Dálnice, která ohrožuje auto
Bylo to skoro až absurdní. Zabloudil jsem u Tábora, protože jsem špatně vyluštil význam písmen P a H. Zároveň to byl asi nejbizarnější zážitek z mé cesty autem napříč Českem. Silničáři někdy označují směry na křižovatkách zkratkami měst nakreslenými na asfaltu. Třeba CB jako České Budějovice. Na křižovatce u Tábora bylo napsáno PH. Potřeboval jsem do Pelhřimova, tak jsem neváhal. Jenže to PH znamenalo „Praha“.
Kvalita českých silnic se od posledního podobného testu před osmi lety hodně změnila k lepšímu. Přibylo čtyřproudých dálničních úseků. Ale stejně jako na železnici je i na silnici v Česku objížděk a zúžení už opravdu neúměrně mnoho. K tomu se přidává ještě matoucí dopravní značení.
Vyjíždím z Prahy směrem na Strakonice. Znovu jako stokrát předtím kroutím hlavou nad tím, že na čtyřproudé silnici je pořád přechod pro chodce. Pozor na něj u Zbraslavi, rychlost je tam omezená na padesátku. Řidiči ho nenávidí, město Praha ho nechce zrušit.
Původní rychlostní silnice R4 se administrativní změnou stala „přes noc“dálnicí, ale dálnice to prostě není. Na dálnici nemají co dělat třeba autobusové zastávky. I odstavný pruh je tu úzký, a když v něm stálo u Dobříše auto silničářů, tak přečuhovalo do pravého jízdního pruhu. Vyděsilo mě to.
Pokud je v Česku omezená rychlost třeba na sedmdesátku kvůli hrbolům, málokdy značky jasně ukazují, kdy omezení končí. Hodně takových míst je i mezi Prahou a Strakonicemi.
Častější by mohla být i kontrola ze strany silničářů, jestli se na vozovce něco nepovaluje. U Dobříše jsem kličkoval na D4 mezi rozježděnými zbytky pneumatiky.
Ve Volyni začínám měřenou část jízdy a čas porovnám s vlakem. Navigace nabízí nejkratší trasu s vyhlídkovou jízdou po jihočeských vesničkách nebo rychlou variantu s použitím dálnice D1. Vybírám tu druhou.
Jsem příjemně překvapen, že i když jsou Češi posedlí dálnicemi, existují i velmi kvalitní běžné silnice.
Zjištění z cesty autem
● V některých úsecích (Tábor–Pelhřimov), kde je na asfaltu přerušovaná čára a smí se tam předjíždět, by měla být čára plná. Snadno tam může dojít k čelnímu střetu.
● České dopravní značení je nesmírně matoucí. Na úsecích omezujících rychlost často chybí informace, odkdy už omezení neplatí. Padesátky a osmdesátky se často nesmyslně střídají hned za sebou.
● Dálnice D1 na Vysočině je v některých úsecích už v tak hrozném stavu, že řidič, který si nechce poškodit podvozek, by měl uvažovat o objížďce, než se zmodernizuje.
● Na D4 se může stát, že vám do cesty vjede autobus ze zastávky v místě, kde se jezdí 130 km/h.
● I když je cesta autem o tři hodiny rychlejší než jízda vlakem, kvůli objížďkám se liší oproti údajům z navigace. Čekal jsem rozhodně větší rozdíl mezi autem a vlakem. Je to třeba úsek číslo 19 od Mirotic přes Milevsko do Tábora. Široká silnice s malým provozem i v pátek odpoledne vede skoro pořád mimo obce. Jen v Sepekově zbyla oranžová šipka „Tábor – objížďka“, kterou tam silničáři asi zapomněli. Kdo šipce uvěří, zbytečně si zajede. Já stejně nestihl zahnout.
Následuje příspěvek do debaty, zda se řidiči kamionů chovají ohleduplně: Za Táborem přede mnou jede nákladní auto. Do kopce, kde ho nikdo nepředjede, mu to moc nejede. Z kopce uhání stovkou. Za ním šňůra aut.
Málem ho předjíždím na jednom místě za Chýnovem, ale rozmyslím si to. Jak se přesvědčuji po pár sekundách, kdybych to zkusil, tak jsem mrtvý. Je tam i na přerušované čáře terénní vlna, přes kterou není vidět auto v protisměru jen asi 100 metrů přede mnou. Nevěřte ani přerušovaným čarám.
Silnice Pelhřimov–Jihlava je uzavřená a objížďka vede přes Humpolec. Nemodernizovaná část D1 je už ale opravdu v šíleném stavu. Za posledních pět let se i zhoršila. Po panelech poházených mezi svodidly se nedá skákat ani sedmdesátkou. Vážně je na místě otázka, zda se D1 už preventivně nevyhýbat – aspoň mezi Jihlavou a Velkou Bíteší. V závěru cesty mě zdrží ještě semafor na provizorním mostě přes nádrž Nové Mlýny.
Je šest hodin večer a přijíždím do Valtic. Cesta z Volyně by dle navigace měla trvat tři hodiny a 21 minut.
Ve skutečnosti trvala skoro pět hodin. Uzavírky a zúžení mě ten den stály dvě hodiny života.