30 let svobody
Jak se změnil život obyvatel Česka po svržení komunistického režimu
Strach říct na veřejnosti nahlas svůj názor, fronty na základní zboží, nemožnost svobodně cestovat do zahraničí, zhoršující se životní prostředí s dopady na zdraví, všudypřítomná šeď a beznaděj.
To před třiceti lety vyhnalo lidi do ulic a na náměstí. Měli toho dost. A režim se zhroutil.
Jak se život Čechů od sametové revoluce změnil? Radikálně a k lepšímu. Jsme bohatší, máme lepší životní prostředí, více cestujeme, jsme zdravější. A nikdo nepochybuje o tom, že Česká republika je demokratická země, která patří do Evropy.
Koupíme si toho víc
Pozitivní změny v uplynulých třech desetiletích dokládají i základní statistiky.
Kupní síla průměrného Čecha vzrostla za 30 let o dvě třetiny. Čistý příjem průměrného obyvatele včetně dětí a důchodců stoupl podle analýzy České spořitelny od roku 1989 o více než 600 procent z necelých 2 000 korun na více než 15 000 korun v roce 2018.
Plníme si sny
Češi dostali po listopadové revoluci šanci splnit si své nesplnitelné sny z doby totality, ať už to bylo nové auto, nebo dovolená u moře.
Zatímco před Listopadem byl takřka jedinou šancí na nové auto nekonečný pořadník na Škodu Favorit, dnes je výběr omezený jen peněženkou. Podle Českého statistického úřadu (ČSÚ) stoupl počet osobních aut na tisíc obyvatel z 233 v roce 1989 na 527 v loňském roce.
Nikdo už Čechům nebrání cestovat. Přestala existovat víza i ponižující výjezdní doložky a devizové přísliby. Balt, Balaton nebo Jadran doplnily mnohem exotičtější destinace jako Egypt či Thajsko. A k moři se začalo létat.
I lyžovat už nejezdíme jen do Krkonoš nebo do Beskyd, ale mnohem častěji také na ledovce do Alp.
Žijeme déle
Svoboda a demokracie přinesly Čechům i delší život. Zlepšilo se totiž životní prostředí. Podle vědců se výrazně zlepšila kvalita ovzduší a povrchových toků. A také je dostupnější nejmodernější zdravotní péče. Podle ČSÚ se dožíváme nejvyššího věku v historii. Průměrný věk dožití u žen je 81,9 roku u mužů 76,1 roku. Od roku 1989 se prodloužil u žen o šest a půl roku, u mužů dokonce o osm let.
A sami Češi se ve svobodných poměrech cítí lépe. V průzkumu agentury STEM považuje porevoluční systém ve srovnání s tím předlistopadovým za lepší 64 procent obyvatel. Ne všichni se však cítí jako vítězové. Podíl těch, kterým přijde současný režim horší než předchozí, je 18 procent. Což je ale nejnižší podíl od roku 1992.
Svoboda slova Uvolnění a víc možností
K lepšímu se toho změnilo mnoho. Můžeme svobodně mluvit, shromažďovat se, demonstrovat, studovat, cestovat, podnikat, volit nebo třeba i nevolit. „Máme také daleko větší škálu možností, jak informace překlopit do reality,“říká bývalý disident a signatář Charty 77 Alexandr Vondra. „Už nemusíme křičet v ‚Hyde Parku‘ nebo psát do novin. Dnes máme internet, chytré mobily, sociální sítě – to vše podstatně rozšířilo demokratičnost jak na ‚příjmu‘ informací, tak při jejich ‚exitu‘. Svoboda projevu, pokud jde o volbu našich možností, je daleko větší než dřív. Umlčet kohokoli je dneska složitější,“konstatuje Vondra. Zároveň s tím upozorňuje, že ve změti nejrůznějších projevů je dnes těžší se orientovat. „Dřív mělo svobodně vyřčené slovo – zejména v nesvobodné společnosti – velkou váhu. Ručilo se za něj i kriminálem. Dnes v pěně dní často mluvené či psané slovo zaniká a reálně často nic moc neznamená,“uvádí Vondra a varuje, že on sám začíná cítit, že se zase z naší svobody – coby možnosti volby mezi různými alternativami – začíná postupně ukrajovat. „Lidé začínají zas jinak mluvit v soukromí a jinak na veřejnosti – což si dobře pamatujeme z neblahé minulosti. A už zase se tu objevují různí kulturtrégři, kteří nám začínají nakazovat, co smíme a nesmíme říkat, co máme či nemáme jíst, s kým se můžeme či nemůžeme stýkat. Myslím, že se tomu máme začít v zájmu svobody důsledněji bránit,“uzavírá signatář Charty 77.
