Brutální policejní zásah, spousta zraněných, okamžik, kdy pohár trpělivosti přetekl. Chodíte 17. listopadu zapalovat svíčku na Národní třídu? A víte komu? O zbitých studentech se sice učí děti ve školách, ale dopátrat se toho, kdo konkrétně na Národní trp

Téměř kdokoli z nás dříve narozených dnes může tvrdit, že tehdy na Národní třídě byl. U památníku listopadu 1989 každý rok planou tisíce světel, aktivisté se předhánějí v pořádání lidových veselic. Stále znovu vídáme dramatické záběry, slýcháme výpovědi několika zraněných a mnoha stávkových vůdců. Na Národní třídě však byly tisíce lidí. Jen někteří z nich skončili v nemocnici, nechali se ošetřit u lékařů, svědčili u výslechů…

Tenkrát na Albertově

Nezávislá vyšetřovací komise zdravotníků Občanského fóra vznikla z iniciativy lékařů několika nemocnic už 23. listopadu 1989 a postupně se do ní zapojili především: MUDr. Miroslava Barvířová, MUDr. Jan Beaufort, MUDr. Jan Votoček, MUDr. Jiří Langer, MUDr. Jiří Holubář, MUDr. Helena Jírová, MUDr. Jiří Keil, RNDr. Jitka Vodňanská či PhDr. Michael Vančura. Paralelně se zranění hlásili i u MUDr. Martina Bojara v Motole a MUDr. Bohumila Šefrny ze záchranné služby.

Lékaři postupně vyšetřili 613 osob, do seznamu obětí zásahu na Národní třídě bylo zařazeno 568 osob. 434 mužů a 134 žen. 162 vysokoškoláků, 58 středoškoláků, 75 manuálně pracujících. Nejčastější věk 20 - 29 let, ale přes stovku i mladších, nezletilých 46, důchodců 13, jeden z nich starší 80 let. 24 osob bylo hospitalizováno, 52 v pracovní neschopnosti, 193 ošetřeno v prvním týdnu po zásahu, 347 ošetřeno či zaevidováno následně.

Co o nich ale víme? Kde jsou seznamy zraněných z Národní? Jména lidí, kteří přišli na povolenou demonstraci a možná do poslední chvíle věřili, že se jim v den studentského svátku a na akci organizované SSM nemůže nic stát. Někteří z nich jen náhodou nestihli včas utéct, anebo dostali obuškem větší ránu než jejich soused v davu. Nebo tu modřinu lékařům ukázali, zatímco jiní nešli po úderu do hlavy ani na rentgen.

Rozhodla jsem se, že letos nebudu zapalovat svíčku neznámému studentovi. Že najdu jména těch 568 zraněných a zaevidovaných demonstrantů. Ale než prozradím, jak mé pátrání dopadlo, dovolím si krátké historické a osobní okénko.

Před třiceti lety jsem se s budoucím otcem svých dětí Davidem vydala na Albertov, v ruce svíčku a květinu, na zádech batoh s náhradním oblečením. Pokračovali jsme na Vyšehrad, potom se průvod hrnul po nábřeží do centra. Na Národní mě napadlo, že si v Máji koupím teplé ponožky, když začala ta pověstná hodina strachu, během níž se vedle nás vynořilo asi pět kamarádů. Tři z nich jsou dnes shodou okolností novináři – Michal Musil, Jan Štětka, Miroslav Korecký. Výzvy k rozchodu, zpěv, nahraný štěkot psů. Potom zmatek, křik, tlačenice, dvě auta, mezi nimiž jsem téměř uvázla, dnes už proslulá ulička v Mikulandské. Vysoký červenobareťák srazil Davida na zem, mě praštil přes ledvinu a byli jsme venku.

Stávka, výjezdy a výzvy, abychom se přihlásili jako svědci, případně zranění. Obojí jsme udělali. Modřinu na zádech jsem ukázala doktoru Bojarovi v Motole, byla viditelná i měsíc po zásahu. Poslali mě do Mariánských Lázní, kde jsem potkala skutečně zraněné: rozkopané hlavy, poranění zad... Byla tam Kateřina, brutálně ji zbil policista večer po zásahu. V nemocnici skončila s otřesem mozku, později zjistila, že je těhotná. Syn se narodil zdravý, prý jen s boulí na hlavě, jak nám Kačenka po porodu psala. A byla tam i Karolína, sedmnáctiletá gymnazistka, vysoká, krásná, z Národní si odnesla otřes mozku a nitrolební krvácení.

