I mrakodrapy mohou být sexy
Architektura má na náš život mnohem větší vliv, než jsme schopni si uvědomit, říká Eva Le Peutrec, která navrhuje výškové budovy především v Asii.
Eva Le Peutrec, rozená Hendrychová, měla o své budoucnosti jasno už v sedmi letech. Tehdy totiž viděla film Skleněné peklo a rozhodla se být Paulem Newmanem, tedy architektem mrakodrapů v San Francisku. V Americe sice zatím žádná její budova nestojí, zato v Asii má za sebou už stovky projektů. Do Číny se vydala krátce poté, co dokončila vysokou školu.
Proč jste zamířila zrovna do Číny?
V roce 2005 čínské HDP rostlo dvoumístnou cifrou a stavělo se snad úplně všude. Přes inzerát jsem se dostala do architektonické kanceláře, která měla zhruba 150 lidí. Dnes jich má 800. Nicméně já už tam nepracuji. Já jsem dnes architekt konzultant a klienti – architektonická studia, soukromé osoby, města, obce a další – mě oslovují s jednotlivými zakázkami. Obvykle jde o velké projekty, kdy vytvořím studii, jejíž součástí je i počítačový 3D model.
Ten umožňuje vytvářet nejrůznější řezy a pohledy či odebírat jednotlivé vrstvy. Díky tomu se dá projekt dopracovat ve smyslu vzduchotechniky, vytápění, vodovodních sítí a podobně, což už řeší moje partnerská studia. Já ale svůj návrh samozřejmě nemohu dělat bez toho, že bych všem těmto aspektům rozuměla. Nemohu si dovolit vymyslet hezkou „skořápku“, která bude nerealizovatelná. Je to poměrně náročné, protože technologie se neuvěřitelně rychle vyvíjejí. V Asii jde vše daleko rychleji než v Evropě. Co v Evropě trvá desetiletí, se v Číně děje za rok.
Platí to i o stavbách? V Praze jen stavební řízení trvá roky...
Já jsem začínala v Šanghaji a tam to ani není možné. Vzhledem k tomu, že pozemky se neprodávají, ale pronajímají na 50 let, tak musí být všechno výrazně rychlejší. Stavba totiž musí mít ekonomickou návratnost a na to má právě těch 50 let.
A co se děje po těch 50 letech?
Docela často se budova zbourá a na jejím místě se postaví něco jiného. Evropskou optikou se to může jevit jako mrhání časem a penězi. Ale zase to neblokuje rozvoj.
Takže Číňanům vůbec nezáleží na starých budovách? Vždyť mají tisícileté památky. Co Velká čínská zeď?
To se v poslední době hodně změnilo a řekla bych, že tomu napomohla olympiáda v Pekingu. Tehdy do Číny přijeli opravdu věhlasní architekti, jako třeba Nizozemec Rem Koolhaas, a dokázali Číňanům vysvětlit, jaké mají bohatství. I proto se zeď teď hodně opravuje. A nejen ona. Rekonstruují se také hutongy (rozsáhlé obytné aristokratické domy ze 14. století, nacházející se v Pekingu kolem Zakázaného města – pozn. red.).
V Šanghaji jste od roku 2005. Nepředpokládám, že jste hned od začátku dělala mrakodrapy…
To ne, ale ten zlomový projekt přišel poměrně brzo – v roce 2008. Navrhla jsem budovu vysokou 348 metrů, která se v každém patře o jeden stupeň pootočila, takže to byla taková šroubovice. Ten dům se ale nerealizoval.
Kolik mrakodrapů podle vašich projektů už stojí?
Čtyři stojí, tři se stavějí a na tři jsou podepsané smlouvy. Všechno to jsou budovy s výškou kolem dvou set metrů.
A kterého si nejvíce ceníte?
Paradoxně asi právě toho, který se nerealizoval. Byl nejvyšší a ta konstrukce byla opravdu složitá.
V Evropě se klade důraz na využívání obnovitelných zdrojů energií a na to, aby provoz budov byl z energetického hlediska co nejméně náročný. Je to v Číně podobné?
Postupem času se tlak na zelené technologie zvyšuje a používají se i ekologické certifikace, jako je třeba LEED. Pro tamní investory je ale podstatnější vnitřní prostředí budov, aby se v nich lidem příjemně pracovalo, aby měli kolem sebe dostatek prostoru i světla a podobně. Navíc lepší energetická bilance je tam snáze dosažitelná třeba i proto, že budovy se méně vytápějí. V kancelářích se běžně pracuje při teplotách kolem 17 stupňů. Ve své první práci jsem pořád měla pod stolem elektrická kamínka, abych nezmrzla.
Zmiňovala jste se o technologiích, ale nesmírně důležitá musí být přece i statika a materiály. Musí se vlastně mrakodrap směrem nahoru zužovat? Často to tak vídáme…
Nemusí a skoro žádná z mých staveb to nemá. K tomu ustupování podlaží se přistupuje až u Super High-Rise budov (mrakodrapy začínají na 100 metrech výšky, Super High-Rise budova na 300 metrech – pozn. red.). Ale konstrukce je samozřejmě nesmírně důležitá, třeba kvůli větru. Každý mrakodrap generuje vítr, a proto se využívají kyvadla k jejich vyvážení. Ta slouží i jako bezpečnostní prvek kvůli případnému zemětřesení.
