Spiknutí v Ankaře
Název zapomenutého amerického špionážního filmu nejlépe charakterizuje situaci na Blízkém východě, kde jde o bezpečnost Turecka a Sýrie. Současně ovšem i o EU, tedy také o nás.
Erdoganův ilegální vpád na území Sýrie je koncovkou přinejmenším dvojí mocenské hry. V rámci té první se místní Kurdové vzhlíželi v autonomii severoiráckých příbuzných a vysnili si, že když se o nich mezinárodní společenství v dobrém dozví, vynoří se z vleklého marasmu války autonomie další. Jejich, severosyrská.
Ale k tomu zase nemohli mlčet šovinističtí Turkové, kteří raději léta podporovali extremistický Islámský stát, než aby dovolili vzestup kurdských (státotvorných) ambicí, které jsou provázané s aktivitami radikální, v Malé Asii působící Strany kurdských pracujících (PKK), jež je ve světě obvykle brána za teroristickou organizaci.
Čímž se dostáváme ke druhé hře. Rozumí se aktuální snaze Ankary podstatně zvětšit dosavadní nárazníkové oblasti, kde s jejich podporou dominují militantní islamistické skupiny.
Pro někoho je to možná nepřehledná situace, ale její podstata se dá jednoduše shrnout tak, že dvěma předním členům NATO nebylo zatěžko podněcovat antagonistické síly, jež si navzájem označovali za teroristy.
Věc se proto musela nakonec nějak rozuzlit. Turecké vojsko s jeho fundamentalistickými arabskými klienty dostalo zelenou ke zteči, když Bílý dům stáhl své (nezákonně dislokované) vojáky v Sýrii. Přestali zde dělat živé štíty převážně kurdským milicím; cvičeným, vyzbrojovaným, zpravodajsky a letecky podporovaným proti původnímu společnému nepříteli. Dotčenému Islámskému státu, jenž se zrodil z chaosu po svržení sekulárního Saddáma Husajna v Iráku či z vlny arabského jara.
Užiteční idioti
Kurdské jednotky sehrály ve válečné tragédii klasickou úlohu užitečných idiotů. Dokud byl Islámský stát nebezpečím, těšily se jednotky největšího etnika bez státnosti spojenectví USA. Poté, co byl v zásadě zničen, a zároveň se přiblížily americké prezidentské volby, mohli jít Kurdové vesele přes palubu. Nestalo se nic překvapivého.
Chuť stáhnout expediční jednotky ze Sýrie vyjádřil Bílý dům už dávno a opakovaně. Aby se však neřeklo a aby domácí opozice neměla další munici do prezidentské volební kampaně, sehrál Donald Trump nádavkem politickou parodii na dojednání pětidenního příměří. Samozřejmě nedodržovaného, jak jinak.
Multimiliardář v čele USA je svérázný zejména tím, jak hodně dokáže být upřímný. Kdokoli jiný na jeho místě, například takový Barack Obama, by úzkostlivě dbal o zachování tváře. Byť by si stokrát myslel to samé. Leč jeho následovník je z jiného těsta. „Sbohem a šáteček,“vzkázal Kurdům, kteří prý Američanům nepomohli v Normandii.
Na takovou primitivní ubohost ale těžko reagovat. Snad jedině svědectvím stoletého kurdského výsadkáře, veterána dne D.
Nicméně pohlavár supervelmoci nenechává svou otevřenou bezohledností na holičkách pouze syrské spojence. Vše podřizuje vlastnímu znovuzvolení, k němuž by jistě přispělo ukončení „zbytečných a hloupých válek“.
Nezáleží mu tudíž na tom, že Erdoganova invaze uvedla do pohybu statisíce utečenců. Mnozí přitom asi nezůstanou na území Sýrie, stejně jako budou migrovat
Kurdy věznění salafisté, jimž se nyní daří prchat z vězení.
Likvidace kurdské územní správy tudíž zvýší bezpečnostní rizika pro samotné USA, třebaže si jejich lidé – jistě čirou náhodou – včas odvezli ty nejnebezpečnější elementy. Krom toho se pravděpodobně dále usnadní komunikace mezi tvrdě sankcionovaným Íránem, Sýrií či dalšími blízkými spojenci v regionu.
Nedomyšlená politika Washingtonu posílila rovněž postavení Ruska. Jeho ozbrojená přítomnost ve prospěch Asada vylepšila Moskvě image v mnoha kruzích, čímž vytvořila předpolí pro dlouhodobou činnost. Nyní bude mít navíc Kreml nerušenou příležitost sehrát také roli mírotvorce, jelikož prezident Vladimir Putin si na dnešek pozval svůj slabší, turecký protějšek.
Málo odvážná EU
Pomůže hasit fázi konfliktu, která by zajisté nezačala bez jeho (nebo teheránského) svolení. Zároveň si potom může vychutnávat, že členové Atlantické aliance, kteří ostře vystoupili vůči anexi Krymu a bojům na východě Ukrajiny, nemají odvahu zakročit proti Turecku.
Odpovědnému za hrdě oslavované válečné zločiny či zjevně toužícímu podřídit si pás cizího území. Avšak ruku na srdce: pokud by snad teoreticky padl návrh na vyloučení z NATO každého, kdo se nezákonně angažoval v Sýrii, řady našeho paktu by notně prořídly.
Ankara, mstící se vojenskou akcí také Bruselu, udělala za Damašek špinavou práci. Společnému soupeři, Kurdům, zasadila vážné rány, přičemž mluví o milionových transferech arabských emigrantů do tradičně kurdských regionů.
Jedním slovem přinutila tamější vůdce přijít s naléhavou prosbou o pomoc za Asadem, takže s nějakou větší mírou samosprávy mají logicky utrum. Poselství je to však i pro EU, která by si měla, i kvůli jiným končícím válkám, honem rychle uvědomit, že bezohledný americký izolacionismus není výhradně Trumpovým dílem. S tím je třeba počítat.
Turecká armáda útočící na Kurdy udělala špinavou práci za Damašek.