„Uvěříte všemu“
Zpověď pacienta Muž s rakovinou vysvětluje, proč hledal pomoc u léčitelů
Léčitelství je obrovský byznys se strachem. Ukázala to včerejší reportáž MF DNES z návštěvy léčitele, který pacienta za patřičné peníze „zbaví každé nemoci“. Lidé s nejtěžšími diagnózami se totiž v zoufalství upínají k jakékoli, byť velice pochybné naději.
Také pětačtyřicetiletý Jan Molnárek z Vodňan na Strakonicku uvěřil, že léčitelé mu pomohou lépe než lékaři.
Zde je jeho zpověď.
Začal se čas od času třást a bolest mu vystřelovala do celých zad i nohou. Chvílemi měl pocit, jako by jej zalili do betonu a nemohl se pohnout. Říkal si, že to budou jen bolavá záda. Jenže diagnóza byla daleko krutější – žádná vyhřezlá ploténka, ale zúžené tepny v mozku, kdy jimi neproudilo dostatečné množství živin a kyslíku.
Poslechl lékaře a nechal se operovat, aby předešel riziku mozkové mrtvice. Věřil, že má vše za sebou. Po dvou letech přišly bolesti kostí znovu, k tomu bolest hlavy, časté močení a začal hubnout. Po několika vyšetřeních verdikt, který slyšet nechtěl. Rakovina prostaty.
Jak jste reagoval?
Byl jsem už tak zoufalý, že jsem si říkal, že to nemůže být pravda a zkusím nejprve s bolestmi bojovat přírodní cestou, než se začnu léčit s rakovinou. Strašně rychle jsem uvěřil a pak dlouhé měsíce platil a platil. Jiný smysl, než že mě to stálo peníze, léčitelství nemělo.
Jak se počítačový specialista a člověk evidentně konzervativního smýšlení rozhodne, že půjde za léčitelem?
To je chvilkový nápad, kterého se už nezbavíte. V jeden den vás přestane bavit, jak lítáte mezi lékaři a čekáte, zda se ty nejhorší věci potvrdí nebo ne. A jak vás všichni chlácholí, že všechno bude dobrý, a na druhé straně část lidí odstrašuje, že kdyby to byla rakovina, tak hlavně nejít na chemoterapii, protože to je poslední štace, tak vy si najednou řeknete, že prostě musíte začít okamžitě něco dělat. Hned. Něco, co zabere, nemůžete jen čekat.
Nevěříte v tu chvíli lékařům?
Věříte, ale nechcete se dočkat toho, že bude na všechno pozdě, a tak uvěříte v podstatě čemukoliv. Já byl u tří léčitelů – jeden mi říkal, že to vůbec rakovina prostaty není, druhý, že na to stačí pít čaje nebo nějaké lektvary, což mi všechno přišlo jako blbosti, ale pak jsem přišel ke třetímu, který jasně řekl, že to rakovina je, že lékaři mají pravdu, ale on že by to léčil jinak. Abyste se vyhnul problémům, které po klasické léčbě budou. A budou nepříjemné – neudržení moči, používání plen, omezení sexuálního života a podobně. V tu chvíli jste jeho, protože tohle žádný chlap nechce...
Čím vás chtěl vyléčit?
Hladovkou.
Tak k tomu samozřejmě byly ještě různé bylinné extrakty a sezení jednou za měsíc či jednou za čtrnáct dnů u něj. Musím říct, že po psychické stránce byl člověk v tu chvíli daleko víc v pohodě, než vlastně ve skutečnosti byl.
Odmítl jste lékařskou léčbu?
Spíše jsem ji oddaloval. Lékaři mi to vymlouvali a říkali, že samozřejmě mně tento styl léčení pravděpodobně neublíží na zdraví, nijak ho nepoškodí, ale může je připravit o čas, který by byl potřeba pro účinnou léčbu. Stejně jsem to zkusil.
Kolik jste platil?
