Jiné už to nebude
Už bude jen v hledišti. Napořád. Petr Čech se loučil s národním týmem. Čekal na to tři roky.
Schválně: kdy myslíte, že brankář Petr Čech vyšel naposledy před plný stadion? Bylo to letos na konci května, před finále Evropské ligy.
Od té doby nechytá, nepřevléká se do dresu, nedává si na hlavu přilbu.
Ani včerejší večer na tom nic nezměnil. „Ale stejně to bylo zvláštní. Před očima mi projela spousta okamžiků z kariéry,“řekl, když zamával na rozloučenou. Stejně jako Jaroslav Plašil, David Lafata a Daniel Kolář, kteří se před kvalifikačním utkáním s Anglií slavnostně loučili s reprezentační kariérou.
Jenže u Čecha je to prostě jiné. On je legenda. Má čtyři tituly v Premier League, překonával rekordy, vyhrál Ligu mistrů, v reprezentaci zvládl 124 zápasů.
A hlavně: už zítra bude v brance. Hokejové.
V ostrém zápase si vás vyzkouší Guildford Phoenix, což je rezerva ligového klubu Guildford Flames. Žádná tréma?
Těším se moc, ale zároveň je to něco úplně nového. Nikdy v životě jsem nehrál opravdový hokejový zápas, i když jako kluk jsem o tom snil. Zatím mám za sebou jen jednu exhibici.
Věříte si?
zase
Jako hokejista jsem registrovaný teprve čerstvě, ale na tréninky chodím relativně dlouho, tak proč ne? Ale samozřejmě nedokážu dohonit těch pětadvacet let, kdy spoluhráči klouzali po ledě a já ne. Musím jít krok po kroku, abych nic neuspěchal. hokejový rytmus. Teprve tam zjistím, jestli mám na áčko.
Jste připravený, že vychytaných nul bude daleko méně než ve fotbale?
No jasně, to nejde srovnávat. O nuly vlastně nejde. Hlavní je, abych si zkusil splnit svůj další sen: být užitečný v hokejové brance.
Trénujete pravidelně?
Podle toho, co mi čas dovolí. Jako sportovní ředitel Chelsea si nemůžu vyskakovat. Ale dvakrát týdně s áčkem Guildfordu makám.
Chválí si vás?
Až ostrý zápas ukáže realitu. Abych se mohl ucházet o pozici v místní Elite Ice Hockey League, musím prokázat kvalitu.
Po čtvrtstoletí ve fotbalové brance?
Další výzva. Nebudu chytat míče, ale puky. Všechno bude rychlejší.
Nepředstavoval jste si, že bude rychlejší i vaše rozloučení v reprezentaci? Skončil jste po Euru 2016.
Já vlastně žádné představy neměl. Ale asi by mělo být logické, že se sluší poděkovat fotbalistům, kteří pro národní tým něco dokázali. Aspoň potleskem. Jsem za to gesto rád a děkuju.
Na co jste myslel?
Už docela dlouho jsem nešel před zápasem na trávník. Učím se žít s novou rolí, která mi zatím není úplně vlastní. Při zápasech sedím na tribuně a čekám, jak Chelsea dopadne. Přes dvacet let jsem mohl ovlivnit výsledek přímo na hřišti, najednou se můžu nanejvýš modlit, aby to dobře dopadlo.
Zvykáte si? Chybí vám chytání?
se synem Damiánem na zahradě, pak to bylo v Baku při finále Evropské ligy. Anebo vlastně v Dublinu, když Chelsea začínala příprava. Zkusmo jsem pomáhal trenérovi brankářů Hiláriovi.
Abyste se hýbal?
Spíš kvůli tomu, že mi to chybělo. Cítit v dlaních balon, chytit prudkou střelu. Ale je to pryč.
Horší? Navždy?
Navždy. Fotbal mi chybí, když se třeba dívám na Ligu mistrů a říkám si: To je krásný stadion, tam by mě to bavilo. Velký zápas, velká motivace, velký zážitek. Přiznávám, to mě přepadá i nostalgie a přál bych si, aby se dal vrátit čas. Ale nejde to. Už mám jiný život. utkání odchytal Čech za národní tým. Je to rekord.
