Kouč hokejistek. Klení povoleno, vztahy zakázány

Kluka z Ostravy očaroval New York, kde natrefil na pozoruhodnou práci. Ivo Mocek koučuje tým Metropolitan Riveters v americké ženské NHL.

Zpronajatého bytu s výhledem na řeku Hudson jezdí do Madison Square Garden na koncerty a mače hokejových New York Rangers. Na Broadwayi viděl hrát Bruce Willise či Bradleyho Coopera. Při trénování žákovského týmu North Park se na střídačce sešel s někdejším kanonýrem a kanadskou modlou Brendanem Shanahanem.

Příběh statného blonďáka, jenž kdysi hrál i v Kanadě nebo Anglii, se už desátým rokem rozvíjí právě ve městě, jež nikdy nespí, a jeho okolí. V létě bylo jedenatřicetiletému Ivo Mockovi svěřeno ženské družstvo Metropolitan Riveters, jež působí v americké NWHL.

„První zápasy byly náročné. Ještě musíme plno věcí cvičit a pilovat, takže pořád běhám po střídačce a vysvětluju, co a jak,“líčil první dojmy. „Ženy nesmějí rozdávat bodyčeky, narážet soupeřky na mantinel. Kolikrát bych zakřičel: Hraj jí do těla! Ale nemůžu. Přitom jsou na sebe holky v rozích, okolo mantinelu a před brankou dost ostré.“

Jak jste se vůbec ocitl v New Yorku?

Před devíti lety si mě po neúspěšné zkoušce v Třebíči chtěli otestovat New York Aviators, kteří hráli v Brooklynu. Po přípravném mači mi nabídli smlouvu. Hokej byl klasický zámořský: žádné přihrávání, jednou za čas rvačka... Zároveň jsem byl v kontaktu se známým z Ostravy. Léta tu trénuje děti. Nabídl mi, abych s ním spolupracoval.

Jaké jste zvažoval varianty?

Mohl jsem se vrátit domů a zkusit se chytit v první nebo druhé lize, případně jít do Francie, do Polska, což se mi moc nechtělo. New York jsem si strašně zamiloval. I proto jsem zůstal a začal koučovat mládež. Naposledy jsem vedl tým do 14 let.

Také si vyděláváte jako soukromý trenér hokejových dovedností, že?

Ano, poznal jsem další lidi, kteří mě přivedli do Chelsea Piers, jediného zimáku, který je v New Yorku v provozu celý rok. Přes léto v něm trávím šest dní v týdnu. Dávám lekce hráčům i hráčkám, pořádáme kempy. V červenci volali z National Women’s Hockey League, za dva týdny jsme si plácli.

Co to v branži znamená?

Dost velkou věc. Co je v Americe „národní“, má známku nejvyšší kvality. Spousta lidí mi gratulovala.

Co angažmá znamená pro vás?

Vážím si ho, ač si uvědomuju, že liga je teprve v začátcích. Funguje pátým rokem, je v ní pět týmů. Část špičkových hráček ji v této sezoně bojkotuje.

Co žádají?

Chtějí upozornit na to, že ženský hokej taky má svou úroveň. Že by si zasloužil větší podporu. Mně nepřipadá jako nejlepší nápad, když opustily jedinou ligu, kterou mají, místo toho, aby ji zviditelnily a zlepšily. Pár našich holek včetně obou brankářek se ke stávce přidalo, takže nám dalo trochu víc zabrat, než jsme poskládali sestavu.

Jakým způsobem k vám dorazila nabídka na práci v Riveters?

Ozvala se ředitelka ligy, kterou jsem letmo znal z Chelsea Piers, že hledají kouče pro Riveters a zvažují dva kandidáty. Ptala se, jestli bych taky měl zájem. Vzal jsem si víkend na rozmyšlenou a pak odpověděl, že zájem mám.

Co následovalo?

Volala manažerka klubu Kate Whitmanová-Annisová, asi třikrát jsme si povídali. Telefonoval jsem si s kapitánkou Madison Packerovou. Jí jsem se podle všeho zamlouval. Hned po podpisu smlouvy jsem začal kontaktovat hráčky, udělali jsme konkurz na třetí brankářku. Vzali jsme jednu hodně šikovnou dvacetiletou holku z Ruska a další z Kazachstánu.

