Spáčilová o seriálu Bez vědomí
Tvůrci seriálu Bez vědomí, jenž startuje na HBO v neděli k výročí 17. listopadu, mají štěstí, že revoluce nepřišla dříve. V prosluněném létě by těžko budovali kolem špionážní zápletky módní náladu pochmurného zmaru.
Pro pořádek, aby nevznikla mýlka: Bez vědomí je dobrá minisérie. Solidní, pečlivá, působivě nasnímaná, herecky atraktivní a především na scenáristickou prvotinu až překvapivě obratně napsaná. Má vlastně jedinou vadu: nepřiznává barvu smyšlené východoevropské bondovky, předstírá „něco víc“, totiž spjatost s reálnými zdejšími událostmi, již deklaruje i symbolickým startem k 30. výročí svobody.
Svatá Mata Hari
Samozřejmě šestidílný špionážní thriller se musel koncipovat s ohledem na vývoz, ovšem tuzemskému divákovi se může jevit jako útok na jeho vlastní paměť, coby přemrštěná politická kovbojka, dílem úsměvná, dílem zjednodušená úlitba spikleneckým teoriím, podle nichž za každým rohem číhá dvojitý až trojitý agent ve službách britské MI5, sovětské KGB a domácí StB.
Způsobem, jímž Bez vědomí rozbíjí konvence dobra a zla, trochu připomíná filmovou novinku Amnestie. Zprvu jsou karty rozdané zdánlivě jasně: emigrantský pár se po dvanácti letech vrací v říjnu 1989 z Londýna do Prahy, v noci jej srazí záhadné auto, a když se žena čili Táňa Pauhofová probere v nemocnici, zjistí, že manžel neboli Martin Myšička beze stopy zmizel. Začne po něm tedy pátrat – a nejen ona.
Na rozdíl od předešlého projektu
HBO Pustina má Bez vědomí výrazně pevnější logiku, veškeré součástky do sebe ve finále zapadnou bez pachuti krkolomných náhod a motivací. Zato okatou příbuznost vykazuje vnější podoba místa, kde se hrdinové potkávají, tedy izolované výseče odtržené od okolního světa, v níž se tmou, deštěm a marností pohybují výhradně ztrápené bytosti s tragickými výrazy. Severská poetika se tu ocitá až na hraně manýry.
V galerii postav poskytuje silnou základnu proměnlivý vztah dvou sester rozdělených hranicemi i soukromými traumaty, ovšem „domácká“Lenka Vlasáková přehrává Pauhofovou v nevděčné roli jediné světice, amatérské Maty Hari neustále žasnoucí, co všechno jí unikalo.
Zlomení a cyničtí
Naštěstí jinak se postavy vyznačují zajímavou nejednoznačností, kterou Bez vědomí opět sdílí s Amnestií a jíž herecky dominuje zejména atypický estébácký tandem v podání Jana Vlasáka a Martina Hofmanna. Naopak blahobytní veksláci či zlověstní zabijáci sahají ke karikatuře.
S výjimkou dobově věrných rekvizit si slabší chvilku vybírají reminiscence z éry Charty 77, sloužící jako učebnice pro zahraničí. Ve třetím dílu se zase psychothriller dopustí akční odbočky, než se vrátí k výchozímu žánru se závěrečnou hodinou pravdy, z níž vyjdou bez jakékoli revoluční nostalgie pouze dva druhy jedinců: zlomení a cyničtí. Včetně moralistických prognóz, že lidé nebudou chtít pravdu, nýbrž peníze, a že orwellovské „Velký bratr tě sleduje“platí v každém režimu.
Prostě Bez vědomí přináší napínavý, ač překombinovaný obraz všeobecného poraženectví, natočený ve vysokém evropském standardu.