Musím, protože jiné už to nebude.
Jsou dny, kdy se přistihnu, že bych si rukavice rád vzal, ale většinou mám svých starostí dost.
Tak jinak: kdy jste chytal naposledy?
Pokud nepočítám dny, kdy si kopeme
Jiný. Sport v něm pořád hraje hlavní roli. Abych zůstal fit, hýbat se musím. Jen se kolikrát musím přemlouvat.
I vy?
Někdy se přistihnu při myšlenkách: Proč se mučit v posilovně, když nemusíš? Proč jít běhat, když tě nečeká zápas?
Co si odpovídáte?
Baví mě to. Potřebuju to. Přece nebudu sedět doma na gauči. Od pěti let trénuju skoro každý den a vůbec nezáleželo, jestli jsem měl, nebo neměl profesionální smlouvu. Nemusel jsem, ale chtěl.
A pak najednou zamáváte na rozloučenou. V obleku, bez kopaček...
Však mi rychle došlo, že poprvé jdu na hřiště bez dresu. Že po hymnách nesundám bundu a nepůjdu do branky. Tenhle zápas nepatřil mně. Musím říct, že je pořád zvláštní být na fotbale jako fanoušek.
Došlo vám, že je konec?
To dávno, jsem realista. V reprezentaci jsem ohlásil konec v létě 2016. Jakmile jsem se rozhodl, bylo to nezvratné. Smutné, ale nezvratné.
Vidíte, kdybyste vydržel, mohl jste znovu chytat proti Anglii.
Nelituju ničeho, i když Anglie je speciální. Můj druhý domov. Strávil jsem tu skoro stejný čas jako v Čechách. Jedenáct let v brance Chelsea, čtyři v Arsenalu. Teď znovu Chelsea. To je sakra doba!
Jak vám Anglie změnila život?
Od základu a ve všem. Fotbalově je to úplně jiná dimenze. Zájem médií, tlak, popularita. Kdo se nepřizpůsobí, nemá nárok. Fotbal je pro Angličany jako náboženství. Když si plánují svatbu, hned se podívají, jestli jejich klub náhodou nehraje.
O nuly nejde. Zkusím si splnit další sen: být užitečný v hokejové brance.
Tenhle zápas nepatřil mně. Pořád je zvláštní být na fotbale jako fanoušek.
Aby datum svatby nemuseli odsunout. A je úplně jedno, jestli fandí Chelsea, Arsenalu nebo v nižších soutěžích Carlisle a Oxfordu. Jakmile jednou začnou fandit, zůstávají loajální. Když táta přeje Wimbledonu, syn většinu udělá totéž, i když Wimbledon spadne z první ligy do třetí. Těžko si představit, že by převlékl sako a šel jinam.
A co anglická reprezentace?
Za patnáct let, co žiju v Anglii, mám dojem, že nároďáku fandí hlavně příznivci menších klubů. Když se můžete každý druhý týden koukat na Juventus, Real nebo Barcelonu, tak nemáte moc nutkání, abyste šli na kvalifikační utkání s Kosovem, Bulharskem nebo Černou Horou. Ale stejně jsou zápasy anglického nároďáku vyprodané.
Mimochodem, vy jste se v roce 2004 nebál, že jdete zrovna do Anglie? Bylo vám dvaadvacet, nic jste neměl za sebou.
Měl jsem toho hodně před sebou, což byla moje motivace. Přece se nebudete bát svého snu. Když jsem přestupoval z Rennes, říkal jsem si: A je to tady! Můžeš hrát Premier League, soutěž svých snů, proč by ses bál? Nikdy by mě ovšem nenapadlo, že v nejlepší lize světa budu překonávat brankářské rekordy.
Zase nostalgie?
Ne. Jen jsem chtěl říct, že jsem vděčný za to, co jsem v brance prožil.