Jak se verbují hráčky do NWHL?

Manažerky obvolávají holky, které právě ukončily univerzitu. Nabízejí plat i pomoc se sháněním bydlení a práce, protože hokejem by se neuživily. Díváme se do Evropy, máme gólmanku z Číny, zkoušeli jsme Belgičanku.

Co Češky?

V minulé sezoně se po ukončení studií v NWHL jako první objevily Denisa Křížová a Kateřina Mrázová. Chtěl jsem k nám přivést gólmanku Kláru Peslarovou, kterou znám z Ostravy, a obránkyni Sammy Kolowratovou. Bohužel, Klára už měla podepsanou smlouvu ve Švédsku a Sammy si dává roční pauzu od hokeje, aby dostudovala.

Do jaké míry jsou ženy na bruslích profesionálkami?

Všechny chodí do zaměstnání, trénujeme třikrát týdně, hraje se o víkendech. S mužskou NHL se nemůžou srovnávat. Ale čeká nás třeba i menší Winter Classic – nastoupíme v Buffalu v prvním soutěžním mači NWHL pod širým nebem, moc se těšíme.

Jaké si dáváte cíle?

Náš tým předloni získal titul, ale minulá sezona se nepovedla. Manažerka ani hráčky si nesedly s koučem. V play off ho vyhodily. Jedné hráčce hokej znechutil tak, že s ním sekla.

Randy Velischek. Bývalý bek Minnesoty, New Jersey a Quebecu v NHL.

Jaké je pro člověka, který se odmalička na stadionech pohybuje mezi muži, pracovat se ženami?

Individuálně jsem se v Chelsea Piers věnoval řadě dívek ve věku 14 až 16 let a ony vesměs výtečně reagovaly na rady a pokyny. Byly snaživé a svědomité. Tým představuje větší výzvu. Ale třeba naše kapitánka je úžasná, zažraná do hokeje. Ostatní k ní vzhlížejí.

Jak se to projevuje?

Při seznamování mi holky říkaly: „Madison tvrdila, že jsi fajn. A když to tvrdí ona, musí to být pravda.“

Jsou ženy citlivé na výtky a připomínky?

Nedávno jsem byl na ledě s Bulbul Kartanbayovou, útočnicí z Kazachstánu, a opatrně jí sdělil, že by potřebovala máknout v posilovně, aby byla lehčí, rychlejší a výbušnější. Mezi chlapy je normální říct hráči, že by měl zhubnout. Ale s ní jsem schválně nemluvil o váze. Bál jsem se, aby se neurazila.

Co ona?

Přijala to skvěle. Potom mi ještě volala manažerka a děkovala mi, že jsem k ní byl upřímný. Můj předchůdce se bál holkám cokoliv říct, takže se s nimi skoro nebavil. Já je vnímám jako hokejistky, které dostávají nějaký plat.

Jste v ženském kolektivu zvlášť opatrný, abyste si třeba nezadělal na nějakou žalobu?

Když jsem se poprvé setkal s manažerkou, ptal jsem se, nač si mám dát pozor. Bál jsem se, že něco povím a vznikne obrovský problém. Říkala, ať jsem v klidu. Že jen se svými svěřenkyněmi nesmím mít nějaký vztah.

Citový? Sexuální?

Základní instrukce zněly: „Mluv s nimi o čemkoliv. Jen s nimi nespi!“Jinak povídala, že se k nim mám chovat jako k chlapům. Že s tím počítají. Samozřejmě nemůžu chodit nahý po kabině...

Sprosté slovo k vyburcování týmu použít smíte?

Smím. Ony jich používají ještě víc než já! Když jsme s manažerkou rozebírali úroveň brankářek po zkoušce, o jedné na plnou pusu prohlásila: „She‘s fucking awful!“Až mě překvapilo, jak ostře se jinak sympatická šestačtyřicetiletá paní vyjadřuje.

Uznávají ženy trenéra víc než muži? Jsou vděčnější za pomoc?

