Josef Trojan má od Abstinenta razítko
Že osmnáctiletý Josef Trojan zdědil po svých rodičích vedle podoby i herecký dar, bylo zjevné už od jeho prvních pokusů. Nicméně v Abstinentovi má poprvé titulní roli – a lze říci, že coby vzpurný teenager v protialkoholní léčebně dostal na svůj talent úřední razítko.
Strach i sebeklam
Sám film, který právě vstupuje do kin, už tak jednoznačný respekt nebudí. Celovečerní prvotina Davida Vignera se upřímně snaží naplnit proklamovaný cíl, totiž ukázat zejména mladým, že závislost může potkat i bezproblémové děti ze spořádaných rodin. Jenže to dělá způsobem, jenž připomíná spíše užitečný osvětový program pro školy než jedinečný a překvapivý příběh.
Předvídatelný Abstinent dodá veškeré přísady, které člověk od tématu očekává. Tedy na půdě ústavu skupinovou terapii, zpovědi spolupacientů a mladíkův sebeobranný vzdor obrušovaný zkušeným terapeutem, v reminiscencích z domova pak nudu, benevolenci milujících, ale podnikáním příliš vytížených rodičů či vliv spolužáka, milovníka večírků. Dokonce i událost, za niž hrdinovi hrozí vězení, se dá uhádnout z policejních statistik.
Zkrátka Abstinent nehledá osud výjimečný, nýbrž typický, což sluší více sociologii než kinematografii, jíž obecná klišé naopak ubližují. Brzdí jej též řada vysvětlivek ohledně pravidel léčby či pouček o volbě mezi závislostí a svobodou.
Na druhé straně tam, kde je ponechán beze slov, umí Trojan svým výrazem vyjádřit zmatek maskovaný arogancí, vědomý sebeklam „mám to pod kontrolou“, strach při vzpomínce na traumatický zážitek, třas abstinenčních příznaků i krajního rozhodování s lahví v ruce.
Měkčí varování
Na rozdíl od unifikovaných postav dospělých se vcelku daří rozrůznit sestavu Trojanových vrstevníků, z nichž vyčnívá zejména Andrea Berecková coby provokující pokušitelka, která si o své možné nápravě už dávno nelže do kapsy.
Jestli tvůrci věří ve varovný účinek Abstinenta, budiž jim přáno. Ale tematicky příbuzné loňské Úsměvy smutných mužů svou drastickou syrovostí působily silněji, aniž by přitom existovaly statistiky, že bezmála sto sedmdesát tisíc jejich diváků se po odchodu z kina už skleničky ani nedotklo.