„Výstavba musí počítat s tím, že svět se mění“
V Londýně stavíme zóny bez aut, říká v rozhovoru architekt Bernard Storch
PRAHA Oproti jiným středoevropským městům má Praha v oblasti rozvoje města výhodu. Má k dispozici pět velkých brownfieldů, na kterých se bude postupně stavět. Podle britského architekta českého původu Bernarda Storcha ale musí výstavba předvídat budoucí vývoj města. „Nové čtvrti na brownfieldech musejí být flexibilní a měly by umět reagovat na změny ve společnosti,“říká Storch. O zástavbě velkých rozvojových území mluvil na pražské konferenci, kterou pořádala Česká rada pro šetrné budovy.
V rámci konference jste měl přednášku na téma „Plastická chirurgie města“. Co si pod tím představit?
Jako architekt nějakým způsobem pracujete s městem a upravujete ho, adaptujete ho a rozvíjíte. Projekty, na kterých pracujeme, vždy začínají na tom, jakým způsobem zapadají do města. Ať jsou jakkoliv velké, od domu po nějaké rozsáhlé komplexy. Jde o to, jakým způsobem tu městskou strukturu naříznete, vyplníte, zacelíte a upravíte. Proto jsem to nazval chirurgií.
Aktuálním tématem, které souvisí se zacelováním města, jsou brownfieldy. Praha se chystá zastavět ta největší rozvojová území ve městě. Dají se pozorovat ve světě nějaké trendy, co se týče revitalizace brownfieldů?
Brownfield je pro město strašně důležité téma, které ukazuje na to, jakými změnami prošlo. Když se podíváte zpátky na jakýkoliv brownfield, tak jde o část města, která byla ve své době buď inovací, nebo něčím, co město zrovna potřebovalo. Postupem času však význam těch lokalit vymizel a činnosti se přesunuly jinam. Je důležité se dívat na to, jakým způsobem se brownfield dá znovu zapojit do městské struktury a jak využít toho, že nabízí velký otevřený prostor k vytvoření něčeho, co ve městě v současnosti chybí. A tím je především prostředí pro lidi. Je potřeba přivést do města zeleň, otevřený prostor a prostranství, která mají smysl a která se dají smysluplně používat.
Dá se ke každému brownfieldu přistupovat stejně, nebo se musí brát v potaz jeho okolí?
Lokalita je velice důležitá. Každé město má svoji charakteristiku a svá specifika, co se týče konektivity i způsobu života. Každé město potřebuje jiný přístup. Společný je ale důraz na to, že přemýšlíte nejdřív o člověku a o tom, jakým způsobem bude prostor využívat, jak se v něm bude pohybovat a jaké aktivity se tam budou odehrávat.
Pracuje váš architektonický ateliér na nějakém velkém brownfieldu?
Pracujeme na mnoha projektech. Já jsem jich pár zmínil i během konference. Zabýváme se třeba projektem v centrálním Londýně blízko Tate Modern, což je velký redevelopment rozsáhlých pozemků, které spolu sousedí, ale jsou rozdělené železničním viaduktem. V současnosti tam není vlastně žádný veřejný prostor. My jsme to místo obrazně rozřezali a předělali do území, které má několik propojených náměstí, zahrad a nabízí mix kancelářských, rezidenčních a kul
Zkušenosti z Londýna turních funkcí. Dalším projektem je třeba velký brownfield v londýnské lokalitě Isle of Dogs. Dodáváme vlastně další vrstvu do historie pozemků, které sousedí přímo s Millwall Outer Dock, což bylo historické industriální centrum Londýna. Místo, kde se střetával mezinárodní a lokální obchod především se dřevem. Pak se to postupně z obchodu se dřevem změnilo v 80. letech na tisk. V momentě, kdy papír a tiskárny už nebyly tolik potřeba, výroba zanikla a my teď navracíme místu zpátky život.
Sledujete situaci na pražských brownfieldech?
Neznám všechny detaily, ale vím o tom, že Praha má poměrně velké množství území, která jsou brownfieldy a na kterých by výstavba mohla přinést úžasné benefity pro město a jeho obyvatele.
Jde hlavně o bývalá velká nádraží a jejich okolí. Stavět se má v Bubnech, na žižkovském nákladovém nádraží nebo na pozemcích smíchovského nádraží. Procesy sice už běží, ale jak by podle vás měla Praha dohlížet na to, aby zástavba pokračovala tak, jak je pro město vhodné?
Ty příklady, které jste jmenoval, jsou skutečně velké lokality. Je velmi důležité mít vizi o daném území. Vědět, kam se má vyvíjet, ale zároveň přemýšlet o tom, že je to dlouhodobý projekt a podoba nových čtvrtí musí být do jisté míry přizpůsobivá. Aby se mohly věci měnit podle toho, jak se proměňují okolnosti. Projekty, na kterých pracujeme, trvají deset, patnáct i více let. Podobné to bude v Praze. Takže je zásadní nastavit parametry, které jsou flexibilní do té míry, že udrží hlavní myšlenku nové čtvrti, ale zároveň umožní v čase proměnu funkcí, rovnováhy mezi komercí a rezidencí a podobně.
Proč je to důležité?
