Kosmos dal kameře na jevišti konečně smysl
Úzkost, zmar, nenaplněné sexuální touhy, a především dusivá nejistota ze sebe sama vyčnívají z nejnovější inscenace Ivana Buraje Kosmos na Nové scéně pražského Národního divadla.
Umělecký šéf brněnského HaDivadla ji zrežíroval na základě vlastní dramatizace (spolu s Janem Kačenou) stejnojmenného románu literárního velikána Witolda Gombrowicze.
Polský spisovatel v existenciálním díle z roku 1965 črtá příběh chlapce, který přijíždí do podtatranského městečka Zakopané, aby unikl domácí atmosféře ve Varšavě. Díky nálezu oběšeného vrabce a hlavně setkání s krásnou dcerou v rodině, kde je ubytován, se však propadá do tenat a zmatků vlastních úvah.
Buraj se spolu s dramaturgem Janem Tošovským rozhodli využít moderních technologií, aby odlišili vnitřní hrdinův svět od skutečného. Divák na dvou plátnech sleduje detaily děje tak, jak je vidí, a hlavně jak si je vykládá sám Witold (v podání Matyáše Řezníčka). Mluvící hlavy, záběry úst, očí, ale i další bizarní detaily z okolí domu.
Stále více využívaný žánr live-cinema nabízí součinnost kamery a jeviště po celé téměř dvě a půl hodiny bez přestávky. Co je ale leckde (a často právě na Nové scéně) využíváno jako pouhá manýra tvůrců, zde má své opodstatnění.
Pomáhá tomu i nápad, že dům, kde Witold pobývá se svým kamarádem Fuksem (Jan Bidlas) i všemi členy podivné rodiny, je na pódiu postaven celý. Divák má možnost jen tu a tam přes okna zahlédnout, co se zrovna děje. Jinak je plně odkázán na zprostředkované podání hlavního hrdiny skrze plátno a jeho myšlenky.
Buraj se tak po formální stránce plně přizpůsobil stylu knihy a dokázal, že dramatizace literárního díla může mít smysl a být přesná. Nejlépe je to vidět ve strhující scéně cesty vlakem, která se odehrává v zákulisí a k publiku se dostávají jen emoce a útržky, které Witolda zaujaly.
Po herecké stránce však skýtá využití filmové techniky mnohá úskalí – jen těžko se dá hrát zároveň pro jeviště a zároveň pro kameru. Zkušenější herci jako Ondřej Pavelka či Jana Boušková to zvládají, mladším to místy dělá trochu potíže a vyvolávají zřejmě nechtěný smích publika.
Ne tak ale Matyáš Řezníček, který podává soustředěný výkon. Těžké a dlouhé představení plné deprese i děsu je výjimečné, ovšem ne pro každého.