Doprava Hodně aut, málo dálnic
„Nesmírně narostla individuální doprava. To proběhlo během těch 30 let poměrně rychle,“říká exministr dopravy Petr Moos. Tím, že mají lidé lepší přístup k individuální dopravě, tak podle něj mají větší pocit svobody pohybu a cestování a nejen v tom, že padla omezení cestování do zahraničí.
Velmi kritický je majitel firem Student agency a RegioJet Radim Jančura. „Novodobí papaláši ze ŘSD jsou pod kontrolou stavebních firem, stát nemá odvahu si diktovat ani přiměřené záruční doby, neumí ani vytvořit tlak na rychlost oprav. Vždyť my řidiči si přeci počkáme,“tvrdí Jančura. Podle něj politici z žádné strany neměli odvahu přejít na německý model a začít stavět dálnice, i když například nejsou dořešeny všechny otázky ohledně pozemků. „Proto to stále vázne a proto dnes stále nemáme dokončenou dálniční síť,“říká Jančura.
Školství Studovat a nebýt kádr
„Chceš, aby tvoje dcera mohla studovat?“Totalitní školství se nezřídka stávalo nástrojem vydírání a pomsty, kterou odnesly děti těch nepohodlných. A kdo chtěl na střední nebo vysokou, musel mít vedle znalostí také vhodný kádrový profil. To se po roce 1989 změnilo a v českých školách je o poznání volněji, spolu s tím se zlepšilo i vybavení a pro spoustu mladých je tu i možnost studovat v zahraničí. Za socialismu to byla výsada dětí nomenklaturních špiček a komunistických kádrů. „Spousta lidí už pomalu zapomíná, jak nejen ideově okleštěné a svázané byly možnosti škol za komunistů,“říká Petr Martínek, vůbec první vítěz ankety o nejoblíbenějšího učitele Zlatý Ámos. Jedním dechem však dodává, že i dnes je ve školství spousta diletantů, kteří rozvoji neprospívají, a navíc si každý myslí, že je na školství odborník, protože v lavicích strávil část dětství. Učitel ale může podle Martínka měnit budoucnost. „Naše povolání je jedním z nejsvobodnějších ze všech,“dodává. Nicméně školství je obor, který se potýká s dlouhodobým podfinancováním, a byť se situace zlepšuje, zjevně ne tak rychle, jak by si sami učitelé patrně přáli.
Bezpečnost Země „kluků z páté bé“
Filozof Jan Patočka, farář Josef Toufar... Příklady těch, kteří zemřeli po brutálních výsleších příslušníků Státní bezpečnosti. Takzvaní „estébáci“byli hlavním nástrojem teroru komunistické strany, ale ani ostatní složky tehdejší policie se zrovna velké důvěře u veřejnosti netěšily. A když lidé nemohli aktivně vzdorovat, alespoň si z nich dělali legraci. Třeba zkratku VB (Veřejná bezpečnost), kterou vozila bílo-oranžová policejní auta, lidé překřtili na „kluci z páté bé“. „Tehdy se mnoho trestných činů dokonce tajilo. Veřejnost vlastně nevěděla, co se u nás děje,“popisuje bývalý ministr vnitra a člen Rady ÚSTR František Bublan. Po listopadu ’89 si musela policie ztracenou důvěru občanů znovu vydobýt a stavět na zelené louce. Dřívější útvary zanikly a Československo, později už jen Česko, se pralo s novými druhy zločinu – obchod s bílým masem, prostituce, ale hlavně podnikatelské vraždy, kriminalita bílých límečků... A specialisté v řadách policie podle Bublana chyběli. Přerod z totality v demokracii nebyl rozhodně bezbolestný. Dnešní Česko ale už patří mezi nejbezpečnější země světa, od roku 2013 u nás počet trestných činů dokonce klesá.
