Tak běž makat na tom referátu o Havlovi

Cože to, Aničko, máš dělat? Na pátek referát o Havlovi a Kňažkovi? Na pátou třídu, hm, no... Prostě mákni na tom, ať to není blbý. Jo, můžu ti s tim pomoct, ale až sama budeš o Havlovi něco vědět. Koukni na Wikipedii, pak do támhletý tlustý knihy od Žantovskýho, pak si promluvíme. Ale určitě si do referátu jako první napiš, že Havel byl náš nejlepší prezident – chytrej, slušnej, obdivovanej ve světě a zvanej snad každym prezidentem, ne jako dneska.

Cože? Jak vypadala totalita tady v Teplicích? Dyť už jsme o tom hodně mluvili... Mně bylo, když byla revoluce, patnáct šestnáct, nechce se mi to přesně počítat. Ne, nebyl jsem žádnej bojovník proti komančům. Víš, kdo jsou komanči, ne? Jo, tak já si pamatuju hlavně špínu a smrad. Dneska cejtíš smrad jen, když jedeme do Ústí na hřbitov kolem Setuzy, ale takovej byl tehdá všude. Vládnoucí komanči nebrali ohledy na zdraví lidí a továrny vypouštěly špínu.

A určitě jsme spolu už mluvili o tom, jaký umělci byli před revolucí komančema omezovaný. Támhle máme tisk od Zoubka, tak tenhle Olbram Zoubek třeba nesměl vystavovat. Komanči nedovolovali ani řadě dobrejch spisovatelů vydávat knihy, dramatikům, který se komančům znelíbili, nesměla divadla hrát hry...

Dál. Kde bylo západní Německo a kde východní, jsem ti říkal stokrát. Představ si teda, že jedeme do toho východního. Do civilizovanýho západního mohl jen někdo nějak vyvolenej. A nejedeme jako dneska autem, kdy už ani nepoznáme, kde je hranice. Tehdy, v osmdesátým osmým, někdy touhle dobou, jsme jeli autobusem. Na hranicích byly budky – celnice. Tam jsi musela odevzdat celní prohlášení, kolik s sebou vezeš východních marek. Při cestě zpátky jsi zase musela vyplnit, co přesně jsi za ně koupila. No a já jednou viděl, jak jednu famíliji celníci vytáhli na hranici z autobusu a zabavili jí právě koupený boty. Přitom ale ty starý už ta famílije vyhodila někde v Pirně. Víš, kde je Pirna, ne? Tak prostě nějaký lidi neuvedli do prohlášení nový boty a ty jim celníci na hranici sebrali. Kreténi to byli. Promiň, že jsem sprostej, ty ale nebuď. No a ty lidi si pak museli zabalit nohy do šál a igeliťáků, aby se ve sněhu vůbec dostali bez bot domů. Fakt hnus. Fízlové a celníci prostě chtěli tejrat lidi...

Anebo další historka. Měli jsme, tuším v osmdesátym sedmym na základku přinýst, co posloucháme doma. Učila nás taková hrozná bába. Promiň, že jsem sprostej, ty ale nebuď. No a tahle komančka ruštinářka – hudebkářka nevydejchala, že jsem přines desku kapely Výběr. Víš, jak jsme poslouchali Kocába? Jo, tak on měl nejdřív Pražskej výběr, ten byl zakázanej, pak jen Výběr a tomu už komanči před revolucí dovolili vydat dvě desky. Já jednu vzal. No a ta úča si mámě, tvojí babičce, stěžovala, že je deska vládou zakázaná a Výběr prej kazí mládež. Já jí přitom normálně koupil v krámu za kapesný!

Úplně stejně jsem pak četl Foglara, Jaroslava Foglara. To byl spisovatel, kterej psával pro děti. Taky dlouho komančema zakázanej. Až zase před revolucí i jemu mohlo vyjít pár knížek. Jedna z nich byla Chata v jezerní kotlině. Jednoduchej příběh o kámoších, který maj chatu, pak jeden začne kouřit a už se moc nekamaráděj... No, já si to už asi moc nepamatuju. No a pak mě za tu Chatu fízlům udal nějakej blb. Vedoucí turistickýho kroužku, kde jsme to četli všichni, následně museli naklusat na fízlárnu na výslech. Kdo nám prej půjčuje zakázaný knížky?! Přitom to už taky normálně vyšlo!

Nevim, jestli mi rozumíš, ale já byl před revolucí normální puboš, i tak jsem furt cejtil, že se něco nesmí a je kolem dost udavačů a strachu. Totalita byla ten strach. Chápeš? Tak běž makat na tom Havlovi.“