Katalánsko, bolavý vřed Španělska
Devět z dvanácti vysoko postavených Katalánců, kteří se pokusili oddělit svůj region od Španělska, půjde za mříže. Nejvyšší španělský soud jim udělil tresty od třinácti do devíti let. A potvrdil svým verdiktem, že jihoevropská země se bojí rozdrolení. S územní celistvostí a hnutím za národní sebeurčení se Španělsko potýkalo už v minulosti. Katalánce a Basky však tvrdě potlačil diktátor Franco a poté, co se země vrátila k demokracii, se zdálo, že centrální vláda dokázala přesunem části pravomocí na autonomní regiony secesistické tendence zastavit.
Jenže stačil malý „šťouchanec“, finanční krize po roce 2008, a staré nevraživosti se opět probudily. V bohatém Katalánsku se začaly oprávněně ozývat hlasy, že region dotuje chudé španělské oblasti. Místní parlament tak prosadil v roce 2017 referendum o nezávislosti, ve kterém vyhráli jeho stoupenci, a následně jednostranně vyhlásil deklaraci o odtržení. Přitom nedbal rozhodnutí španělského Nejvyššího soudu, který hlasování označil za nezákonné. Skončilo to výše zmíněným odsouzením lidí, kteří stáli v čele „podněcování ke vzpouře“.
Z čistě legálního hlediska je vše jasné, katalánští politici překročili zákon a musí za to dostat trest. I Nejvyšší soud však chápal, že našlapuje okolo miny, která může roztrhat Španělsko, proto nevynesl nejvyšší až pětadvacetileté tresty a čin neoznačil za vzpouru.
Dokonce nadhodil, že by odsouzení mohli fungovat ve volném režimu a pouze čtyři noci z týdne trávit ve věznici. Verdikt mohl být i mírnější, třeba zakázat zmíněným Kataláncům další veřejnou činnost. Už se to v minulosti stalo. Možná by to otevřelo novou cestu k jednání mezi centrální madridskou a regionální katalánskou vládou, které se v posledních letech zaseklo na mrtvém bodě.
Jenže v případě Katalánska by bylo mnohem lepší začít používat zdravý rozum. Už versailleská smlouva přiznala národům právo na sebeurčení, které se po roce 1945 dostalo i do Charty OSN. Jistě, od té doby utržilo nejen ve 20. století mnoho šrámů, stačí se podívat na Kurdy. V Evropě se však centrální vlády podobným velkým excesům vyhýbají. I Španělsko ví, že se bude muset nějak dohodnout, najít kompromis.
Násilný přístup centra a potlačování tužeb lidí nemá dlouhodobě šanci na úspěch. Konfrontace vede jen k další konfrontaci. Dokazují to živé obrázky demonstrací na podporu odsouzených politiků, při kterých teče krev, či starostové katalánských měst, kteří přejmenovávají ulice na třídy 1. října (podle data referenda o nezávislosti). Objevují se první náznaky, že by mohlo dojít i na teroristické útoky.
Na druhou stranu situace není jednoznačná, nezávislost podporuje v průzkumech okolo 50 procent Katalánců. Madrid však nemůže dovolit, aby se z regionu stal vzor pro ostatní, protože by zemi hrozil rozpad. Musí proto něco obětovat. Bude nejspíš muset posílit pravomoci katalánského parlamentu a jít za ústupky, které centrální vláda vyjednala v roce 2006 a pak jich část, hlavně těch fiskálních, zamázl nejvyšší soud. Krom toho už teď reálně hrozí, že se odsouzení odvolají k evropským soudům a nakonec by z toho země mohla mít pěknou ostudu.
Všichni však vědí, že žádná z velkých celostátních stran nikdy nepřistoupí na oddělení Katalánska, a z toho by jednání měla vycházet. Jenže tady tkví největší potíž. Španělsko čekají už čtvrté parlamentní volby v pěti letech. Partaje nedokážou vytvořit funkční koalice, ty se rozpadají při sebemenším záchvěvu větru. Nedokážou se shodnout ani v otázce autonomie regionů. Katalánsko tak zůstává na druhé koleji, což jen dále jitří rozbouřené emoce, protože palčivý problém vlastně nikdo pořádně neřeší.