Svět, ve kterém žijeme, se výrazně mění a nežijeme v době, kdy se dá jasně říct: tohle je budova jen pro určitou funkci a vedle ní stojí zase jiná budova vymezená pro něco dalšího. Funkce se začínají mnohem více prolínat a moderní technologie mění způsob, jakým spolu komunikujeme, jak pracujeme a kde pracujeme. Vše se proměňuje a dostává se i mimo budovy. Veřejné prostranství se proto stává nedílnou a hrozně důležitou součástí života ve městě. Bez setkávání a sdílení zážitků by město nebylo to, co je.
Flexibilita čtvrtí má tedy předcházet tomu, aby v budoucnu nebylo potřeba části města zase přestavovat, jako je tomu teď u průmyslových areálů?
Je to flexibilita v tom smyslu, že máte vizi, která je schopna se adaptovat na změny ve společnosti. Zároveň je nutné přemýšlet i o tom, že budovy musíme stavět tak, aby byly schopné být adaptovatelné na jinou funkci.
V Praze je situace taková, že naprostou většinu pozemků na brownfieldech vlastní soukromí developeři. Je to v jiných městech jinak? Nebo je to běžné?
Je to různé město od města. V Londýně jde také často o projekty v soukromém vlastnictví. Systém plánování je v Londýně sice jiný než v Praze, ale v podstatě je vždy zásadní dialog a to, že soukromí investoři musí vytvářet nejen hodnoty pro jejich byznys, ale zároveň musí dokázat městu, že přinášejí benefity pro veřejnost. Některé projekty, na kterých děláme, jsou samozřejmě také na velkých pozemcích státních institucí, které zakládají společné podniky se soukromníky nebo samy připraví vlastní návrh, o němž potom jednají s investory.
Na brownfieldech v Praze mají vzniknout nové velké čtvrti. Může to přinést i nějaká negativa? Přece jen v určitých částech města přibude velké množství obyvatel a pracujících.
V Londýně se dělají podrobné studie na to, jakým způsobem navýšení populace ovlivní infrastrukturu. Jsou mechanismy, podle nichž developeři přispívají k tomu, aby se zlepšila infrastruktura, veřejná doprava, cyklostezky. Především je
důležité, aby ty oblasti byly vytvářeny jako smíšené. Zkrátka aby velká část aktivit, tedy práce, bydlení, obchod, byla na jednom místě.
I tak ale nárůst obyvatel znamená zátěž pro dopravní síť.
Dám příklad z Londýna, kde většina nových rezidenčních developmentů budou takzvané „car free zones“, tedy zóny bez aut. Tím, jak se město zahušťuje, je nutné přemýšlet i o jiných způsobech dopravy, než jsou automobily. A zároveň o budoucnosti. Dělali jsme výzkumný projekt, ve kterém si klademe otázky „co když...“. Co když se technologie autonomních automobilů vyvine tak, že skutečně budou moci jezdit po městě bez zásahu řidiče? Začneme se dívat na mobilitu zcela jiným způsobem a i hromadná doprava může být úplně jiná. Může mít třeba formu jakéhosi vlaku, který je spojený ze série individuálních vozidel, která spolu komunikují, zapojí se do sebe a pak se někde zase rozpojí. Možností je mnoho a je zajímavé přemýšlet o tom, co to znamená pro město. Stále ale platí, že bychom měli stavět město pro lidi, a ne pro technologie.
V Praze se už delší dobu mluví o tom, že by se město nemělo dále rozšiřovat, ale spíše zahušťovat. Vy s tím souhlasíte?
Já si myslím, že zahušťování dává velký smysl. Města rostou exponenciálním tempem. Lidé se stahují do center, aby byli spolu, předávali si informace. To je důvod, proč města rostou. Zahušťování a ostatně také brownfieldy jsou často skvělou možností, jak se může město vyvíjet. Je ovšem důležité uvažovat o tom, kde se zahušťuje a jak je ten proces zapojen do struktury města. Není jedna formule, která se dá aplikovat na vše.
Proč by bylo problematické stavět na okrajích města?
Já neříkám, že rozšiřovat se nemá. Platí, že dává smysl zahušťovat širší centrum, ale zároveň je třeba se dívat na města jako na místa s více centry. Není nic špatného na tom, že se rozvíjí oblast na okraji. Důležité je, aby se z ní pak stalo samostatné centrum, kde se dá žít, pracovat, relaxovat. Města nemohou fungovat na tom, že je jen jedno centrum a vše ostatní je satelit. Žádoucí je mít propojený systém multicenter.
Vaše studio získalo ocenění za nejzelenější budovu roku 2015, The Edge v Amsterdamu. V čem je výjimečná?
Je to budova, která integrovala udržitelnost a technologie, aby vytvořila prostor, který je pro lidi a pracuje pro lidi. Je prošpikovaná senzory, aby byla inteligentní a dokázala reagovat na uživatele a stala se součástí týmu. Technologie pomáhá snižovat energetickou náročnost, může dynamicky měnit osvětlení v místech, kde nikdo není, a tak dále. Nejdůležitější na té budově ale je, jakým způsobem spojuje lidi. Prvek sociální interakce je v moderních kancelářských budovách strašně důležitý. Technologie se vyvíjí neuvěřitelným tempem a to, jak pracujeme, se proměňuje. Úkoly, které jsou opakovatelné, nebudou dělat lidé. Ti se budou soustředit na kreativní úkoly. Lidská kreativita bude společnost posouvat dopředu. V návrzích se proto snažíme vytvářet budovy a prostředí takové, aby se staly platformou k lidské kreativitě.