Branou pekelnou do Masai Mary
Když ve zvířecím ráji pršelo a my jsme málem nedojeli aneb masajský chladicí list chladí hned dvakrát.
VNairobi je po ránu zima. Docela mě to překvapuje. V Africe mi zatím bylo vždycky vedro, a navíc jsem na rovníku. Ale nijak mě to nevzrušuje, protože stejně mířím do Brány pekelné.
A těším se na ni.
Nic jsem neprovedl, to je totiž známý keňský národní park.
Po skvělé keňské kávě – která je mimochodem hlavním místním vývozním artiklem – svištíme po docela slušné silnici na severozápad směr peklo.
Hell’s Gate čili Brána pekelná je menší národní park, kde je k vidění africká klasika: zebry, žirafy, pakoně a samozřejmě i afričtí buvoli. Náš průvodce Patrik Waweru, který se bude dva týdny starat, aby nás nic nesežralo, říká, že právě oni jsou nejobávanějšími africkými zvířaty. Zabijí každoročně nejvíce lidí a Afričané tvrdí, že buvoli zabíjejí pro potěšení. Pracují prý týmově, mají respekt i u lvů.
Brána pekelná má na pohled velice efektní krajinu. Tento park je totiž orámován skalami prapodivných tvarů.
Kvůli nim se těším, až bude odpoledne končit. Pozdní slunce na všech těch zvláštních skalách a se zvířaty v popředí by dodávalo fotkám více šťávy.
Jenže sotva světlo změkne, obloha se zatáhne. No, Afrika člověka učí, že nemůže mít všechno...
Navíc nemáme moc času, jedeme do Masai Mara a asi tam jen tak nebudeme.
Počasí se rychle kazí a obloha tmavne. Zastavujeme se na večeři v jakési zájezdní restauraci. Obloha je čím dál černější.
Uvnitř je taky tma. A několik místních prodavačů, či co to zde vlastně dělají. Vůbec se mi nelíbí.
Stahují se kolem našeho stolu jako ona černá mračna venku. Patrik
mi dává očním kontaktem najevo, že by asi bylo lepší zmizet.
Činíme tak. Leje už jako z konve a po hliněných silnicích teče voda proudem. Patrik telefonuje mobilem svým kolegům a zjišťuje, že cesta, po které jedeme, je dále naprosto nesjízdná. Problém je v tom, že ty další taky.
Vracíme se a volíme úplně jinou, a výrazně delší trasu. Pořád průtrž mračen. Pro toto roční období je naprosto ojedinělá. Dosud jsem nic takového nezažil. Blesky práskají všude kolem nás a do všech stran. Pravá africká bouře. Úplně něco jiného než u nás v Evropě.
Musíme se vyhnout spadlým stožárům elektrického napětí a já se jen modlím, aby v nich žádné napětí nebylo.
Několik aut, která míjíme, uvázlo ve výmolech plných vody a nemohou jet dál. Po chvíli se přes silnici valí voda takovým proudem, že to Patrik opět musí otočit. Do Masai Mary už nám zbývá jen jediná možná cesta. Je však o téměř 40 kilometrů delší. Je vidět že náš průvodce je plný nervozity.
Lvi, které jsem v dešti neviděl
A tak jsme nervózní i my. Sice pomalu přestává pršet, jen mrholí, ale stejně jedeme krokem. Potřebuji na záchod, ale Patrik mi to rezolutně zakazuje. Tady už se nesmí vystupovat z auta a v noci už vůbec ne. Už jsme v parku.
Po půl minutě se v dálkových světlech našeho auta objevuje mladý lev se lvicí, a to hned vedle cesty. „Vidíš?“ožije Patrik tím, že měl pravdu. „Říkal jsem ti to... Tihle jsou na lovu, rozumíš?“
Jsme už unaveni, ale pak konečně přijíždíme ke kempu na okraji národního parku. U vchodu nás vítá hlavní manažerka podniku. No vítá, spíše vyhlíží, protože byla taky nervózní.
Říkám si, že kdybychom bývali trasu prohodili a jeli v opačném směru, bylo by to mnohem příhodnější. Tohle byla opravdu cesta do brány pekel.
Ale ráno je krásné a s počasím je už vše dobré. Slunce svítí a po kalužích není téměř památky.
Celý den projíždíme nádherným parkem a já fotografuji spousty zvířat: podivná prasata bradavičnatá, žirafy, pakoně, zebry a všechny možné druhy antilop.
