Rozhovor: Trpišovští, otec a syn
Jindřich Trpišovský. Táta a syn. Exkluzivně. Do šlágru Slavie s Barcelonou zbývá jediný den.
Každý Jindrův zápas prožívám stejně. Před dvaceti lety i teď proti Messimu.
Už čtyři generace mužů v rodině Trpišovských nosí jméno Jindřich. Předposlední z nich se zítra večer postaví Barceloně v Lize mistrů. Jak to zní jeho otci?
„Neuvěřitelně. Šlapu s Jindrou od dorostu, který začínal trénovat před jednadvaceti lety. Jezdili jsme po vesnicích a nikdy by mě nenapadlo, že svůj tým povede proti Messimu. Tohle je... Prostě nádhera.“Když osmdesátiletý táta Trpišovský vypráví, neskrývá dojetí. Pod bílou kšiltovkou, která je synovým poznávacím znamením, si utře slzy a povídá dál. Brzy pochopíte, jak vášnivě prožívá juniorovy úspěchy. Aby ne! „Už na chatě v Klánovicích řídil Jindra všechny děti, které si kopaly do míče. Bylo mu deset a dirigoval: Ty budeš hrát tohle, ty tohle! Dvacet minut dával pokyny, pak se deset minut hrálo.“
Bylo to tak, trenére?
Syn: Trochu jsem to organizoval. Děti kolem nechtěly nic moc dělat, tak jsem vymýšlel. Radil jsem jim, aby mě ty hry víc bavily. Ale taky jsem si klidně tři čtyři hodiny kopal sám na zahradě.
To jde?
Syn: Jasně. Stromy byly brána, rybízy zeď. Po létě většinou z rybízů moc nezbylo... Stromy neměly žádné větve. Táta nechal aspoň kmeny, aby mi zůstala brána. Do pahýlů jsem střílel dál.
Spolu jste to s fotbalem táhli odjakživa. Nechá si syn poradit ještě dnes?
Táta: Teď se spíš ptám já jeho. Ale v Xaverově nebo v Kolíně jsem mu dělával vedoucího mužstva. Pamatuješ, jak jste hráli v Jirnech a měli poločasovou poradu pod stromem?
Syn: No jéje, vždyť my jsme tam kabinu nikdy neměli. Tehdy hrál xaverovský dorost ligu, domácí hřiště bylo v Jirnech a tam se muselo všechno převézt. Lékarnička, psací stroj. Dorazili jsme už převlečení, protože obě kabiny zabrali soupeři – jednu starší dorost, druhou mladší. A když jsme hráli přátelák v Zelenči, museli jsme si posekat hřiště.
Za trest?
Syn: Půjčili nám hřiště, ale vzkázali, že je tráva moc vysoká. Tak jsem ráno sedl na sekačku, aby se odpoledne mohlo hrát. Když jsme poprvé měli hrát divizi a jeli autobusem do Čelákovic, táta do mě šťouchl a povídá: Proč nemluvíš?
Táta: Byl nervózní, že máme první zájezd! Že poprvé hrajeme mimo Prahu. To bylo tehdy pro nás něco.
Nelezli jste si na nervy?
Syn: To ne, ale občas mě jen máma poprosila: Odvez si ho zase někam na soustředění, ať je chvíli klid!
Táta: Možná to bude znít divně, ale já každý Jindrův zápas prožíval před dvaceti lety úplně stejně jako dnes. Viděl jsem, že to, co dělá, má smysl. A býval jsem nervózní, jako když teď půjdu na toho Messiho.
Jaké vzpomínky vám naskakují?
Syn: Ve dvaadvaceti jsem zničehonic skočil jako asistent do druhé ligy, což byl obrovský skok. Do té doby jsem se jezdil jako divák koukat na přáteláky, abych viděl oblíbené hráče na vlastní oči. Objížděl jsem to.
Táta: Jezdili oba!