Politika Svobodě hrozí rudá vlna
„Politika je správa obce, věcí veřejných. Takže co se celospolečensky změnilo? Chtěli jsme svobodu, pluralitu názorů, stran a médií. To vše vzniklo,“říká dlouholetý poslanec ODS Marek Benda. Připomíná, že byla obnovena nezávislost soudní moci a vytvořen systém brzd a vah ve správě věcí veřejných. Byly obnoveny samosprávy jak regionální a komunální, tak i institucionální – univerzity, církve, komory, ale i spolky a další přívěsky občanské společnosti. „Bylo vytvořeno konkurenční prostředí v ekonomice, kde úspěch zajišťují výkon, schopnosti i štěstí. Zejména procesem restitucí byla vytvořena střední třída, která tvoří pilíř svobodné společnosti,“vypočítává. Česko získalo bezpečnostní i ekonomické předpoklady pro vývoj nezávislý na Rusku. „Vše by se zdálo skvělé, kromě toho, že spousty těchto výdobytků se dnes začínáme vzdávat či je alespoň zpochybňovat. To není věc jedné vládnoucí garnitury, ale systematický tlak ze Západu, který – nemaje naši historickou zkušenost s totalitou – začíná podléhat módním neomarxistickým vlnám, které jej ničí. Dělám vše pro to, aby nezničily i nás,“říká Benda.
Zemědělství Vrátilo se, co se ukradlo
„Symbolem demokratické změny po roce 1989 bylo vrácení půdy vlastníkům. Někteří na ní začali hospodařit, většina ji však pronajala,“říká rektor České zemědělské univerzity Petr Sklenička. Za čtyřicet let komunistické vlády se přerušila tradice rodinného zemědělství. Málokdo našel odhodlání se po několika dekádách k hospodaření na restituovaných pozemcích vrátit. „České zemědělství je v Evropě konkurenceschopné, byť je dnes trh výrazně zkreslen dotační politikou EU i jednotlivých států,“doplňuje Sklenička. Na jedné straně se podařilo zemědělskou krajinu částečně rozdělit mezi širší skladbu plodin, v poslední době se ale objevují nová rizika. Nedaří se v dostatečné míře vrátit do krajiny tradiční prvky jako remízky a meze. Ty jsou přitom velmi důležité pro pestrost života v krajině, která je intenzivně zemědělsky využívána. „Zklamáním pro mě je, že v dnešní době velká část zemědělských půd degraduje, ať už se jedná o erozi, zhutnění nebo nízký podíl organiky,“kritizuje současný stav Sklenička. Právě kvalita půdy bude pro zemědělce do budoucna zásadním tématem. Živá a prokypřená půda totiž hraje důležitou roli při boji se suchem, se kterým se Česko nyní potýká.
Zdravotnictví Dobrá péče, málo peněz
Nejmodernější léky, přístroje, přívětivější lékaři i nemocnice. Česká medicína je na vysoké světové úrovni. To však něco stojí. Takže je to neustálý boj s nedostatkem peněz. „Dnešní zdravotnictví je zastropovaná svoboda. Můžeme si vybrat lékaře, ale každý lékař a každé zařízení je zastropované. Změna ve zdravotnictví se udála nerozumně, najednou jsme se otevřeli světu, ale ekonomika na to nebyla připravená,“myslí si přední český chirurg Pavel Pafko. „Stropem“myslí omezený rozpočet na léčiva, který specializovaným pracovištím svazuje ruce. Se znovunabytou svobodou se změnil i pacient, stal se klientem. „Jakmile je ale strop, je to problematické. Klienti se valí a vy je nemůžete uspokojit,“dodává lékař. Do budoucna bude dle Pafka třeba více peněz, ostatně je to i doporučení OECD. Chybějí totiž lékaři v nemocnicích, kde zůstávají buď mladí kvůli atestaci, či nadšenci. „Na nadšencích ale systém stavět nelze,“podotýká Pafko. „Lékem“by měla být redukce lůžek, pomoc nemocnicím, aby se do nich vrátili lékaři, a peníze do primární péče k praktickým lékařům. „Vrátí se nám to. Dřív se říkalo, že obvoďák je neschopný chlap, který se nikam nehodil. Dnes ale vyrůstá nová generace. Moderní všeobecný lékař je už něco jiného,“říká Pafko. Svobodnou volbu lékaře ale podle Pafka pacienti mnohdy zneužívají. Průměrně u nás pacient navštíví zdravotnické zařízení jedenáctkrát ročně, průměr OECD je mezi šesti a sedmi návštěvami.
