Máme, co jsme chtěli
V roce 1989 bourali občané socialistického bloku postupně jednu komunistickou vládu za druhou. Češi a Slováci byli až čtvrtí v pořadí. Možná i proto občas ztrácíme jistotu v tom, jaké štěstí nás potkalo.
Komunistické režimy se v roce 1989 hroutily v Evropě jako kameny domina. Nejrychlejší byli Poláci. V únoru 1989 začali tamní komunisté jednat s opozicí a o dva měsíce později byla legalizována Solidarita, která v červnu 1989 vyhrála polosvobodné volby se ziskem 94 procent hlasů (svobodně se hlasovalo jen do Senátu Polské lidové republiky, v Sejmu moc drželi komunisté). Úder zasazený režimu byl však tak silný, že už v létě mělo Polsko nekomunistického předsedu vlády.
S malým zpožděním následovalo Maďarsko, kde se daly události do pohybu po červnovém pohřbu zavražděných vůdců protisovětského povstání z roku 1956. V polovině září došlo mezi opozicí a komunisty k dohodě o uspořádání svobodných voleb. Ty se sice konaly až v roce 1990, ale i tak bylo Maďarsko druhou zemí socialistického bloku, kde režim padl. Pak přišli na řadu východní Němci, když občané nespokojení s režimem využili oslabení maďarských komunistů, kteří v létě otevřeli hranice s Rakouskem. Východní Němci tak mohli začít utíkat na Západ. V září se sice komunisté pokusili tuto migrační cestu zavřít, ale pak do hry vstoupil vůdce sovětských komunistů Michail Gorbačov a další komunistická bašta – symbolizovaná Berlínskou zdí – v Evropě padla 9. listopadu 1989.
Radost i frustrace
Každému, kdo tehdy sledoval události ve východním bloku, bylo jasné, že je svědkem historického zlomu. Sovětský svaz reprezentovaný generálním tajemníkem ÚV KSSS Michailem Gorbačovem totiž jako garant jednoty socialistického bloku v roce 1989 neudělal nic, čím by mohl dát najevo, že rozpad svého impéria nedovolí. Naopak vysílal všechny možné signály, že vývoj v satelitech pouští ze svých rukou.
To chápali i českoslovenští komunisté, v roce 1989 se ocitli v tísni. Po událostech v Berlíně už bylo jasné, že další na řadě je Československo. Rozbuškou k pádu komunistického režimu se nakonec stala vlastně neškodná studentská demonstrace k uctění památky Jana Opletala a dalších obětí nacistického řádění z roku 1939. Ta se konala osm dní po pádu Berlínské zdi. Kdyby k pádu režimu nevedla, mohlo se to samé stát třeba v Den lidských práv 10. prosince, případně v lednu 1990 u příležitosti 22. výročí upálení Jana Palacha. Dalších symbolických výročí však už nebylo třeba, protože režim se zhroutil hned na první pokus 17. listopadu 1989.
Velkou roli v tom sehrála panika komunistických předáků, kteří se sice nejdřív odhodlali k rozprášení první demonstrace, ale v dalších dnech už jim strach nedovolil postavit se nespokojeným občanům. Přitom nelze pominout to, že atmosféra v zemi po páteční studentské demonstraci byla významně ovlivněna rychle rozšířenou falešnou zprávou o smrti studenta Martina Šmída. Jak přesně tato ukázková „fake news“vznikla, dodnes nevíme. Jistí jsme si jen tím, že ji do médií tlumočil tehdejší disident Petr Uhl. Je možné, že se k němu dostala s pomocí dezinformačních nástrojů Státní bezpečnosti, ale s určitostí to tvrdit nemůžeme. Buď jak buď, nakonec tyto události přinesly Čechům a Slovákům svobodu a demokracii.
Přesně tak je dnes 17. listopad v českém kalendáři oslavován – jako Den boje za svobodu a demokracii. Výročí pádu komunistického režimu si připomínáme již potřicáté, a když se ohlédneme zpět, máme to, co jsme v roce 1989 chtěli. Máme svobodu i demokracii, máme odpovědnost za své vlastní životy, máme svobodný trh. Můžeme říkat, co chceme, můžeme cestovat, kam se nám zlíbí. Můžeme svobodně volit, můžeme svobodně nevolit, můžeme své vládce svobodně kritizovat, můžeme je ve svobodných volbách poslat na politický hřbitov.
Máme demokracii se vším, co k ní patří.
S rozličnými společenskými vrstvami, s protichůdnými zájmy těchto vrstev, s volebními výsledky, které tyto konflikty reflektují, a politickou reprezentací, která má zájmy svých voličů zastupovat a plnit jejich přání. Máme také demokracii se svobodně ventilovanou frustrací, že ne všechno jde kupředu tak rychle, jak bychom si přáli, že zrovna vládne ten, kdo zastupuje zájmy jiných, než jsme my. Ale zažíváme i šťastné chvíle, kdy vládneme my a naše zájmy. Právě v tom je kouzlo demokracie a to si nesmíme nikdy nechat vzít.
V průběhu uplynulých třiceti let jsme často slýchávali a stále slýcháme o ukradené revoluci, o upadající demokracii, o plíživém omezování svobody. O žádné omezování demokratického systému však nejde. Stačí si vzpomenout, jak u nás probíhaly nástupy totality ve 20. století. Svoboda i demokracie zmizely v podstatě ze dne na den.
Dnes se sice můžeme přít o drobné posuny, můžeme kritizovat a usilovat o nápravu činnosti či stavu různých demokratických institucí, včetně těch, které tvoří pilíře systému, ale svobodu a demokracii máme. Vybíráme své politické reprezentanty ve svobodných volbách, k nimž mají přístup všichni občané s rovným volebním právem. Garantovány jsou i naše další klíčové svobody a práva.
Ani to ovšem neznamená, že nemáme být připraveni demokracii chránit. Jistě přijde okamžik, kdy za ni budeme nuceni znovu bojovat. Ale zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se tato chvíle přibližovala. Važme si této vzácné etapy naší historie, važme si své svobody, važme si demokracie. Neboť jsme je po dlouhé přestávce získali teprve před třiceti lety.
Můžeme své vládce svobodně kritizovat a ve volbách je poslat na politický hřbitov.