Syn: Já neměl řidičák, tak jsi mě musel vozit. Takže když se blíží Barcelona, myslím na to, jak se svět změnil. Moje mládí bylo bez internetu, bez mobilu, na kole jsem v pondělí objížděl trafiky, abych si koupil Sport. Noviny. Abych zjistil, v jaké kdo hrál o víkendu sestavě.
Takže fanatik jako my?
Syn: Přečetl jsem si, že za Bohemku nastoupil třeba obránce Výravský, a já vůbec nevěděl, kdo to je. Jestli je velký, blonďák, vousatý. Fotbal byl v televizi minimálně, a když jste nešli na zápas, neznali jste hráče ani týmy. V neděli jsem byl přilepený na rádio a poslouchal S mikrofonem za fotbalem.
Pane Trpišovský, nepřehání?
Táta: Jindra fotbal miloval a já ho vodil na zápasy. Jen na Bohemce mi jednou zatrnulo. To mu byly čtyři roky, měl takovou oranžovou bundičku. Stál jsem frontu na klobásu, a než jsem stihl zaplatit, frnknul. Syn: Abych stihnul výkop.
Táta: Už tehdy se Jindra vyznal. Možná si obhlížel lavičku.
I nejmladší Jindřich Trpišovský se letos na jaře ztratil, že? V Seville při osmifinále Evropské ligy.
Syn: Ztratil se sportovnímu řediteli Honzovi Nezmarovi. Seděli v sektoru za střídačkami a junior byl najednou fuč. Potřeboval na záchod, tak si sám odskočil a zase se poslušně vrátil. A ještě se hrozně divil, proč ho všichni hledají.
Táta: Jablko nepadá daleko od stromu. Já se neztratil nikdy, ale jako kluk jsem na Bohemce jednou pískl na píšťalku a od táty dostal lepáka, protože všichni hráči přestali hrát.
Co maminka? Tu fotbalová vášeň nenakazila?
Syn: Kdepak. Ta nám spíš nadávala: To nemůžete dělat něco pořádného?
Táta: Moje paní snad ani nevěděla, co je to míč. Jednou jsem ji poprosil, aby zjistila, jak hrála Sparta se Slovanem Bratislava. Zavolala do redakce, řekli jí, že to skončilo 1:1 a ona se ptala: Kdo vyhrál? Ale pozor, dneska se vyzná víc než já. Vážně! Přijdu domů a manželka hned spustí, jak kdo hrál a kdo se zranil. Je pyšná na syna.
To i vy.
Táta: Já Jindrovi vždycky vštěpoval smysl pro fér hru. Smysl pro povinnosti! Jen ta jeho nedochvilnost... Syn: To mám po mámě. Oni jsou jako oheň a voda. Táta pořád někde lítá, máma je spíš introvert. Táta: Já dělal vedoucího provozoven pražských restaurací a na dochvilnosti jsem si zakládal. Třeba v Myslivně, v Jagellonské ulici, kam chodil Gott a Vondráčková, jsem jako šéf ráno přišel a viděl, jak číšníci a servírky teprve svačí. Hodil jsem jídlo do koše a nařídil: Okamžitě otevřít! Je lepší otevřít o deset minut dřív než o minutu později.
Perfekcionismus syn podědil?
Syn: Já buď nedělám nic, nebo naplno. Když mě manželka poprosí, ať uklidím, uklidím buď všechno hned, nebo za týden. Táta: Ale slovo dodrží. To jsem se na něj snažil přenést.
Stejně jako povolání: vystudoval hotelovou školu.
Syn: Šel jsem do oboru, který jsem dělat nechtěl. Trápil jsem se v tom šest let. Táta je výřečný, rád si povídá s lidmi, zato já jsem introvert.
To se nezdá.
Syn: Povolání jsem zdědil po rodičích, ale nebylo pro mě. Potřebuju odpočívat sám, ne s lidmi. Ti mě spíš vybijí. Nechápu, jak jsem to jako číšník nebo provozní mohl vydržet.
Třeba?