Evropa Příliš regulací
„Zpátky do Evropy,“znělo jedno z hesel sametové revoluce. A návrat to byl úspěšný. Od vstupu do EU jsme získali více než bilion korun na svůj vlastní rozvoj. „Hlavní přínos našeho členství však tkví jinde. Spočívá v přístupu k vnitřnímu trhu, na kterém se už ostatní země nemohou před našimi výrobky bránit pomocí dovozních cel. Jen letos vyvezeme zboží za více než 4 biliony korun, z čehož 85 procent půjde do EU,“říká Radek Špicar, viceprezident Svazu průmyslu a dopravy ČR. „S budováním jednotného trhu je však spojená určitá míra nutné regulace. Občas je to náročné, ale pravou noční můrou všech exportérů, kteří naši zemi živí, je existence dvaceti osmi trhů s odlišnými regulacemi. V rozporu s představou mnoha lidí tak EU sjednocenou regulací platící na celém vnitřním trhu vlastně administrativní zátěž výrazně snižuje,“dodává.
Role ve světě Málo sebevědomí
Před rokem 1989 bylo Československo pevně ukotveno v komunistickém bloku popruhy Varšavské smlouvy a Rady vzájemné hospodářské pomoci, které držel v rukou Sovětský svaz. Sametová revoluce jeho pozici změnila, už samostatné Česko se postupně začalo orientovat na Západ a stalo se součástí NATO a EU. Jeho image ve světě výrazně vylepšila účast na mezinárodních vojenských misích. „Naši vojáci v misích nikdy neselhali,“říká generál Petr Pavel, bývalý předseda vojenského výboru NATO. A pomohl i faktor Václav Havel. „V době, kdy jsme měli výrazného prezidenta, který dokázal svým charizmatem a příběhem oslnit svět, bylo postavení Česka výjimečné,“tvrdí o něm sociolog Jiří Přibáň z Cardiffské univerzity. Teď se podle něj stáváme jednou z mnoha zemí a nejsme zajímaví. „Nechceme hrát aktivnější úlohu. Od přelomu tisíciletí jsme spíše svědky ústupu Česka z mezinárodní politiky,“míní Přibáň. Mohli bychom přitom být sebevědomější. „Když máme mezinárodně úspěšné politiky, chováme se k nim spíše macešsky. Jejich úspěchy si neuvědomujeme,“ukazuje na příkladu eurokomisařky Věry Jourové.
Úřady Ve službě politiků?
Čeští úředníci jsou mnohem vzdělanější, než byli dřív, shodují se odborníci, když srovnávají dobu „nedávno“minulou a současnost. „Úředníci jsou kompetentnější, než bývali. Rozumějí víc zákonům,“myslí si například Vojtěch Razima z obecně prospěšné organizace Kverulant.org. Podle něj se to třeba ukazuje při vyřizování dotazů na základě zákona o svobodném přístupu k informacím. „Na začátku, před deseti roky, jsme to úředníky museli učit, když to řeknu s určitou nadsázkou. Dnes už se málokdy stane, že by to někdo bojkotoval, a naopak se nám snaží pomoci i nad rámec zákona,“uvádí příklad. A ochota se podle něj projevuje i jinde. Když hrozí propadnutí platnosti třeba zbrojního průkazu, úředníci jeho držitele často nad rámec zákona sami upozorní. Na druhé straně se asi úplně nepodařilo úřednictvo odpolitizovat, poukazuje na to například Josef Baxa, soudce Nejvyššího správního soudu. „To byl jeden z úkolů 17. listopadu. Vidíme politické vlivy na rozhodování úředníků,“říká. „Oni mají někdy dilema, koho vlastně poslouchat. Ten imaginární stát, nebo toho svého hejtmana či starostu, který je platí?“dodává.
