Mladý svět byl týdeník, který vycházel mezi lety 1959 až 2005. Na své působení v jeho redakci vzpomíná Dana Emingerová.
VMladém světě jsem pracovala jako reportérka od roku 1984. Týdeník byl v té době mimořádně populární. Jeho téměř půlmilionový náklad byl vždy rozprodán hned první den, kdy vyšel.
Díky svižně psaným reportážím, zajímavým rozhovorům a inovátorským nápadům (anketě Zlatý slavík, podpoře trampského festivalu Porta či vzniku ekologického hnutí Brontosaurus) se stal Mladý svět v průběhu 80. let nejčtenějším českým časopisem všech dob. Kupovaly jej všechny generace a na předplatné se čekalo v pořadnících. Nebylo totiž možné zvýšit počet výtisků, neboť papír, který byl tehdy strategickou surovinou, komunisté z ústředního výboru v dostatečné míře přidělovali jen Rudému právu, hlavnímu stranickému deníku KSČ.
Obávaná Copatá
Sedmnáct let byla šéfredaktorkou Mladého světa Olga Čermáková, jedna z nejkontroverznějších postav normalizace. Nastoupila roku 1972 a hned v redakci nemilosrdně „uklidila“. Velmi často však využívala svých kontaktů a osobních vazeb v nejvyšších stranických kruzích k tomu, aby týdeník publikoval témata, o kterých se žádná jiná oficiální periodika neodvážila psát. Mohla si to dovolit, neboť její manžel Zdeněk Čermák se stal v roce 1980 předsedou Federálního ústavu pro tisk a informace, přezdívaného ÚTISK.
Časopis se pod vedením Čermákové pokoušel napadat mnohá tehdejší tabu (Josef Velek podporoval ekologické hnutí, Radek John psal o drogách a prostituci, obhajovali jsme studentskou recesi na školách atd.), čímž uváděl k zuřivosti zvláště střední a nižší komunistický aparát. Sama jsem zažila, když na mě řval v roce 1987 okresní tajemník kvůli tomu, že jsme se v časopise zastali dětí na učilišti, které si dlouho marně stěžovaly, že jim do internátu kape přes rozbitou střechu voda.
Většinu témat, o kterých jsme chtěli psát, jsme si vybírali sami. Hodně nás inspirovali čtenáři, kteří nám ve stovkách dopisů svěřovali své strasti a my jsme se pokoušeli je řešit. A právě kvůli takovým reportážím pak byla Olga Čermáková často povolávána i na nejvyšší stranický kobereček k ideologickému tajemníkovi Fojtíkovi. Tam se však za svůj tým – na rozdíl od ostatních svých šéfredaktorských kolegů – postavila.
Mnozí komunisté se jí báli a přezdívali jí Copatá. Kde se totiž mihl její dlouhý černý ohon, tam to zavánělo průšvihem… Když totiž Mladý svět někde někoho „natřel“, dotyčný soudruh si to pak pořádně schytal, neboť kritických článků bylo tehdy v tisku tak málo, že nezapadly.
Ovšem pozor, byť si Olga Čermáková často dovolila pustit na stránky Mladého světa odvážnější materiály než její kolegové, nepatřila tato žena k zakukleným či přetvařujícím se nepřátelům režimu. To ani náhodou! Bývalá zapálená svazačka, jejíž světový názor se utvářel v poválečném nadšení modrých košil na stavbách mládeže, byla přesvědčenou komunistkou. Věřila v komunismus se spravedlivou tváří a často právě s „komunistickými modlami na štítě“vystupovala proti zkorumpovanosti a blbosti své doby.
I ona však dohlížela na to, aby v časopise vycházely politické citáty potentátů, a nechala publikovat „politické prasárny“nařízené přímo ideologickým tajemníkem Janem Fojtíkem: rozhovor s agentem Minaříkem či besedu proti rockové hudbě The Plastic People Of The Universe. Na druhé straně Čermáková třeba odháněla z redakce estébáky s tím, že jí „v Mlaďáku tajná policie slídit nebude“. Stalo se, že nás kontaktoval divný pán v šedém, my jsme jí o tom řekli a byl pokoj. (Nepochybuji však o tom, že někdo s jejím požehnáním tu práci odváděl za všechny ostatní...)
Ve jménu perestrojky
Když se v Sovětském svazu dostal k moci v roce 1985 padesátiletý Michail Gorbačov, stala se Olga Čermáková bezmeznou obdivovatelkou jeho perestrojky a glasnosti (přestavby a otevřenosti). Naopak v postoji k disentu a projevům otevřeného nesouhlasu se socialistickým režimem vždy stála na jedné lodi s vládnoucí garniturou.
