„Vracejí se, až když nádor nejde léčit“

Léčitelé by měli mít odpovědnost. Pokud pacientům rozmluví klasickou léčbu, ti pak často k lékařům přicházejí pozdě, když už jim nemůžou pomoct, říká primářka onkologie v pražské motolské nemocnici a šéfka České onkologické společnosti Jana Prausová. Jakmile je začnou přesvědčovat, že pouze jejich léčebná metoda je správná, lidé by podle ní měli být obezřetní.

Jak z pohledu lékařky-onkoložky na léčitele pohlížíte?

Nechci odsuzovat všechny lidi, kteří mají pocit, že jsou nadaní určitými schopnostmi, a myslí si, že by měli svým bližním pomáhat. Na druhou stranu ale považuji za velmi nezodpovědné, že neznají přesný účinek své metody. My lékaři léčíme určitým způsobem, protože na základě výsledků klinických studií víme, že určitá metoda nebo lék jsou vyzkoušené a mají určité výsledky. To léčitel nemá. Nevede žádné registry o tom, kolik lidí vyléčil, nemá žádnou dokumentaci, nezná léčebné výsledky ve srovnání s jinou metodou.

A pokud toho člověka přemluví, aby se nechal léčit u něj a přerušil léčbu klasickou medicínou, tak jeho odvahu nemohu obdivovat, ale musím ji odsoudit. Protože nemá právo zbavit nemocného šance na zlepšení kvality života, nebo dokonce na vyléčení.

V čem je podle vás největší problém?

Základním problémem léčitelství je podle mě jakákoliv absence odpovědnosti těchto lidí za výsledek jejich konání. Od toho se odvíjí třeba nezodpovědný přístup z neznalosti. Ale u některých můžeme bohužel konstatovat, že to je do značné míry velmi jednoduchý způsob obživy – něco slíbíte, nedodržíte, peníze vezmete a není žádná kontrola, jaký výsledek by měl být. Snaha vést tyto lidi k nějaké právní odpovědnosti je zcela na místě.

Jak často se setkáváte s tím, že některý z vašich pacientů zavrhne klasickou léčbu a uchýlí se k alternativní?

Zdá se mi, že v poslední době už lidé k léčitelům neutíkají zdaleka tak často. Jedná se o jednotlivce. Výrazně horší to bylo v devadesátých letech nebo na přelomu tisíciletí. Dnes se s tím naštěstí setkávám podstatně méně. V současnosti navíc existují možnosti, kdy si pacienti mohou například na kvalitních stránkách přečíst bližší informace o léčebných metodách.

Říkají vám, že chodí k léčiteli?

Pravda je, že někteří pacienti, kteří ke své klasické léčbě navštíví léčitele, se tím moc nechlubí, takže mnohdy ani nevíme, zda ten pacient někoho navštěvuje. Ale pokud se pacient nadále podrobuje klasické medicíně a léčba bylinkami či podpůrná léčba mu nijak neubližují, tak mu to nezakazujeme. To ani nemůžeme.

Jak pacient pozná, zda je léčitel důvěryhodný a může se na něj obrátit?

V první řadě by pacientovi neměl rozmlouvat klasickou léčbu. Měl by mu říct něco jako: „Dám vám podpůrnou léčbu, protože si myslím, že pak budete lépe snášet klasickou léčbu a budete se cítit lépe. Dám vám nějaké bylinné výtažky nebo vitaminové extrakty.“To pacientovi nemusí ublížit. Ale jakmile mu začne rozmlouvat klasickou medicínu, byla bych velmi obezřetná.

Takže ta hranice je podle vás v tom, zda pacient stále dodržuje vaši léčbu?

Ano, to je ještě únosná mez. Ale v okamžiku, kdy léčitel začne přesvědčovat pacienta, že jedině jeho metoda je správná a naše postupy mu naopak škodí, tak to už je vážně hodně na hraně a měla by tam být právní odpovědnost toho člověka za to, co koná. Protože si bere pacienta jako rukojmího.

Víte o případech, kdy to nedopadlo dobře?

Bohužel vím. Jsou to spíš starší případy. Znala jsem například mladého muže, jenž měl nádor varlat, který je vyléčitelný. Léčitel mu však doporučil, aby objímal mladé břízy, že z něj pak nemoc odejde. Samozřejmě neodešla. K nám pak přišel s generalizovaným onemocněním a bohužel jsme mu už neodkázali pomoci.

Také bylo období, kdy se velice propagovala makrobiotická strava a lidé odmítli naši léčbu a užívali nejrůznější druhy diet včetně té makrobiotické nebo drželi hladovku. A to pak dopadalo velmi špatně. Pak se vrátili, ale ten nález byl bohužel tak pokročilý, že jsme jim už nemohli pomoci.

V okamžiku, kdy léčitel začne přesvědčovat pacienta, že jedině jeho metoda je správná a naše postupy mu naopak škodí, tak to už je vážně hodně na hraně.

Naopak, pomohli léčitelé některým pacientům?

Někteří pacienti tvrdí, že jim alternativní léčba pomohla. Vysvětlila bych to tak, že pacienti většinou začnou léčbu klasickou, která opravdu někdy není legrace. Nějakou dobu ji dostávají, choroba se zlepšuje, ale oni pak řeknou, že v ní nechtějí pokračovat, a nechají se přemluvit pro alternativní způsob. Potom jsou nějakou dobu na alternativní léčbě a pořád se zlepšují, protože stále působí efekt léčby klasické. A léčitel jim říká: „Vidíte, teď už vám není špatně po té klasické léčbě a to je díky mé léčbě,“a těží z toho, že ještě stále ovlivňuje vývoj nádoru naše medicína. Až když doběhne tento efekt, tak se to začne zhoršovat a pacient se vrací. Ale mnohdy přijde bohužel už s nálezem, který je těžko řešitelný.

Proč se pacienti k léčitelům podle vás uchylují?

Strach. Strach z klasické léčby, z chirurgického zákroku, z chemoterapie, z ozařování. Je to opředeno mýty. Další věcí je, že léčitel má na pacienta hodně času – věnuje se mu, tráví s ním mnoho hodin, povídá si s ním. To je samozřejmě pro lidi nesmírně důležité a je to trochu chyba klasické medicíny. Také bychom na pacienty měli rádi více času, ale není nás tolik a pacientů stále přibývá.