Hospodářství Daří se, i když ne všem
„Česko obstojí například v tradičních žebříčcích konkurenceschopnosti. Vítězí ostatně i reálně, při ‚hlasování nohama‘, což demonstruje i to, že motivace českých občanů z Česka odcházet se zdá být nižší, než je tomu v jiných východoa středoevropských zemích,“říká ekonom Jan Švejnar. Jak dlouhou cestu Česko urazilo, je vidět třeba už na hrubém domácím produktu, který se od roku 1990 reálně zvýšil téměř o 75 procent. Nástup tržní ekonomiky se přirozeně zapsal i do stavu české společnosti. Některým nové podmínky přinesly více úspěchu než jiným, začaly se prohlubovat rozdíly mezi chudými a bohatými. „Sociální a ekonomické nerovnosti české společnosti se zvýšily, ale stále patříme k zemím s nejmenšími rozdíly ve vyspělém světě,“podotýká Švejnar. Mezi největší úspěchy porevolučního vývoje řadí českoamerický ekonom především skutečnost, že se podařilo udržet směr přerodu v duchu demokracie a tržní ekonomiky. „V ekonomické rovině jsme se dokázali vyhnout ‚státnímu kapitalismu‘, ke kterému dospěly například ruské reformy, v politicko-ekonomické úrovni pak i tendencím k přechodu k ‚neliberální demokracii‘, které se bohužel nevyhnuly ani některým jinak úspěšným středoevropským ekonomikám,“konstatuje Jan Švejnar.
Životní prostředí Dýchá se lépe. I s vlky
Odsíření elektráren, plynofikace domácností, které místo uhlí začaly topit čistěji, a třeba i ekologičtější průmysl. Životní prostředí se ve většině republiky oproti éře socialismu výrazně zlepšilo. Experti jako nejpozitivnější změnu v této oblasti vnímají především to, že se lidé více zajímají o ochranu přírody. Velmi povzbuzující je návrat různých druhů zvířat, která na našem území v minulosti vyhynula. Jde především o velké šelmy, třeba vlky. Oproti tomu však lesy čelí největší kůrovcové kalamitě, jaká tu kdy byla. Už je jasné, že se jejich podoba do budoucna bude muset proměnit. „Z dalších negativních stránek mě asi nejvíce trápí rostoucí zastavěnost krajiny. Pořád nám přibývají nové velkosklady, parkoviště, satelitní sídliště, dálnice,“míní Pavel Kindlmann z Ústavu životního prostředí Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity. „Velice smutný je i ten neustálý boj mezi těmi, kdo se snaží zachovat aspoň ty poslední zbytky neporušené přírody, a developery, jejichž jediným cílem je získat co nejvíce peněz výstavbou čehokoliv kdekoliv,“dodává.
Věda Mozky mimo izolaci
Uzavřené politické režimy a věda nejdou dohromady. Ta je z podstaty velmi kosmopolitní, a pokud nemůžou vědci svobodně vyjet za hranice nebo mluvit s kolegy, vědu to strašlivým způsobem limituje a některé obory se prakticky vůbec nemůžou rozvíjet. To byla přesně situace před rokem 1989. „Na většině pracovišť byli do vedoucích pozic vybíráni lidé podle stranického postavení, ne podle jejich vědomostí a dovedností. Nic z toho ale teď neplatí. Můžeme vyjet, kam chceme, psát si, s kým chceme, a nikdo nás neomezuje, nekontroluje. Svět se nám otevřel a to je pro vědu ta správná živná půda,“říká předsedkyně Akademie věd České republiky Eva Zažímalová. Stále jsou ovšem největším limitem peníze. Vidět je to hlavně u experimentálních oborů, kde je pro práci potřeba drahé vybavení. Za minulého režimu věda tratila také na licencích k patentům, což je vidět na příkladu objevu měkkých kontaktních čoček Otto Wichterleho, kde komunisté s příslušnými patenty zacházeli velmi nehospodárně. Naopak převratné objevy léků profesora Antonína Holého patentované a licencované po převratu v roce 1990 přinášejí české vědě peníze dodnes. „Za komunistů by to mohlo dopadnout stejně, jako tomu bylo s kontaktními čočkami,“doplňuje Eva Zažímalová.
