Svědectví o dnech, jež před třiceti lety změnily historii
Památné události listopadu 1989 se samozřejmě nemohly neodrazit v naší literatuře. Nyní k řadě již vydaných titulů přibyly novinky, vesměs datované ke třicetiletí svobody.
Nejpozoruhodnější z nich má prostý název: Ten den. Čtyři mladí autoři – Michal Beck, Matouš Hartman, Alžběta Ambrožová a Anna Palánová – shromáždili svědectví desítek lidí, kteří to 17. listopadu 1989 zažili.
Manifestaci na Albertově, pochod na Vyšehrad a poté po nábřeží na Národní třídu a tamní masakr. Autentické výpovědi o nadšení, euforii, odvaze, touze po svobodě a posléze o zděšení, hrůze, obušcích a krvi jsou tak silné, že z nich mrazí i po třiceti letech.
Kapka v moři bolesti
„Bylo to absurdní, jak jsme stáli proti sobě – děti stejné země – jedni použití, aby hájili zájmy režimu komunistických papalášů, druzí naivně se snažící ten systém změnit,“vzpomíná Eva Nováková na chvíle, než se do pokojně manifestující mládeže s květinami a svíčkami pustili svými pendreky a těžkými botami policisté.
Na šest set zraněných, z toho mnozí vážně. I po dlouhé době se o tom těžko hovoří. Knihu Ten den vydalo nakladatelství Kalich a editoval ji Aleš Palán. Jako motto by mohli docela dobře zvolit věty tehdejšího studenta gymnázia Bohuslava Hubálka: „Mlácení lidí na Národní je ale jenom kapka. Kapka v moři bolesti, kterou tady komunisté za ty roky způsobili.“
V zájmu historické pravdy je třeba upozornit na omyl, jehož se dopustil tehdejší redaktor Svobodného slova Petr Kučera. V knize uvádí, že tyto noviny jako jediné dokázaly na situaci zareagovat. Jediným deníkem, jenž v sobotním vydání 18. listopadu nepřinesl oficiální zprávu ČTK o „zneužití manifestace protispolečenskými silami“, však byl list Československé strany lidové Lidová demokracie.
Článek Síla studentské solidarity uzavírá pasáž o tvrdém zásahu policie proti těm, kteří jim nabízeli květiny. Příslušnou pasáž cituje Michal Horáček v knize Jak pukaly ledy a upozorňuje na ni i jeden ze studentských vůdců Martin Mejstřík ve svém podruhé vydaném Deníku.
A co armáda?
Jméno Michala Horáčka se zhusta vyskytuje i v knize Michaela Kocába Vabank. Většina věcí, o nichž rocker a občasný politik píše, nejsou překvapivé novinky. Přesto jde o čtení napínavé málem jako detektivka. Opět totiž působí kouzlo přímého svědectví.
Kocáb s Horáčkem byli díky své iniciativě Most klíčovými postavami dění, jelikož dokázali postupně vytvářet podmínky pro dialog mezi federálním premiérem Ladislavem Adamcem a opozicí.
Nejzajímavější pasáže se však týkají Kocábových jednání s představiteli armády. Obavy z jejího zásahu po 17. listopadu byly silné, a jak vyplývá z Kocábova líčení, oprávněné. Ministr národní obrany Milán Václavík a jeho věrní měli připraveny tři plány – Zásah, Norbert (zatčení zhruba 9 500 odpůrců režimu) a Vlna (obsazení rozhlasu a televize). Žádný z těchto plánů naštěstí nevyšel, což je zčásti i Kocábova zásluha.
Nelze zapomenout ani na jeho úlohu v odsunu okupačních vojsk z Československa, čemuž je věnována druhá část knihy. Časově končí v červnu 1991, kdy naše území opustil poslední sovětský voják. Nebylo to snadné a i dnes je dost poučné si o tom číst.
Tak jsme žili
Ještě šířeji než Kocáb pojali své společné dílo Poslední revoluce komentátor Martin Komárek a fotograf Herbert Slavík, dvě výrazné osobnosti naší žurnalistiky. Kniha nesoucí podtitul Jak jsme žili 1985–1992 vyzývá díky krásným Slavíkovým snímkům spíše k listování. Komárkův text je totiž cosi jako malé dějiny pro středně pokročilé, občas ozvláštněné půvabnou ironií. Třeba v pasáži týkající se představ o tom, jaký vliv bude mít Listopad na světový vývoj: „Listopadová revoluce byla pak v této mytologii chápána jako zásadní přelom. Vláda zla je zlomena a přichází nový lepší svět, kdy vlk bude s beránkem snídat sójové mléko.“
Nicméně Poslední revoluce stojí nejen za prohlížení, ale i za čtení. Jednak kvůli spoustě uvedených faktů, které mnozí ze starších generací už zapomněli a mladí je neznají, jednak kvůli řadě trefných Komárkových analýz. Ale jízlivost na závěr si nejde odpustit. Renomovaný komentátor by mohl vědět, že Legendu Emöke nenapsal Ladislav Mňačko, nýbrž Josef Škvorecký, a že český politik, spolužák Michaila Gorbačova, se nejmenoval Vladimír Mlynář, ale Zdeněk Mlynář.