Na samotě u lesa? Jen mimo sezonu
Před pár dny vydaly tiskové agentury tradiční zprávu o návštěvnosti památek v turistické sezoně. Po dlouhé době byla překvapivá, památky navštívilo méně lidí než v minulých letech. Ještě aby ne, když všichni, kteří neradi sedí doma a chtěli vyrazit někam na výlet, zamířili do přírody.
Že je to občas na Sněžce jako na Václaváku a že se fronta na lanovku stojí několik hodin, je známá věc. Nejvyšší česká hora láká, protože je prostě nejvyšší. Jenže dav se stěhuje i na místa, kde člověk dřív potkal nanejvýš pár aktivních seniorů s chlebníky a jednoho nebo dva rekreační běžce.
Jen za letošní sezonu, která mimochodem díky teplému počasí skončila teprve před týdnem, jsem ten dav potkal nesčetněkrát. Ano, já vím, neměl bych si stěžovat, jsem také jedním z nich.
Varováním měl být už výlet na Pustevny a Radhošť. Parkoviště plné, na cestě zástupy lidí jako v Pardubicích před nádražím v pondělí v půl osmé ráno. Že je Radhošť vyhledávaným cílem výletníků, je jasné, ale tohle bylo v úterý a v květnu!
Letní výlety jsme s rodinou odstartovali Harrachovem a Mumlavskými vodopády. Jestli na spodním toku téhle říčky žije nějaký vodník, musí být vyloženě nadšený ze všech, kteří si sundají boty a ponožky, aby se mohli chvíli brodit studenou vodou a udělat si pořádné selfie. Partičky všeho věku a národností se pod největším českým vodopádem střídají asi tak po minutě, na kamenitých březích se leckdy tvoří fronta. Aby byl report z Harrachova úplný, tak ještě podotknu, že v jednom z místních podniků servírují pizzu s kečupem namísto rajčat – ano, opravdu, v roce 2019. Ale to jen tak na okraj.
Další větší výpravou byl vrchol Lysé hory. A to bylo teprve něco. Tušil jsem, že o nejvyšší kopec v Beskydech je zájem, tak jsem si od kamarádů znalých místních poměrů nechal poradit nejlepší cestu. Po žluté značce z Frýdlantu nad Ostravicí to z půlky vypadalo jako ideální výlet. Nikde nikdo, za hodinu jsme potkali asi čtyři další turisty.
Všechno se změnilo na Lukšinci, kde se trasa napojila na hlavní cestu z Ostravice na vrchol Lysé hory. Odhadem tak sto lidí na sto metrů cesty, místy bylo potřeba řadit se do dvojstupů a chodit po pravé straně, aby se udržela plynulost dopravy. Zbýval už jen nějaký organizátor ve žluté vestě, který by davy turistů usměrňoval. A pár metrů pod vrcholem, kde se široká cesta mění na úzkou kamenitou pěšinu, by se jistě uplatnil i semafor umožňující kyvadlový provoz.
Dalších pár výletů po českých horách snad ani nestojí za zmínku. Vrbatovo návrší v Krkonoších s přilehlou stejnojmennou chatou praskalo ve švech, takzvaná Masarykova silnice z Horních Míseček připomínala mraveniště, na Medvědíně si nebylo kam sednout, a i když se člověk z proklamovaných Krkonoš přesunul do o poznání méně známých Železných hor, na břehu sečské přehrady pod zříceninou hradu Oheb si připadal jako někde na pochodovém cvičení.
To nejlepší na konec. Vyhlídku Máj zná minimálně z reklamy či fotografií snad každý. Úchvatný pohled na hluboký kaňon a záhyb Vltavy mezi Slapy a Štěchovicemi je opravdu skvostný. Realita? Nálet turistů bez jakékoli infrastruktury. Parkoviště v obci jménem Teletín pojme zhruba
15 aut, další stovky stojí podél silnice snad kilometr před vsí i za ní. Udělat si na vyhlídce pěknou fotku? Přes lidi to nejde.
Nezbývá než počkat nějakých deset patnáct let, až tam zajedou úplně všichni, a pak se na všechna ta krásná místa vrátit. Šťastnou cestu, ať už se vypravíte kamkoli.