Stáří Život se prodlužuje
Česká společnost se za třicet let výrazně proměnila. Roste počet lidí, kteří zůstávají svobodní, ubylo sňatků a přibylo rozvodů. Roste ale podíl seniorů a život se o několik let prodloužil. Jen pro srovnání – na konci komunistické éry měli čeští muži naději se dožít v průměru 68 let, teď je to o osm let více. Ženy se přitom dožívaly před třiceti lety 75,5 roku, nyní je to téměř 82 let. Stejně tak roste podíl seniorů v populaci – dříve tvořili důchodci necelých třináct procent obyvatel, nyní téměř pětinu, což v konkrétních číslech přesahuje dva miliony. Zároveň jsou dnešní senioři mnohem více aktivní a déle pracují. A ti, co už nemohou, nutně nemusí dožívat v domovech důchodců. Péče se stále více přesouvá do domácího prostředí. „Po revoluci první pečovatelské služby vypadaly tak, že jsme rozváželi obědy, zajišťovali jsme nákupy nebo doprovod k lékaři. Dnes jsme schopní seniory až do konce života udržet v domácím prostředí. Dostupnost těchto služeb ale stále nepokrývá celou republiku,“srovnává Iva Kuchyňková z Charity České republiky.
Kultura Konec cenzury
Kulturu 17. listopad 1989 zasáhl naprosto zásadně. „Ani si nedokážu představit, kolik od té doby vzniklo soukromých divadel, otevřel se prostor žánrům, jako je muzikál nebo alternativní scény, kolik se u nás natočilo zahraničních filmů s největšími světovými hvězdami, kolik vzniklo nejrůznějších produkcí, ale také soukromé televize, rádia,“vypočítal herec a producent Martin Dejdar. Nový prostor podle něj dostala literární tvorba, začala se vydávat díla dříve zakázaných autorů, začaly se vydávat nové časopisy, noviny. To samé se odehrálo i v hudbě. „No prostě to nejde ani vyjmenovat,“tvrdí Dejdar. Hlavně se ale mohlo konečně svobodně umělecky vyjadřovat, skončila komunistická cenzura. „To je to, co si dneska už málokdo dokáže představit,“uzavřel herec.
Podnikání Konečně vlastní byznys
Pro podnikatele byl po roce 1989 zásadní už ten fakt, že mohli podnikat, což bylo do té doby nemyslitelné. „Pro lidi se zájmem o vlastní byznys se po revoluci otevřel úplně nový svět s možností kontaktu se zahraničím, nových oborů a podobně. Ekonomika ČR vděčí za svůj úspěch zejména podnikatelům,“říká prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý. Čechům se skutečně začalo po revoluci dařit. Firmy začaly expandovat na nové trhy, modernizovala se výroba a rostly mzdy. „Naopak mi vadí nadměrná administrativa. Stejně jako čím dál více svazující regulace, zákazy a příkazy, které často omezují kromě podnikatelů i jejich zákazníky. Ať je to rušení karenční doby, povinný 5. týden dovolené, omezení otevírací doby nebo zákaz kouření v restauracích,“doplňuje prezident komory Dlouhý.
