O parte prosili jako o relikvii
Jak národ vyprovázel své slavné. Největší smuteční rozloučení po Karlu IV. patřilo Palackému
STARÉ MĚSTO Mučednickou trnovou korunou i fanfárami se metropole v minulosti loučila se svými velikány, těmi ctěnými i zavrhovanými. Velkolepé rozlučkové ceremonie se nedostalo toliko Karlu Gottovi.
Dluhy vyštvaly ve 30. letech 18. století z Prahy mistra barokního plátna, jednoho z největších českých malířů Petra Jana Brandla. Bouřlivák, bohém a skandalista putoval Českobrodskem a Kouřimskem, útočiště nalezl v Kutné Hoře. „S posledními penězi dorazil do Kutné Hory. Našel si ubytování u zdejšího chirurga vedle hospody u Mědínků na Dolním rynku,“uvedl historik Jaroslav Humberger. Výtvarník, který si dříve honoráře účtoval v řádu stovek zlatých, nyní kreslil za pár drobných. U Mědínků popíjel kořalku i 24. září 1735. Podle zápisků pamětníků zasáhla kumštýře mezi dvěma loky pálenky jako blesk prudká bolest na hrudi. Po pár okamžicích Brandl zemřel.
Rozloučení však bylo velkolepé. „Šepmistři (purkmistři horních měst) vzpomenuvše jeho slávy mu vypravili monumentální pohřeb,“uvádějí zápisy. V čele průvodu kráčelo vedení kutnohorské radnice, průvod tvořily tři stovky horníků s hořícími kahany, chodníky lemovaly špalíry zvědavců.
Trnová koruna mučedníka
Churavějící publicista břitkého pera Karel Havlíček Borovský se z vyhnanství směl vrátit v polovině 50. let 19. století. Když se buřič ocitl v Praze, jeho známí se mu vyhýbali. Veřejně se k němu hlásila jen Božena Němcová. Po jeho brzké smrti v létě 1856 bylo ledacos jinak.
C. a k. úřady zakázaly zveřejnit úmrtní oznámení, to však již bylo vytištěno a stovky listů rozdány. „Lidé o něj prosili jako o relikvie,“vzpomínal Vojtěch Náprstek, organizátor smuteční slavnosti. Havlíček se na poslední cestu Prahou vydával coby mučedník a výzdoba tomu odpovídala. „Nechala jsem vázat krásnou korunu na víko, z listů bobkové višně, a půlvěnec na čelo z vavřínu,“napsala Božena Němcová, jež za dekoraci zaplatila dva zlaté. V pohřebním průvodu šly pražské veličiny v čele s Františkem Palackým. Průvod čítal pět tisíc lidí, zástupy se tísnily i na chodnících a starých hradbách. „Nesli ho přes Poříč, okolo kostela sv. Josefa a Prašné brány do Hybernácké ulice, pak přes Senovážní plac k Nové bráně,“popisovala pohřeb Božena Němcová. U Nové brány u dnešní křižovatky U Bulhara chtěli z potahu lidé z Podskalí Havlíčkovu rakev sejmout a odnést sami na Olšanské hřbitovy.
„Ne do vozu, my si ho odnesem až na hřbitov,“volali. To jim rozmluvil František Palacký.
Trpký konec v Kateřinkách
Neobyčejného pacienta přivezl kočár z Jabkenic na psychiatrickou kliniku v Kateřinské ulici na jaře 1884. Slovutný komponista Bedřich Smetana v posledních letech ztratil sluch, zdravotních problémů přibývalo. „V těle byl mistr kost a kůže, vtělená vetchost. Zvolna zhasínal. Někdy se smál zlomeným, spíše sténání podobným smíchem. Světlých okamžiků neměl. Jen mrákoty a halucinace,“zapsal ošetřující lékař Václav Walter. Po třech týdnech agonie geniální skladatel zemřel. „Smetanův pohřeb vyšel ze Staroměstského náměstí z chrámu Matky Boží v Týně. Proměnil se v národní smuteční slavnost,“popsal jej hudební vědec Bohumil Karásek. S komponistou se loučily spolky, korporace, umělci, cestu vroubily davy lidí. U Národního divadla Smetanu pozdravily fanfáry a poté průvod zamířil na Vyšehrad.
„Nejvelkolepější pohřeb od časů Karla IV.“Tak nazval tisk rozloučení s Františkem Palackým roku 1876. Národ se s patriarchou české historie loučil natřikrát. Nejprve komorně, v černým flórem potažené síni McNevenova paláce v Pasířské ulici (nyní Palackého). Odtud čestná stráž Palackého ostatky přenesla do malé zasedací síně Staroměstské radnice, kam se dějepisci přišly poklonit tisíce lidí. Ve slavnostním defilé s účastí desítek tisíc lidí zamířil smuteční průvod z Prahy na hřbitov v Lobkovicích, kde je Palacký pochován. Pohřeb představoval mimořádnou slávu, dokonce i továrník Ringhofer dal dělníkům volno, aniž jim zkrátil mzdu.
Někteří umělci však odešli v naprostém tichu a zapomnění. Básník Stanislav Mráz zesnul v Košířích v půli října 1918 hladem, jeho tělo nalezli až po mnoha týdnech. Mrázovu tvorbu až v 60. letech vzpomněl Václav Havel a Josef Topol.