Ve svém nadšení pro perestrojku začala přemlouvat mladé lidi v redakci pro vstup do strany (v Mladém světě byla – na rozdíl od jiných redakcí – do té doby většina nestraníků). Tvrdila, že „když v KSČ budou samí blbové, nikdy se nic nezmění“. Svým způsobem to dávalo logiku, takže pár kandidátů pro vstup do partaje v roce 1988 získala. Jenže všichni po pár měsících pochopili svůj omyl a chtěli vrátit kandidátské legitimace. Čermáková se zhrozila: „Odepíšete celou redakci.“Jenže co platilo za tuhé normalizace, najednou bylo jinak.
V lednu 1989 začaly vycházet Dopisy z lásky a nenávisti od Michala Horáčka, které obsahovaly mnohá skrytá, leč velmi jasná podobenství. Byl to také reportér Horáček, který společně s Michalem Kocábem, frontmanem tehdy často zakazované rockové kapely Pražský výběr, tajně chystal iniciativu MOST, jež měla překlenout propast mezi vládou a disentem.
Tou dobou už většina z nás mladých redaktorů – včetně „progorbačovských“kandidátů KSČ – podepsala Petici za propuštění Václava Havla. Starší kolegové nám to vyčítali, protože jsme tím samozřejmě ohrožovali onu „socialistickou platformu“, z níž si Mladý svět dovoloval bušit (tedy v rámci možností, ale přece jen odvážněji) do tehdejších drobných společenských nešvarů. Prostě atmosféra se uvolňovala.
Jenže do toho najednou českoslovenští komunisté – jako by se báli, že by snad mohlo přijít nové pražské jaro – vzali zpátečku. A co se nepodařilo za dlouhá léta normalizace, během nichž šéfredaktorka Olga Čermáková lezla na nervy svým méně odvážným spolusoudruhům, to se stalo v září 1989. Dostala od Jakešovy politické garnitury Řád práce a byla v devětapadesáti letech coby nepohodlná a vzpurná konečně poslána do důchodu.
Cítila se zklamaná, podvedená, zhrzená, neboť Mladý svět považovala za své dítě. Pro okolí však zmizela s gloriolou režimem zapuzené a vyhozené. Do čela redakce přišel Petr Kučera, ale události se začaly valit tak rychle, že se na místě moc dlouho neohřál.
Jak jsme se přestali bát
Od 21. srpna 1989 už Prahou hýbaly různé zakázané demonstrace, kterých jsme se často zúčastňovali – mimo jiné i proto, že redakce Mladého světa byla v Panské ulici nedaleko Václavského náměstí. Občas někteří z nás dostali i obuškem, když jsme šli do práce. Demonstrace 17. listopadu se od těch předchozích lišila v tom, že byla povolená, protože částečně se k oslavám dne studentstva hlásili i pražští svazáci. V redakci byli od pondělního rána skoro všichni. Vedení reportérského týmu se ujali Luboš Beniak a Rudolf Křesťan. My ostatní jsme se rozběhli na jednotlivé školy a do fabrik, abychom zaznamenávali zakládání stávkových výborů.
Jako reportérka Mladého světa jsem stála za zády Václava Havla, když poprvé mluvil ke stotisícovému davu na Václavském náměstí. Napsal mi vlastní rukou propustku, abych kdykoliv mohla do Laterny magiky, kde tehdy jednalo právě vzniklé občanské fórum. Natočila jsem s ním rozhovor, který budoucí prezident končil slovy: „Dano, jestli to vyjde, dám vám cenu Olofa Palmeho, co mám dostat.“
Havel mě představil i Alexandru Dubčekovi hned, jak přijel poprvé do Prahy a byl ještě považován za hlavního kandidáta na Hrad. „Mladí mají elán. A nechtějí nic jiného než před dvaceti lety jejich rodiče,“připomínal pražské jaro a zklamání po okupaci po roce 1968.
Konec „Mlaďáku“
Mladý svět byl ve své době fenomén. Po sametové revoluci „kouzlo“vyprchalo. Navíc schopní novináři časopis opustili – každý vyrazil za svým novým posláním či za podnikáním… A to byl začátek konce Mladého světa. V průběhu deseti let rychle ztrácel čtenáře, několikrát změnil majitele. A v květnu 2005 vyšel kvůli špatným ekonomickým výsledkům naposledy. Vydavatel Sebastian Pawlowski jej spojil s týdeníkem Instinkt.
Někteří lidé tvrdí, že časopis Mladý svět byl velký podvod. Že lidem dával iluzi, jak se za bolševismu dalo odvážně psát, čímž zamlžoval všudypřítomnost cenzury. Mají velký kus pravdy... Ale ne celý. Ano, byla v nás autocenzura a nemohli jsme publikovat naprosto zásadní věci.
Navzdory všem kritikům naší tehdejší práce však můžu otevřeně říct i toto: Mladý svět, byť vycházel černobíle, určitě černobílý nebyl...