Návrat komičky Havlové
Místo Dvanácti rozhněvaných mužů sedí kolem stolu čtrnáct majitelů bytů. Nečekaně zábavnou domovní schůzi zprostředkují Vlastníci, v nichž se na půdorys komedie vrací Dagmar Havlová.
Přinejmenším tři pádné důvody k investici do vstupenky poskytuje filmová prvotina divadelníka Jiřího Havelky, jenž Vlastníky natočil podle své úspěšné hry. Zaprvé, výjimečně nejde o komedii romantickou, kteréžto spojení se v české kinematografii už stává nadávkou.
Co tvář, to radost
Zadruhé, Dagmar Havlová se tu vrací k žánru, jenž jí vždycky seděl nejlépe. Konečně zatřetí – a to především – je to vážně ukrutná psina.
Jak se z omlácených dveří s vánoční výzdobou trousí jednotliví členové sdružení majitelů bytových jednotek, s každou tváří se člověk předem těší. Tereza Ramba a Vojta Kotek coby činorodí idealističtí manželé chtějí dům zvelebit, nesměle podporování dalším mladým párem. Hrdinka Kláry Melíškové zosobňuje „kontrolní orgán“s duší byrokratky, postava Havlové zase specialistku na sladce jízlivé urážky.
Pragmatická dáma Pavly Tomicové si vezme poradce čili Ondřeje Malého, aby svůj majetek náležitě zhodnotila. Zastánce starých pořádků v podání Jiřího Lábuse všechno bojkotuje, starý pán Ladislava Trojana hádky proklimbá. Coby spasitelé čekají na svůj okamžik bratři, které hrají Kryštof Hádek se Stanislavem Majerem. A snad vůbec nejsladší je David Novotný jako bezelstně prostoduchý zástupce nemocné maminky, jehož tichá etuda s cukřenkou vynese jednu z prvních, zdaleka ne však posledních salv smíchu.
Bílé zuby ve tmě
Vymezený prostor i čas sice předurčují Vlastníky spíše pro obrazovku, ale Havelka šikovně, na debutanta až překvapivě zvládá stupňování a zahušťování výbušného dusna, takže divadelní podstatu divák téměř nevnímá. Vypiplaná herecká choreografie včetně načasování point napovídá, že se nejspíš dlouho a pečlivě zkoušelo, takže výsledek může paradoxně působit jako uvolněná přirozená improvizace.
Přitom mají Vlastníci pevný řád: jak se postavy zacyklí do vlastních představ a každá si vede svou, ubývá nezávazného vtipu osobních rituálů a humor hořkne. Pravda, místy za cenu poněkud prvoplánové satiry od privatizačních afér k projevům primitivního bolševismu či rasismu vůči „bílým zubům ve tmě“, nicméně většinu takových okamžiků dovede Havelka vykoupit odezvou takřka zhmotnělé trapnosti visící ve vzduchu. Dokonce i výhradě, že se válka týká směšných malicherností, předejde dialogem o zápisu ze schůze: „Piš tam jen to podstatné. – Nic tam nemám.“
Nejde jen o výtah
Čím blíže k finále, tím více přibývá hmatatelné únavy, řevnivosti, cynismu a hysterie; vskutku dokonalé sólo ukřivděné sebelítosti hodné hlavní hrdinky Vřískotu tady předvede Tereza Ramba. Bohužel rozuzlení sahá k varovné moralitě, za niž jdou body dolů, přesto však platí, že Vlastníci představují zábavu chytrou, trefnou, nevšední a po herecké stránce čirou radost.
Navíc svým vstřícným způsobem přinášejí nepřímý příspěvek k třicetiletí svobody. Na modelové půdě podružného sporu o výtah dokládají, jak těžko se učíme základům demokracie, dialogu a spoluzodpovědnosti, když je o tolik snazší hodit to všechno s úlevou na někoho jiného – a pak si rvát vlasy.