Návrat králů nebe do nebezpečného světa
Jsou to tři roky, co jsme se s přáteli vraceli z výletu Blatenskou pahorkatinou, krásně navlněnou a otevřenou krajinou na pomezí jižních a západních Čech, s výhledy až na šumavský hraniční hřeben. Před večerem jsme si na chvíli sedli na břehu Korytného rybníka. Sluníčko zapadalo, bylo fakt nádherně. Nad hlavou nám zakroužil obrovský dravec. Mořský orel, bývají tu prý k vidění, povídá někdo. Kde by se tady vzal, oponujeme. Podívaná ovšem náramná. Plachtí dlouhé minuty, máchnutí křídly nevidíš, tichý strážce krajiny.
Je to právě rok, co jsme tamtéž prožili parádní večírek na slavnosti jablek. Ráno to malinko bolelo. Do toho drhnoucího procitání někdo volá, že se na ořešáku před domem porvali orli. Hlava nechce brát ani věci obvyklé, natož tohle. To víš, že jo, orli... Dospi to. Ne ne, opravdu. A jeden je asi zraněný. Sedí v zahradě a nehýbe se. Obrovská zmoklá slepice se stěží drží na plotě, na zahnutém zobáku krev. Přiblížíme se, seskočí z plotu, tísní se v rohu zahrady.
Jako i jinde v zemi, taky u nás fungují záchranné stanice pro zvířata. Číslo na plzeňského záchranáře zná každý novinář od prvních týdnů v branži, je to zdroj zajímavých zpráv. Tak mu voláme. Vyfoť ho a pošli mi to. Jestli je to fakt orel, přijedu hned, slibuje. Jedu, píše za chvíli. Je to šedesát kilometrů, venku lehce prší. Vartujeme u orla, je zima a minuty se táhnou. Dravec se vydává na klouzavý let přes pastvinu. V kondici není, to je vidět, letí jen metr nad zemí. Stejně je to nádhera – na jedno máchnutí důstojně přeplachtí více než sto metrů. Schová se do remízku nám na dohled a odpočívá.
Záchranář je profík. Přijede a ptáka chytí během pěti minut. Čekali jsme nějaké sítě, drátěné rukavice, taktiku, naháňku, drama... Místo toho poraněné zvíře prostě doběhne, chytne za křídlo a za chvíli ho má v náručí. Můžeme k orlovi zblízka, zobák a pařáty laika ohromí. Loučíme se, orel si pojede odpočinout do voliéry ve stanici a prohlédne ho zvěrolékař. Ten mu ze žaludku endoskopem vytáhne kroužek z poštovního holuba, jediné, co ze závodníka zůstalo...
Jestli byl orel oslabený kvůli kroužku, nebo prostě jen dostal na frak při bitvě o teritorium, to se už nezjistí. Na každý pád se brzy zotavil. Za pár dní ho záchranáři znovu vypustili, teď už s malou vysílačkou na těle. Měli pak dokonalý přehled o tom, co dělá. Věděli, že z Tachovska, kde mu dali volnost, vyrazil neomylně zpátky k Horažďovicím, kde o ni přišel. Celý další rok se potuloval. Dostal přezdívku Coural, protože v okruhu skoro sto kilometrů prolétal úplně všechno od okolí Plzně až po šumavské Prášily.
Naše nahlédnutí do orlího života mělo tragický konec. Jsou to dva týdny, co se náš orel dostal do další bitky někde tam, kde jsme ho kdysi před lety viděli poprvé. Zaklesnuti do sebe spadli dva bojovníci do pole vzrostlé kukuřice. Z toho nemá pták s více než dvoumetrovým rozpětím křídel šanci vzlétnout. Žel, v tu dobu tady projížděla řezačka kukuřice s téměř osmimetrovým záběrem. Řidič si pohromy všiml, až když sklízel sousední pás. Oznámil to myslivcům a ti záchranářům. Přijeli a na místě našli zdevastovaná těla ptáků včetně vysílačky.
Orli jsou fascinující ptáci, největší draví u nás. Doplatili na likvidaci v 19. století. Přisuzovaly se jim větší škody na rybách a drobné zvěři, než bylo pravda, protože jsou víc mrchožrouti než lovci. Znovu se do krajiny vracejí až od 70. let minulého století z umělých chovů, teď ovšem do jiného světa. Nemají žádného predátora a největší hrozbou pro ně je člověk a jeho výtvory. Nejvíc orlů umírá při srážkách s vlakem a po zásahu elektřinou. Část po požití otrávených návnad, líčených často na jiná zvířata. A zlomek taky při konfliktech, které mají mezi sebou. V našem případě se to sečetlo opravdu neuvěřitelně.