Syn: V hotelu Esplanade jsem dělal číšníka na zahrádce pro 120 lidí. Na roznášky a objednávky jsem byl sám. Když jsem chtěl na záchod, musel jsem sehnat záskok. Táta: Dřina, viď?
Syn: Tehdy jsem to tak nevnímal, musel jsem vydělávat. Zatímco ve dvaceti letech uběhnete deset kilometrů, dneska dva. I doba byla jiná. Zažíval jsem slušné buzerace: že nejsem dohladka oholený, dokonale ostříhaný, nemám vyleštěné boty.
Táta: To není buzerace, ale základní návyky!
Syn: Taky jsem to schytával jako nejmladší. Nenašel se nikdo na snídaně, tak jsem musel pinglovat já.
Pokračování na protější straně
Ale váš život se zlomil.
Syn: Začal jsem trénovat. V pohostinství děláte krátké a dlouhé týdny, což s fotbalem nefunguje. Každý druhý víkend ztratíte zápas. Hledal jsem takovou práci, abych stíhal.
Což znamenalo?
Syn: Snídaňový číšník v hotelu Expo. Chodil jsem na půl šestou ráno, abych mohl v pět domů a stihl trénink. Nebo noční ve Frominu, dnešním Duplexu na Václaváku. Tam jsem dělal barmana a stíhal každý trénink.
Moc jste toho nenaspal.
Syn: To ne. Pamatuju, jak jsem jednou jel z Expa domů autobusem a ani jsem nedokázal vystoupit. Nešlo to. Tělo nefungovalo.
Táta: To slyším poprvé. Syn: Protože jsem od osmnácti bydlel sám. Vy jste byli v Kralupech a moc jsme se nevídali.
Bylo těžké poprosit tátu, aby vám zaplatil 100 tisíc za trenérskou licenci?
Syn: On s tím přišel sám. Táta: Neváhal jsem ani vteřinu. Syn: Vždycky jsem si dával postupné cíle. Jeden z nich byl, abych měl do třiceti profilicenci. Ale přišlo to dřív – jako všechno ostatní. Ve dvaceti jsem dělal vedoucího restaurace, za rok byl kapitánem Čechie Karlín. I trénovat jsem začal brzy.
Táta: Šlo mu to. Kam přišel, tam se dařilo.
V Kolíně mu šéf klubu, doktor Hervert, dal za cíl postoupit s dorostem do ligy. Do roka to bylo.
Takže jste synovi věřil?
Táta: Říkal jsem si: Hergot, to přece není náhoda, ať to zkusí. Když mu doktoři kvůli růstovému problému fotbal zakázali, byl nešťastný. V trenéřině se našel. Jen jsem netušil, že jednou budeme probírat Barcelonu.
Jste dojatý?
Táta: Víte, se mnou se život nemazlil. Táta mi vždycky říkal: Jindro, v devětatřicátém přišli Němci a ty. Po válce byl otec perzekvovaný, nesouhlasil s procesy, stranickou knížku hodil do koše. Maminka v domácnosti, brácha umřel, musel jsem se ohánět. Teď mě to všechno dojímá. Jen Jindrovy vousy mě štvou.
Proč?
Táta: Mockrát jsem mu říkal, ať se oholí. Ale je pověrčivý. Syn: Oholím se, až prohrajeme. Táta: Vždyť jste prohráli s Dortmundem!
Syn: Ale to nebyla liga. Já se vždycky holil v den zápasu, ale když jsme na jaře hráli se Slavií o double, všichni jsme se nechali zarůst. Bylo to na obtíž, ale tím spíš jsme double chtěli. Jako motivaci k oholení.
Ale teď je to opačně.
Syn: Po titulu a vítězství v poháru šly vousy dolů a od té doby jsme v lize neprohráli. Tak jsem to otočil a řekl, že se oholím, až to jednou nevyjde.
Táta: I když se mi ty jeho vousy nelíbí, tak mu je přeju. Jsem na Jindru hrdý, jak se mu daří. U nás sjednotil město – tři čtvrtiny Kralup mu fandí, dokonce i sparťani. Trpišovský je i jejich.
