Mrkvička a Schmitzer, nezdolní Staříci
Dva dokumentaristé za kamerou v hrané režii debutují, dva herci před ní naopak slaví úctyhodný návrat. Těžko bude producent Staříků dělit role, které ztvárnili Jiří Schmitzer a Ladislav Mrkvička, na hlavní a vedlejší.
Už nemají co ztratit, takže se vydají na společnou cestu bez návratu. Ovšem na cestu značně klopotnou, protože dva bývalí političtí vězni, kteří hodlají vykonat vlastní rozsudek smrti nad nepotrestaným prokurátorem z 50. let, bojují s invalidním vozíkem i s bolavými klouby, zkrátka s věkem.
Hlavně nečekat na smrt
Hrdina Jiřího Schmitzera, který přiletí ze Států s památeční uniformou a s puškou, kterou mu hned na letišti zabaví, vypadá nejméně o dvacet let starší než jeho představitel; i na vozíku je však mozkem akce. Jeho kamarád v podání Ladislava Mrkvičky je váhavější, ale oddaný, do trestné výpravy vnáší kutilské znalosti i potutelné nápady, kterak obelstít vlastní potomky, uzmout jim starý karavan, upravit jej pro invalidního přítele či dostat se záškodnicky k náhradní zbrani ukryté na cizím statku. Zkrátka výkonný dělník akce.
Dohromady tvoří vskutku odzbrojující tandem pamětnických paličáků: jsou dojemní, ale nikoli nedůstojní. Celý film hlásící se k žánru road movie přejímá jejich loudavé tempo, což může klipovou generaci vydráždit k netrpělivosti, nicméně studie všech trampot stáří má dokonalou podobu souboje s navenek banálními překážkami, které narůstají velikosti Everestu. Od náhradního bažanta až po svépomocnou rampu však vítězí typicky česká řemeslnická improvizace – a spolu s ní nezdolná umanutost i nestárnoucí klukovská touha po dobrodružství, úniku, sebebláznivějším podniku. Protože všechno je lepší než odevzdaně čekat na smrt.
Pánská jízda pro pokročilé
Ke cti Staříkům slouží, že prakticky nic z toho nedeklarují ani nevysvětlují. Všechno už si řekli, vystačí si s minimem slov, která se vesměs týkají nejnutnějších praktických pokynů. Jedinkrát se v krátké vzpomínce vrátí k zážitkům z komunistických lágrů; tehdy zazní hořké konstatování: „Nejhorší je, že to všechno dělali naši.“
Každý prostý úkon každodennosti stojí hrdiny stále více sil i času, nicméně nespěchají; mají svůj jasný cíl, stejně jako svůj systém, kterak se mu přiblížit, včetně střelecké zkoušky s figurínou. Přitom oba herci ani na okamžik nezrazují civilní výraz, jako by si jejich kmeti vyrazili na úplně bezelstnou pánskou jízdu pro pokročilé.
Napětí až do konce
Samozřejmě Staříci trpí kletbou všech příběhů na cestě, tedy nastavováním, neboť pátrání po objektu jejich odplaty může mít nekonečné množství zastávek. Ale na druhé straně se tak zbavují umělého dramatizování kolem střelných rekvizit, protože divák pociťuje docela jiný strach. Jestli Mrkvičkův hrdina vůbec vyleze do schodů, aniž jej sklátí infarkt, jestli přežije noční toulky po dálnici, kde hledá své milované zatoulané psy, či zda Schmitzerův mstitel dokáže bez pomoci vstát ze země, kde se nad bezmocí těla tak viditelně vzteká.
Okolní kulisy působí zvláštně: jednak všudypřítomné pusto a mrtvo při putování po českých osadách, jednak bizarní dění na půdě domova pro seniory ve finále s akčními prvky. Bohužel je to dění opravdu jenom bizarní, nikoli komické, přitom obecně by Staříkům prospěla výraznější dávka třebas i černočerného smíchu. Zato však jsou nekompromisní a udržují napjaté očekávání až do poslední chvíle.