O kus dál si pochutnává hejno supů na zbytcích nedávno zabitého pakoně. Patrik utrousí, že tohle je mimochodem místo, kde jsme včera narazili na ten párek lvů, a tohle je jejich práce.
Masajské triky a skoky
Později odpoledne se jdu podívat do nedaleké masajské vesnice. Provází mě zde syn místního náčelníka, je trochu obtloustlý – na rozdíl od jiných Masajů, kteří jsou hubení jako proutek, a také je mírně vykutálený...
Cestou do vesnice mi syn náčelníka ukazuje různé byliny a listí, které Masajové odpradávna používají. Je to třeba list jistého keře, kterému říkají brusný papír a který tak skutečně i funguje.
Další lupen používají jako toaletní papír. Další list funguje jako ochlazení, dáte si jej na spánek či zátylek a nádherně vás ochladí. Nejzajímavější na něm ale je, že když ho sundáte, po několika vteřinách chladí znovu.
Ale už začíná obřad uvítací masajské ceremonie. Mladí bojovníci skáčou do výšky a jejich elaborovaně upletené copánky jim nadskakují po ramenou a jsou vidět na obloze. Zpěv zní jako minimalistická hudba a docela mě probouzí.
Následuje prohlídka jejich obydlí a nákup suvenýrů – několik kousků od nich kupuji, abych je tak trochu podpořil.
Věc se má totiž tak: Masajové jsou velice hrdí lidé, původem lovci, ale také trochu pastevci, žijí v jižní Keni a také v severní Tanzanii. Divokou zvěř už ale lovit nesmí, a proto se snaží vydělávat na turistech, a to všemi způsoby. To je však činí mírně komerčními, bohužel.
Fotím několik dětí, schovávají se za sebe, neboť se stydí. Jsou roztomilé... Vypadají jako malí černí medvídci. Dělám několik portrétů starých žen s veškerou jejich bižuterií. Je ale již pomalu čas odejít.
Lev, který nás neviděl
Znovu Masai Mara. Tmavomodré mraky letí oblohou jako ve zrychleném filmu. Zaplať pánbůh neprší. Občas se objeví i duha.
Fotím majestátní žirafy v malých skupinkách, vždy po několika kusech. Po chvíli narážíme na hyenu. Leží přímo na rozježděné cestě ve velké kaluži. Je celá od bahna a já mám pocit, že je nemocná. Patrik mě rychle vyvádí z omylu. „Víš, hyeny se až odporně přežírají a svoji kořist sežerou i s kostmi. Potom jsou úplně vytuhlé, než ji stráví.“
Pozorujeme také asi patnáctičlennou skupinu slonů. Pomalu se k nám blíží. Vedoucí samec je přímo gigantický. Míjí naše auto v takové blízkosti, že si na něj mohu skoro sáhnout. Vzájemně se pozorujeme. Tohle jsou momenty, na které člověk nezapomíná.
A zase další žirafy. Dostáváme se na severozápadní okraj parku. Jsou zde multitisícová stáda zeber a pakoňů přesouvajících se do nedaleké Tanzanie do obřího parku Serengeti. Jdou za lepší a šťavnatější trávou. Nádherně formují na vyprahlé savaně celé barevné obrazce, tedy když je pozorujete z větší dálky. Je to naprosto úchvatné.
Stádo buvolů. Na jednom z nich sedí několik pestrobarevných ptáčků, jeden z nich si buvolovi sedá přímo na čumák a buvol, který jej pozoruje, při tom vypadá, jako kdyby šilhal.
Další den po ránu míříme ven z Masai Mary. Hned vedle cesty nás míjí velký lev. Patrik zastavuje a říká: „Podívej, jak je zraněný, musel se chudák pořádně v noci poprat. Má opravdu dost.“
Lev je opravdu samá rána, jde smutně a oči má prázdné. Míjí naše auto na jeden metr a úplně nás ignoruje.
Je mi ho líto a soucítím s ním. Za několik hodin jsme již ve čtyřmilionové metropoli Nairobi, pulzující metropoli plné obřích a nebezpečných slumů, smogu a ptáků marabu hnízdících na vysokých stromech lemujících široké ulice a bulváry. Ani nevím vlastně proč, ale pořád myslím na toho lva, jestli je už v pořádku. Lva, který žije kdesi v Masai Maře. Doufám, že ano.