Nikdy neměl syn žádný malér?
Táta: Jen jedinkrát jsem na něj vztáhl ruku. Když byl malý, zakázali jsme mu chodit na balkon, protože jsme bydleli vysoko. Když to porušil, dal jsem mu na výběr: zákaz televize, nebo deset na holou? Hrdinsky chtěl radši na zadek.
Syn: To mi poradila máma.
Táta: Bál se, že by nemohl sledovat fotbal. Naplácal jsem mu, i když mi krvácelo srdce.
Syn: Mě vážně vždycky zajímal jen fotbal. Zatímco spolužáci chodili o přestávce do bufetu pro salát a rohlíky, já spěchal do trafiky pro noviny se sportovní přílohou.
S kamarádem jsme seděli v poslední lavici a četli si sestavy. To byla naše svačinka.
Diskotéky vás nelákaly?
Syn: Nebylo to pro mě. Spolužačka
Denisa mi říkala: Proč se o sebe trošku nestaráš? Vždyť bys byl tak hezkej kluk, ale tebe zajímá jen ten blbej míč! Dostal jsem od ní broušeného anděla, který mi nosí štěstí.
Táta: S tou Denisou jsem si nedávno psal na Facebooku. Říkala: Když toho vašeho Jindru dneska vidím v televizi, tak si vybavuju, jak pořád řešil jen ten svůj fotbal. Asi se mu to vyplatilo!
Syn: Já vážně za holkama nechodil. Zajímal mě fotbal v novinách, v televizi a za barákem.
Počkejte, pane Trpišovský, vy jste v osmdesáti na Facebooku?
Táta: No jistě. Mám tam profilovou fotku s Jindrou.
Syn: Když já ještě nevěděl, co je internet, tak táta už měl mail.
Jak velkou zásluhu má na tom, kam jste se dostal?
Syn: Zásadní, ale nemůžu zapomenout ani na další lidi, kteří mi pomohli. Hlavně v nejhorší době, kdy jsem dělal provozního v herně, zároveň trénoval dorost Xaverova a asistoval u áčka. Náš kamarád, u kterého táta pořád na částečný úvazek pracuje, mě vysvobodil. Režim, ve kterém jsem žil, byl šílený.
Pro představu?
Syn: Herna na Černém Mostě otvírala v jedenáct dopoledne a fungovala do čtyř ráno. Ráno jsem ji odemykal, jel na trénink áčka, dal si oběd, pak dohlížel na hernu, v pět trénink dorostu. Končil jsem v osm, jel domů, šel si lehnout a v půl čtvrté zase sedal do auta a jel zamknout hernu. Tržba do trezoru, v pět do postele, do devíti spánek a zase všechno nanovo.
Drsné.
Syn: Trvalo to tři čtvrtě roku, plus víkendy plné fotbalu. Nevěděl jsem, co to je volno. Naštěstí Franta Jampílek, poloviční majitel Xaverova a šéf té herny, poznal, že bych měl dělat hlavně fotbal. Dal mi smlouvu a v tu chvíli mě trénování začalo živit.
Ale začal jste o hodně dřív.
Syn: Po mladších žácích mi doktoři fotbal zakázali kvůli kolenům. Až v osmnácti jsem zase mohl kopat do balonu, ale bylo mi jasné, že na kariéru už to nebude. Tak jsem v jednadvaceti poprvé seděl na lavičce. Čechii Karlín zrovna kouč chyběl, bratr mojí přítelkyně tam hrál a nabídl mi, ať to zkusím. Vyhráli jsme 3:1 na Hájích, já pak mazal rovnou do hotelu Esplanade na odpolední. Od té doby trénuju. Nonstop. Táta: Vzpomínáš si, jak jsi u toho studoval trenérskou licenci C? Jednou jsi nemohl na zápas a já dostal za úkol Čechii trénovat. V kabině povídám: Hoši, určitě víte, co máte hrát. Trpišák si jde jen dodělat školu, aby byl lepší, tak běžte a vyhrajte pro něj! Vlétli tam a vyhráli 9:1. Tehdy tam hrál ten vysoký kluk, který pak v Bohemce a na Spartě dělal ředitele. Jak on se jmenoval? Syn: Myslíš Lukáše Přibyla? No jo, hrál útočníka. On byl bidlo, říkal jsem mu Tore André Flo podle norského střelce.
