Jak můžou Češi uspět na Euru
Proč fotbalová reprezentace postoupila na Euro posedmé za sebou?
Není to na týdenní juchání, spíš na decentní přípitek a úlevné oddechnutí. V podobném duchu proběhla i čtvrteční oslava v Plzni. Barevný ohňostroj na nebi nezářil, šampaňským se na hřišti nikdo nekropil a vítězné doutníky zůstaly na jindy.
Přiznejme si: postup fotbalové reprezentace na mistrovství Evropy v době, kdy na šampionát projde čtyřiadvacet týmů z celkových pětapadesáti, není grandiózní úspěch, nýbrž splněný úkol.
Přesto si národní tým zaslouží velkou pochvalu.
Za styl, jakým k postupu došel. Za pokroky, které během posledního roku udělal.
A za naději, kterou jeho hra dává.
Neremcejte, pochvalte je
Co by za to dali třeba Portugalci, Švýcaři, Islanďané nebo Slováci, kdyby měli už teď jistotu, že budou 30. listopadu součástí losovacího ceremoniálu. Nemluvě o Řecích, Skotech, Bulharech nebo Velšanech, kteří se topí v bídě.
Samozřejmě můžeme dokolečka s nostalgií vzpomínat na zlatou éru kolem báječného Nedvěda a remcat, že české výsledky by měly vypadat daleko suverénněji, ale uvědomte si, kolik překážek muselo současné mužstvo překonat.
Není to tak dávno, co se na reprezentaci nedalo dívat. A to bez přehánění. Pod bývalým trenérem Karlem Jarolímem se tým prezentoval bezpohlavním fotbalem a kromě strachu a nejistoty z něj většinou nevyzařovalo nic. Působil lekle, jako by z něj vyčpěla veškerá energie. A co hůř, sám podléhal dojmu, že lepší to nebude.
Vzpomenete si na pětigólový nářez od Ruska a na to, jak beznadějně po debaklu v přípravném zápase hráči působili?
Když přicházel Šilhavý
Jen pro připomenutí: psalo se 10. září 2018! „Přál bych si být lepší fotbalista, ale soupeři jsou výš. Výsledek je krutý, ale náš herní projev, to je zkrátka realita. Asi už není kam sahat,“bezradně klopil oči obránce Jakub Brabec.
Ten samý Brabec před měsícem uhlídal anglického superstřelce Harryho Kanea a ve čtvrtek byl jako člen základní sestavy u postupu.
Brabcův příběh, ale vlastně i průběh posledního utkání s Kosovem (2:1) jsou dokonalou ukázkou toho, jakou proměnou česká reprezentace prošla od chvíle, kdy se jí ujal Jaroslav Šilhavý.
Za dva roky pod Jarolímem neporazila jediného zvučného soupeře. Schytala nedůstojné výprasky od Ruska či Austrálie. A jen jednou dokázala otočit zápas, ve kterém prohrávala, konkrétně na turnaji v Číně proti slaboučkému domácímu výběru, který pár dní předtím schytal šestku od Walesu.
Budou na Euru ještě lepší?
Pravda, během čtrnácti měsíců pod Šilhavým se taky nepovedlo zdaleka všechno a kvalifikace začala hororovým výkonem v Anglii, ale proměna je evidentní.
Ve všech ohledech.
Nový kouč napumpoval do týmu sebevědomí a elán.
Poznal, že je potřeba s hráči daleko víc komunikovat. Hlavně pravidelně.
Brzy si vybral svou osu, na kterou sázel za každých okolností.
Vynechal experimentování, nastavil pravidla a neuhýbal. Vytvořila se parta.
Díky tomu všemu je teď národní tým odhodlaný, veskrze sebevědomý a předvádí mnohem svěžejší výkony. Jistě, nejsou dokonalé nebo snad dechberoucí, ale šťávu mají, což pomáhá v kritických chvílích, které se v minulosti nezvládaly.
Hned tři kvalifikační zápasy Češi otočili, ač prohrávali 0:1. Doma proti Bulharsku, Anglii a naposledy proti Kosovu. Najednou ani tolik nevadí, že není stabilní kapitán a lídr, protože když to jde ztuha, vždy se najde někdo, kdo tým strhne.
Jednou střelec Schick. Pak tajný trumf Ondrášek. A naposledy vybláznil spoluhráče vlasatý dříč Král, nejmladší na hřišti.
Zítřejší závěrečné utkání v Bulharsku by mělo být pro tuhle partu za odměnu, protože vysněné vstupenky na mistrovství Evropy už jí nikdo neroztrhá.
„Věřím, že až se někteří hráči uzdraví (kanonýr Schick, stoper Suchý a režisér Dočkal), tak na Euru budeme ještě silnější,“prohlásil trenér Šilhavý.
Pokud má znovu správný odhad, mohlo by Česko po čase opět konkurovat nejlepším.
Ale raději se držme při zemi, protože reprezentačnímu mužstvu očividně víc svědčí, když si ho nikdo příliš nevšímá.