Každé sezení mě stálo zhruba dva tisíce, někdy o něco méně, někdy tři tisíce. Peníze pro vás ale v tu chvíli nemají žádnou hodnotu, upnete se jen na to, aby vám někdo pomohl.
A pomohl?
Já po nějaké době, řekněme několika měsících, vlastně sám poznal, že to nikam nevede. Hodnoty nemoci se neměnily k lepšímu, chvíli stoupaly a pak se zastavily. V tu dobu už mě i rodina přesvědčovala, ať poslechnu lékaře. Pro mě ale představa, že podstupuji chemoterapii nebo podstoupím chirurgický zákrok a odstraní mi prostatu a já budu mít problémy s inkontinencí moči, byla šílená. Takže z toho pramenily hádky doma, v širší rodině a další a další zoufalství. Až jsem si jednoho dne řekl, že prostě není cesty zpět. Na nádor se přišlo relativně brzo a nemohu vlastně riskovat, že kvůli nerozhodnosti a pokusům se o léčbu připravím.
Takže jste léčitele přestal navštěvovat.
Vůbec ne. Vrátil jsem se do péče lékařů, podstoupil radioterapii a třikrát týdně chodil na ozáření. Zhruba měsíc a půl, pak na kontroly...
Proč jste nepřestal léčitele navštěvovat?
Jsem pověrčivý a říkal jsem si, že teď je to třeba na dobré cestě, ale co když je to právě tím, jaké kroky pro to podnikl ten léčitel? Vám to možná připadá směšné, ale jako nemocný rozhodujete o svém životě. A nevíte, jestli vám to skutečně nepomohlo...
To je strašně zrádné v tom, že jste vlastně v pasti. Na tom celém je to všechno postaveno. Na vašem strachu, že zemřete, na vašem strachu, že neuděláte pro sebe dost nebo všechno, co byste mohl, a na vašem strachu, že když už to uděláte, tak nemůžete přestat, aby se vývoj neobrátil.
Kolik vás to stálo?
Já to nikdy přesně nepočítal. Ale jen tak hrubým odhadem to může být někde mezi 150 a 180 tisíci korun. Velký peníze, a když to někomu řeknu, má mě za velkýho pitomce.
Tehdy kolem dvaceti, jednadvaceti tisíc korun hrubého. Právě kvůli problémům a nemocem jsem nepracoval na plný úvazek, ale jen na částečný. Takže jsem věděl, že potřebujeme nějakých šest tisíc korun měsíčně na nájem tady v bytovce, tři tisíce na jídlo a tři tisíce pro děti na školu, kapesné a tak. Zbytek jsem si řekl, že každý měsíc prostě klidně bouchnu za léčitele, různé uzdravovatele nebo lidi, kteří mi alespoň řeknou, jak to dopadne.
To myslíte třeba kartářky a senzibily?
No párkrát jsem si zavolal... Nemůžete v noci usnout, protože pořád o tom přemýšlíte, a v televizi baba, která vás nutí, abyste se zeptali na svou budoucnost. Minuta za 79 korun, tak si řeknete, že se zeptáte.
Co jste se dozvěděl?
To bylo vlastně nejvtipnější – že mám starosti, že mě něco hrozně trápí, že mám obavu z budoucnosti, ale že to všechno můžu hodit za hlavu, protože tam mám v kartách eso, a že i když to teď tak nevypadá, tak že zase vyjde slunce. A že stačí jenom počkat.
Jo, jsem teď zdráv, ale myslím, že všichni tihle vykukové na tom nemají žádnou zásluhu, a nevím, kdybych jenom čekal, jestli bychom se tady spolu dneska bavili.
Už nejste pověrčivý? Co kdyby na tom léčitelé měli zásluhu?
Jsem, ale uvažuju racionálně. U mě to dopadlo dobře, blbý je to, když to člověk pochopí pozdě a do nemocnice zpátky přijde, když už je to všechno tak strašně daleko, že se nedá nic dělat. A v tu chvíli si můžete akorát začít říkat, co by bylo, kdybych k léčitelům nešel... Ale nikdo vám na to neodpoví.