Lukáše ve třiatřiceti zabila srdeční příhoda. Byl to i náš kamarád, začínal jako sportovní novinář.
Syn: Příba jednou přišel na předzápasový trénink a smutně povídá: Trenére, já v sobotu nemůžu. Jak to? Chodíš poctivě, budeš v základu! Jenže ona hrála Bohemka a Příba
musel jít fandit. Přes to nejel vlak.
I vy dokážete pro svůj klub dýchat. Pánové, jaké to bylo, když jste před pěti lety společně zachraňovali krachující Žižkov?
Táta: Snažil jsem se shánět sponzorské peníze, aby kluci a jejich rodiny měli aspoň co jíst. Tehdy byly na Žižkově fakt velké problémy.
Syn: Byla to extrémní doba. O někoho se postarali rodiče nebo je platily kluby, ze kterých hostovali, ale Žižkovákům, kteří měli smlouvu na sedmnáct osmnáct tisíc čistého, nepřišla výplata třeba tři měsíce. Náš masér měl dvě malé děti a nemohl jim ani zaplatit obědy ve školce. To už byl vrchol.
Táta: Pamatuju, jak si jednou hráči sedli při zápase na zadek. Aby udělali demonstrativní gesto vůči majiteli. Vůbec jsem se jim nedivil.
Jakou nejlepší radu jste synovi dal?
Táta: Víte, já ho bral spíš jako kamaráda. Vzhledem k tomu, že jsem měl Jindru až skoro ve čtyřiceti, dokázal jsem si promítnout svou vlastní pubertu a zůstával nad věcí.
Syn: Já si dobrou radu pamatuju. V Xaverově jsem musel jako trenér dorostu přivézt dresy, napsat zápis, nafouknout míče, zaplatit účet za rozhodčí v hospodě, který mi pak klub proplatil. Tehdy mi táta řekl: Čím výš budeš, tím to bude jednodušší.
Měl pravdu.
Syn: Do puntíku. Když trénujete Slavii, máte taky moře povinností, ale plno věcí můžu přehodit na jiné. V nižších soutěžích jsem musel třeba i trénovat brankáře, nosit jim pomůcky. Teď se můžu soustředit hlavně na to, co umím.
Ještě nějaká rada?
Syn: Máma vždycky říkala, že když nejde o život, jde o prd. A můj věrný asistent Zdeněk Houštecký, který umí poradit každému kromě sebe, mi kdysi řekl: Buď spravedlivej!
Jde to?
Syn: Ne pokaždé, ale snažím se. Do trénování netahám osobní problémy a nikomu nechci nadržovat. Věřím, že když je člověk spravedlivý a má fotbal rád, může z něj vyrůst dobrý trenér. Když se mi v kariéře něco nepovedlo, vždycky to bylo kvůli tomu, že jsem zrovna úplně spravedlivý nebyl. Třeba jsem postavil hráče, který měl lepší kredit, větší renomé, a já se ho bál posadit mezi náhradníky. To vás za čas doběhne.
Táta: Když se Jindrovi začalo dařit, zdůrazňoval jsem mu: Chlapče, nezapomeň zdravit lidi, když jdeš nahoru, protože nikdy nevíš, jestli je náhodou nepotkáš, když půjdeš dolů. Myslím, že si to vzal k srdci. Díky tomu ho snad mají lidi rádi.
Mě vždycky zajímal jen fotbal. Spolužáci chodili o přestávce do bufetu pro salát a rohlíky, já do trafiky pro noviny se sportovní přílohou.