Stoprocentně. Chlapi ocení, když je něco naučíte, ale nedávají to moc najevo. Mám kamaráda Patrika Demela, který studuje v Massachusetts a hraje univerzitní ligu NCAA. Znám ho od dětství, v létě za mnou jezdí, bydlí u mě, pracuju s ním v posilovně i na ledě. Přes Twitter mi děkoval za přípravu, což mě potěšilo. Mezi muži je ale výjimkou. Holky rovnou povědí: „Bylo to super. Jsem ti moc vděčná.“V Americe a zvlášť v New Yorku lidi nešetří chválou, když vidí, že něco děláte dobře. S tím jsem se v Česku moc nesetkal.

Jak prospěje vaší pověsti, když jste jedním z pěti koučů v jediné americké ženské lize?

Jsem jeden z mála trenérů v historii soutěže, který nemá hráčské zkušenosti z NHL. Boston vede Paul Mara, Connecticut zase Colton Orr... Určitě se zviditelním. Chada Wisemana, který koučoval Riveters před dvěma lety, pak najali do kanadské juniorky OHL. Pomohlo mu, že získal titul v NWHL. Popularita ženského hokeje stoupá, na kouči a jeho přínosu v něm hodně záleží.

Máte nějaké trenérské sny?

Nikdy jsem se k nim neupínal. V New Yorku jsem zůstal, protože se mi v něm líbilo. Začal jsem trénovat, což mě chytlo. Lákalo by mě angažmá třeba v nějakém univerzitním mužstvu. NHL jsem si nezahrál, tak bych v ní rád koučoval. Kdo by nechtěl? Kvůli takové práci bych opustil i New York. Důležité jsou kontakty. Kluby NHL mají skauty všude, sledují hráče i trenéry. Když je někdo třída, všimnou si ho.

Průměrný plat hokejistek v NWHL se pohybuje kolem 15 tisíc dolarů. Co vy? Uživí vás gáže v Riveters?

To vůbec ne.

Kolega Mike Babcock v mužském týmu Toronta vydělá víc?

(směje se nahlas)

(6,25 milionu dolarů)

O trošku! Z jeho ročního platu by celá NWHL žila aspoň tři sezony... Pro mě je úvazek v Riveters sezonní zaměstnání. Dál dávám lekce v Chelsea Piers a trénuju děti. Z peněz od Riveters zaplatím tak tři čtvrtiny ročního nájmu.

Co vás v New Yorku nejvíc baví?

Neomezené možnosti. Když makáte a jste úspěšný, nic není problém. Každý den můžete objevit něco nového. Já jako kluk z Ostravy žasnu. Každý Američan by tady chtěl žít. V létě si zajedete na pláž, v zimě to mám čtyřicet minut na lyže do New Jersey.

Na koncerty v Madison Square Garden. Na Broadway – ne na muzikály, spíš na divadelní představení. Před pár lety jsem byl na Misery, adaptaci knihy Stephena Kinga, ve které hrál Bruce Willis s Laurie Metcalfovou. Byl jsem nadšený. Pak jsem viděl hru Elephant Man s Bradleym Cooperem. Je paráda sledovat takové herce naživo. Taky miluju tenis, každý rok jezdím do Queensu na US Open.

Měli jsme v North Park syna Brendana Shanahana. S legendou NHL a prezidentem Toronto Maple Leafs jsem dokonce stál na střídačce. Vyprávěl příběhy, byl v klidu. Pamatoval jsem si ho jako borce, který se neváhal poprat. Ale před dětmi působil jako hodný strýček. Každému radil a pomáhal.

V soukromí je sympaťák?

To můžu potvrdit. Pořádal jsem tu dobročinné utkání na podporu boje s rakovinou, taky proto, že mi na leukemii umřela mamka. Napsal jsem Brendanovi uctivý e-mail se žádostí, jestli by mi nemohl z Toronta poslat nějaký dres. Chvíli se nic nedělo, ale pak se ozval s omluvou, že měl strašně moc práce. Přes asistentku nám věnoval dva podepsané dresy s certifikátem pravosti. Je vážně frajer.