Předvolali nás jako svědky. Čekali jsme jednostranně neprůhlednou stěnu jako z filmů, ale v malé služebně stálo pět navlas stejných dvoumetrových kníračů v červených baretech. Nadiktovali do zápisu naše jména i adresu a vyzvali nás k identifikaci útočníka. Pět let jsem se pak bála chodit sama večer po Praze.

Kam se poděl seznam?

V roce 2009 se v pořadu Reportéři ČT objevilo několik zraněných včetně Kateřiny, seznamy se prý vynořily jako ježek v kleci. Reportérka zřejmě získala některá jména od profesora Bojara, ten po zásahu ošetřil asi stovku demonstrantů (později byl ministrem zdravotnictví a děkanem 2. lékařské fakulty UK). Moje pátrání logicky začalo právě u něj.

Předal mi výčet zranění včetně několika kontaktů, jmenoval kolegy z komise. Proč mi před třiceti lety věřil? „Nikdo z nás nevěděl, jak to dopadne, účast na demonstraci se přece mohla obrátit proti vám. Proč byste lhala? Ale ano, jistěže jsme několik lidí z evidence nakonec vyloučili. Ale bylo jich minimum.“Kompletní seznamy ovšem neměl ani on. Komise zdravotníků je předala parlamentní komisi pro vyšetření 17. 11. 1989. Naposledy prý je chirurg Votoček viděl na vojenské prokuratuře.

Obvolala jsem několik jmen. Ale pořád zbývalo nějakých 560 lidí. Sepsala jsem emotivní e-mail a vzala ztečí ústavy a archivy. Studánko, studánko, dej vody mému kohoutkovi… Slečna z Ústavu pro studium totalitních režimů mě odkázala na Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, konkrétně Archiv KC Občanského fóra a Vojenský ústřední archiv. V Archivu OF o seznamech nevěděli nic, možná snad poslanec Pavel Žáček. Vojenský ústřední archiv doporučil, ať zkusím Správní archiv armády ČR v Olomouci… A zásah! Jenže odpověď zněla: „Vyšetřování 17. 11. 1989 je v rukou prokuratury, spadá do dokumentů, po třiceti letech přejde do archivu. Promyslíme, co smíme poskytnout. Ale můžete se obrátit na Městské státní zastupitelství v Praze. A na Archiv vojsk ministerstva vnitra.“

Do pátrání se zapojila i ředitelka Archivu bezpečnostních složek MV Světlana Ptáčníková. Náhodně jsem potkala člena parlamentní komise pro vyšetření 17. listopadu Romana Kříže, ani ten ale nepomohl. Začala jsem se bát, že se můj kohoutek udusí. Co když ty seznamy už vůbec neexistují? Třeba je to dokonce moje revoluční fata morgana? Chvíle beznaděje. Během mailování s úřady jsem dohnala dalšího člena komise OF, psychoterapeutku Jitku Vodňanskou. O seznamech nevěděla, ale zásadně poradila: „Zkuste Votočka.“

Ve správné detektivce se pachatel objeví hned zkraje a neustále odněkud vykukuje. Jan Votoček, lékař z Motola a zastupitel Prahy 1 už od roku 1990, byl u evidence zraněných od počátku a sepisoval podrobnou zprávu Nezávislé komise zdravotníků OF, kterou předal s dokumentací parlamentu. Zavolal mi okamžitě. Seznamy má, moje jméno v nich našel. Kohoutek zakokrhal a já jsem si zatančila sametovou polku.

Neznámý student má jméno

Výsledek pátrání? 297 poranění hlavy, 57 otřesů mozku, 17 pohmožděnin mozku, 15 zlomenin lebky, 1 nitrolební krvácení, 34 tržných ran na hlavě, 37 ran na obličeji, 4 poranění oka, 8 poranění ucha, 65 poranění krku, pohmožděniny genitálií. 56 lidí s psychotraumatem. Dohromady 227 dní hospitalizace, 1 805 dní pracovní neschopnosti. To je bilance z Národní třídy a Mikulandské ulice 17. 11. 1989.

