Obstrukce lorda Voldemorta
Parlamentní obstrukce jsou morem vládnutí. Změnit pravidla hry je ale tabu, protože by byl dotyčný označen za hrobaře demokracie.
Sněmovně se dnes opět, po kdoví kolikáté, vrací na stůl daňový balíček. Po nekonečném předčítání jakýchsi „telefonních seznamů“opozičními lídry už vládě došla trpělivost a v časové tísni chce obstrukce prorazit silou, tedy neumožnit pokračování „diskuse“. Opozice to opět napadne u Ústavního soudu a kabinet se bude měsíce třást, jestli soud balíček neshodí, čímž by byl na vodě i celý státní rozpočet, který s příjmy z něj počítá.
Obstrukce se sice z někdejších rvaček či rozbíjení lavic zcivilizovaly do pouhých procedurálních kliček, jsou ale i tak pro funkční vládnutí hotovým morem. To vědí všichni, pravice i levice, zažili je ve svůj neprospěch ti i oni. Ale nikdo si zatím nedovolil benevolentní parlamentní pravidla, k nekonečnému blokování přímo vybízející, jakkoliv změnit. Důvody jsou dva. Dnešní koalice je příští opozicí, takže omezit obstrukce znamená řezat si pod sebou svou příští větev. Ale hlavně: kdo by chtěl v parlamentu utáhnout šrouby, byl by okamžitě za největšího hrobaře demokracie v zemi.
Naposledy úvahy o možné změně stydlivě naznačilo hnutí ANO, ale podporu pro to asi nezíská. A až se o sobě dočte na transparentech demonstrantů, jak po justici destruuje i parlament, rychle stáhne ocas a couvne. Přitom se tady historicky i drobnými změnami v jednacím řádu Sněmovny postupně seskupilo několik věcí, které společně vytvářejí dokonalý špunt, s nímž je opozice schopná měsíce, snad i roky bránit schválení zákona, s nímž nesouhlasí. Jen některé z nich: neomezená délka projevů, malá pravomoc předsedajícího, možnost projevy číst, ne přednášet spatra, hlasování o zákonech jen deset hodin týdně, časté pauzy na porady klubů, možnost dvou klubů blokovat jakékoliv změny v jednání parlamentní schůze...
Jednotlivé prvky jsou běžné v řadě parlamentů světa, v tak destruktivní souhře ale snad nikde. Někde plynulosti jednání pomáhá omezený čas diskusních příspěvků, jinde předsedající může obstrukčníkovi vzít slovo, onde poslanec nesmí projev číst (což by ztížilo i proslulé recitování libanonské poezie sociálními demokraty v roce 2011).
V Česku stačí opozici ve středu a v pátek během dvou pětihodinových bloků vzít si několik pauz na poradu klubu a ve zbylém čase nasadit pár zdatných předčítačů. A dokonale tím vygumuje vládnutí v zemi, prosazení vůle většiny a mandát vítěze voleb. Zatím jsme toho u umírněné opozice byli svědky víceméně v řádu týdnů, ale krajní, razantní opozice by s těmito nástroji dokázala paralyzovat parlament neomezeně dlouho.
„Politické síly, které získaly většinu ve volbách, musí být schopny svou vůli prosadit. Menšina, která s vůlí většiny nesouhlasí, ji může zvrátit jen tím, že se sama stane většinou. Pokud by byl tento běh věcí narušen, ztratila by politická soutěž význam,“konstatoval už před jedenácti lety Ústavní soud. Ale najde tu někdo odvahu to prosadit?
Obstrukce by se měly používat jen v krajní situaci, třeba ve snaze zabránit omezení základních svobod, ne u věcí typu zdanění rezerv pojišťoven. A hrdá strana by měla soupeře porazit v boji. Jinak to vypadá, že když už nemůže uškodit, pak alespoň zasmrdí.