Zemětřesení je v Asii asi časté…
Ale ne v celé. Aktivní je v tomto směru třeba Tokio a obecně Japonsko, v Šanghaji velká zemětřesení nad osm stupňů nehrozí. Nicméně k bezpečnostním prvkům výškových budov patří třeba evakuační podlaží, je to každé patnácté. Zároveň slouží ke ztužení budovy.
Co si pod tím mám představit?
Jde o prázdné patro, kde nejsou byty, kanceláře, prostě nic. V tom patře se netopí a je pouze ventilované. Samozřejmostí jsou také nehořlavé materiály, aby nemohlo dojít k něčemu podobnému, co se nedávno stalo v Londýně.
Jak hluboko se jde pod zem?
To je různé. Třeba v New Yorku, který je na skále, stačí 12 až 16 metrů. V Šanghaji a na celém východním pobřeží Číny jsou písky, nesoudržná zemina, takže základy musí být 60 i více metrů.
Kolik měří váš nejvyšší realizovaný mrakodrap?
Nejde o mrakodrap, ale o Super High-Rise budovu. Je to Hangzhou Agriculture Trading Center, má 348 metrů a stojí v čínském městě Chang-čou.
Někteří architekti mají v každé své budově sklo, jiní třeba pohledový beton. Co je poznávacím znamením Evy Le Peutrec?
Pro mne je důležité, aby se konstrukce „propisovala“do fasády. Chci, aby moje budovy byl šik a sexy. Dávám přednost asymetrii před symetrií.
To jste s tím v Číně nenarazila? Jejich původní architektura je přece spíše pravidelná, symetrická… Prostě říše středu.
Máte pravdu, stačí se podívat třeba na Zakázané město. Ostatně Čína, z perspektivy Číňanů, leží ve středu mezi Evropou a Amerikou. Já jsem symetrii dlouho nemohla přijít na chuť, ale pak jsem začala studovat architekturu hutongů. Díky tomu jsem začala více chápat kulturní odkaz tradiční čínské architektury a principů feng-šuej.
Co je v Číně tradiční stavební materiál? Dřevo?
Dřevo, pálená cihla a pálená taška, ale není červená jako tady u nás, spíše šedočerná. Barva střech pak výrazně kontrastuje s bílou barvou budov.
Výškové budovy nejčastěji slouží jako hotely či kanceláře. Měla jste příležitost dělat i veřejné stavby?
Dělala jsem školu, školky, zdravotní kliniku, kulturní centrum pro město Wu-chan, které zahrnovalo divadelní sály, galerie, muzeum a knihovnu, dohromady to byl celek o 50 tisících metrech čtverečních. A také polepšovnu. To byl takový bizarní projekt, řešila se v něm hlavně bezpečnost, aby si děti neublížily mezi sebou ani samy sobě.
Navrhovala jste také celé nové hlavní město pro Maledivy…
Ten projekt jsem nakonec nevzala, ale navrhla jsem město Chang-čou pro milion obyvatel.
To navazuje na nějakou stávající zástavbu?
Ne, když jsem tam přijela poprvé, byla tam políčka, žádné silnice ani jiná infrastruktura. A když jsem se tam byla před pár měsíci podívat znovu, vystoupila jsem na úplně nové zastávce rychlovlaku, který tam dojel ze Šanghaje za 20 minut. Právě se dokončovaly chodníky, ale už tam jezdí metro a začíná se stavět bydlení a školy, aby se město mohlo postupně zabydlovat.
Předpokládám, že tam jsou i továrny nebo nějaké firmy…
Čínská vláda chce, aby se to byla obdoba Sillicon Valley, takže tam jsou spíše laboratoře a high-tec provozy. Mým cílem bylo, aby město nebylo rozdělené na zóny, kde se bydlí a kde se pracuje, ale aby všechno mohlo být všude, protože to je velmi efektivní z hlediska dopravy. Když se lidé méně přesunují z jedné zóny do druhé, tak kapacita dopravy nemusí být tak velká. Všechny budovy jsou proto multifunkční.
Na co všechno musí architekt u podobného projektu myslet?
Na všechno! Musí si uvědomit, že mění životy desítek tisíc lidí, že je na něm, aby předcházel všem možným problémům. Architektura má vliv na život každého z nás mnohem více, než si jsme schopni uvědomit. Pokud žijeme v hezkém bytě, pracujeme v příjemné kanceláři, jsme mnohem šťastnější a zdravější.
Vy jste to město koncipovala z hlediska urbanismu, ale předpokládám, že na jednotlivých budovách budou pracovat i jiní tvůrci…
Přesně tak. Navrhla jsem objemy a půdorysy hlavních staveb, ale na každou budovu je vypisována soutěž.
Co chystáte právě teď?
Aktuálně v čínském Šen-Čenu vzniká podle mého projektu multifunkční komplex budov, který zahrnuje pětihvězdičkový hotel, konferenční a obchodní centrum a dvě 95 metrů vysoké věže. Nicméně vzhledem k obchodní válce mezi Čínou a Spojenými státy jsem se rozhodla diverzifikovat své portfolio a nepůsobit jen v Asii. Takže mám projekty také v Jižním Pacifiku a začínají se rýsovat v Evropě a v USA. V jednání jsou i projekty v Angole, na Středním východě a také tady.