Celkem 568 zraněných lidí. U každého jména věk, adresa, zaměstnání, datum a místo ošetření, diagnóza, délka hospitalizace i pracovní neschopnosti, zdroj a ověření. Je tu moje zhmoždění páteře. Je tu otec mých dětí David Valík a jeho pocuchané rameno a koleno. Spolužák mého muže Pavel Gregor, novomanžel, jenž svou ženu Marii ochránil vlastní rukou před ránou do hlavy. Kateřina Vávrová, hospitalizovaná 12 dní se zhmožděním mozku a ramene. Sedmnáctiletá Karolína Zarzycká, která ležela v nemocnici téměř 40 dní a 180 dní byla v neschopnosti s kontuzí mozku, tržnou ránou na hlavě a zhmožděním páteře. Patnáctiletý Bohuslav Hubálek, ten utrpěl kontuzi mozku a pohmožděniny. RNDr. Michal Juna s tržnou ranou hlavy. Dnes už profesor MUDr. Jan Marek s frakturou předloktí. A další - Karel Hoza, Dan Wichterle, Vojtěch Pokorný, Jan Drnek…

Čítankové tváře zbitých studentů ožívají. „Na své zranění jsem byl dotazován při výslechu na vojenské prokuratuře. S manželkou Marií, s níž jsme byli sezdáni dva a půl měsíce, jsme se ocitli v čele průvodu, blízko kordonu pohotovostního pluku SNB. Tady na mou ženu bezdůvodně zaútočil mladý příslušník SNB obuškem se záměrem udeřit ji do hlavy. Úder jsem vykryl pravou rukou. To bylo všechno, měli jsme štěstí. Byl jsem ale svědkem značné brutality vůči ostatním, zejména ze strany červených baretů,“vzpomíná jeden z lidí na seznamu, Pavel Gregor.

V seznamu jsou i dva blízcí příbuzní prvního polistopadového prezidenta. Pět zahraničních novinářů – dva z USA, po jednom z Nizozemska, Polska a Británie. Několik začínajících herců a režisérů. Mnoho umělců, učitelů, úředníků, mediků. Dva agenti StB. A jenom jeden ze známých stávkových vůdců, Jan Bubeník.

Demonstrace u voleb

Někteří lidé tvrdí, že se 17. listopadu 1989 vlastně tak moc nestalo. Jiní si zase přivlastňují revoluční zásluhy a ostatním to nechtějí dovolit. Nebyl to masakr s hromadou mrtvol, uznávám. Byla to však velmi brutálně, s prvky sadismu potlačená klidná demonstrace lidí, kteří ke svým zraněním přišli spíš náhodou než z touhy stát se hrdiny. Spustila lavinu dalších událostí. A říše reálného socialismu, která si říkala komunistická a v té době už hynula na všech frontách, se mohla začít hroutit i u nás.

A co dnes říká nejmladší zraněný z Národní třídy, gymnazista Bohuslav Hubálek, kterému v listopadu 1989 bylo patnáct? „Všichni mluví o Národní třídě, ale je třeba si připomínat, že rány, které jsme tam utržili, jsou jen kapkou v moři bolesti, kterou v naší zemi komunisté za více než 40 let způsobili. Národní třídu považuji za jednu z událostí vedoucích k tomu, že žijeme v dosud nejlepším období našich dějin. Od prosince 1989 jsem na žádné demonstraci nebyl, protože stačí chodit k volbám. Přeji si, aby to tak zůstalo.“

● Nejen idejemi živ je revolucionář.

stávková jídelna filozofů. Antonín Vaněk byl děkan fakulty.

ředitel Ústavu marxismu-leninismu a prorektor UK. Nebezpečný politruk.

Vyučený tkadlec, člen ÚV KSČ,

● A Vladimír Iljič i Che Guevara by o tom mohli přednášet. Jiskření se nevyhne leckomu, byť

z tohoto snímku vzešel až přesně o deset let později. Dnes je mu také

Zatím nestávkuje...