden z hlavních důvodů, proč se nyní město, stále ještě jedno ze světových finančních center, o víkendech pravidelně mění ve válečnou zónu a je do značné míry paralyzované. Demonstranti svou urputnost a nesmiřitelnost vysvětlují tím, že cítí poslední příležitost něco změnit. Zejména mezi mladšími Hongkonžany totiž panuje strach z toho, co se stane v roce 2047, až Hongkong ztratí svůj autonomní status a stane se stejnou součástí Číny, pevně ovládanou komunistickými aparátčíky, jako kterékoliv jiné čínské město.
Zásah není vyloučen
Jsou tu však i jiné obavy, možná opodstatněnější. Týkají se toho, co nastane ne za dvacet let, ale možná už zítra. Týkají se případného ozbrojeného zásahu čínské armády.
Že nejde jen o teoretickou možnost, naznačilo nedávné vyjádření pročínské správkyně Hongkongu Carrie Lamové. „Přijměte realitu, že po čtyřech měsících protestů, poznamenaných ostrou eskalací násilí, už nelze hovořit o pokojném hnutí za demokracii,“oslovila zahraniční kritiky. Zároveň varovala, že pokud se situace dále zhorší, nebude možné vyloučit žádnou možnost, tedy ani povolání čínské armády k zásahu.
Čínská armádní posádka, která je rozmístěná na několika místech Hongkongu, dává zastřeně najevo, že by jí umravnění tamních „rozvracečů“nebylo proti srsti. Její velitel generálmajor Čchen Tao-siang nedávno odsoudil „extrémní násilí páchané demonstranty“, jež prý ohrožuje mír a stabilitu oblasti a vyjádřil připravenost armády „Hongkong bránit“.
Jak blízko je tedy dnes Hongkong od zopakování krveprolití na pekingském náměstí Tchien-an-men, od něhož letos shodou okolností uplynulo třicet let?
Lze si představit, že čínští vůdci jsou rozezlení doběla. To, co se nyní v Hongkongu děje, vnímají jako plivnutí do tváře, navíc v roce, kdy slaví sedmdesáté narozeniny rudé Číny. Na druhou stranu je pochopitelné, že se do násilného zásahu nehrnou. Čína je dnes přece jen znatelně jinde než před třiceti lety a případnou krvavou lázní v Hongkongu může ztratit daleko víc než tenkrát.
Čínská komunistická strana má ovšem dlouhou paměť a nejspíš nic ji nestraší víc, než zánik Sovětského svazu. Dalo by se spekulovat, že během rozprav o zřejmě nejvýznamnější politické výzvě, jíž musí mocná
Už nelze mluvit o pokojném hnutí za demokracii.
Frustrace mnoha obyvatel Hongkongu z rostoucího zasahování Pekingu do jejich záležitostí je značná. Každý se s ní ovšem vyrovnává po svém. Někteří se týden co týden vracejí do ulic s odhodláním o své svobody se poprat, jiní však – jako slečna Emily zmíněná na začátku článku – hledají cestu ven.
Průzkumy hovoří o tom, že téměř polovina městské populace, zejména ti mladší a vysokoškolsky vzdělaní, jsou ochotni uvažovat o brzké emigraci.
Jacky, dvaatřicetiletý účetní, nikdy předtím než začaly demonstrace, nepomyslel na to, že by opustil Hongkong. Zúčastnil se několika velkých protestů, ale čím dál víc pochybuje o tom, že by v jeho městě mohlo dojít k nějaké dlouhodobé pozitivní změně.
„Před protesty jsem se soustředil na svou kariéru, žena měla dobré místo v nemocnici,“řekl pro agenturu Reuters. „Teď jsme však rozhodnuti, že se přestěhujeme do Austrálie. Vyhodnotili jsme si to tak, že náš Hongkong brzy zachvátí totalita,“dodal.
Carrie Lamová, správkyně Hongkongu