Města Změna k nepoznání
Za třicet let se život ve městech změnil k nepoznání. Města se tomu ale nestíhají přizpůsobovat. „Lidé se do velkých měst stěhují a demografická prognóza tento trend i do budoucna potvrzuje,“říká Ondřej Boháč, ředitel pražského Institutu plánování a rozvoje. Města ale ovlivňují další faktory, některá například nečekaně ovlivnil masový turismus. Před 30 lety mohl třeba krásy Prahy obdivovat jen omezený počet zahraničních turistů. Dnes je povinnou zastávkou pro každého cestovatele. „Ač se pro nás stal po roce 1989 modlou a inspirací západní svět, příliš mnoho principů při řízení města jsme od něj neokoukali,“říká Boháč. Příkladem mohou být problémy s dopravou nebo s délkou stavebního řízení. Z výzkumů však vyplývá, že obyvatelé v Česku jsou se svým městem v drtivé většině spokojeni. „Co se bohužel moc nezlepšilo, je naše schopnost se z toho radovat a úspěchy, nejen svoje, sdílet. Nelze ale upřít, že jsme ušli velký kus cesty, další nás však ještě čeká,“dodává Boháč.
Moderní technologie Internet bez hranic
Mnohdy kontrolovaná pošta, nejrůznější povolení na spojení se „světem za hranicemi“, hlavně s tím na západní střelce kompasu. Tak vesměs vypadala komunikace za vlády komunistů. Nyní, o třicet let později, máme mobilní telefon do ruky, počítače pro každého a díky internetu propojení se skoro celou zeměkoulí, a to vše během několika vteřin. Převážně bez kontroly, cenzury. Za komunismu by něco takového bylo nemyslitelné. I kdyby se sametová revoluce nikdy nestala, internet by se do českých domácností pravděpodobně i tak dostal – vzhledem k jeho komunikační povaze a armádnímu pozadí. Určitě ale se zcela jinými pravidly „svobodného kontaktu“. Ostatně tak to funguje dnes ve státech s totalitními režimy. Některé stránky nejsou dostupné, některá „závadná“hesla vyhledávače zkrátka ani nenabízejí. „Díky svobodě tady máme fantastickou líheň IT talentů – ať už vývojářů, nebo technologických firem a nových oblastí,“říká Petr Mára, který je odborníkem na moderní technologie a lektorem na výrobky společnosti Apple. Rozvoj technologií za poslední roky zažívá obrovský boom. Díky demokracii se tento rozvoj odehrává i u nás. „Stačí vzpomenout firmy, jako je Avast, či technologie, jako je bitcoin. Zde jsme určitě na úrovni západního světa,“uzavírá Mára.
Bohatství Víc věcí je dostupných
Kupní síla Čechů, tedy mzda očištěná o inflaci, vzrostla od roku 1989 v průměru o dvě třetiny. „V celém východním bloku málokde od 90. let stouply mzdy výrazněji než v Česku, výjimkou je snad jedině Litva. Takže zatímco v roce 1989 si průměrný Čech na automatickou pračku vydělal za čtyřicet pracovních dní, loni už ji měl za 7,5 pracovního dne,“říká ekonom Lukáš Kovanda. Chladničku s mrazničkou si člověk pořídil loni za devět pracovních dní, v roce 1989 jich k tomu potřeboval 39. Na automobil značky Škoda vydělával 569 dní, ale dnes jen 195. „Pochopitelně, hovoříme o dnešním typu škodovek, třeba o fabii. Na model Škoda Favorit rok výroby 1989 by dnes postačilo mnohem méně než 195 pracovních dní. Z toho plyne, že Češi mají v porovnání s rokem 1989 ještě větší kupní sílu, než plyne z pouhého cenového a mzdového srovnání tehdy a teď,“uvádí Kovanda. Pochopitelně, ne všechno je dnes jen dostupnější. Třeba za bydlení v přepočtu na osobu dáme nyní dvacetinásobek toho, co v roce 1989. „Celkově se máme nepochybně lépe. I proto, že ve vlastním bytě či domě bydlí daleko větší podíl Čechů, než je běžné v zemích na západ od našich hranic,“dodává Kovanda.
Venkov Lidé prchli do měst
Když stát začal po převratu vracet původním sedlákům pole, lesy, louky či rybníky a napravovat tak staré komunistické křivdy, pro do té doby fungující JZD to znamenalo zpravidla konec. Stejně tak pro spoustu venkovských obchodů, koloniálů, jednot, které nemohly konkurovat – zejména cenově – velkým nadnárodním gigantům, jejichž prodejny začaly vznikat na okraji všech velkých měst. A podobně jako rychle ubývaly vesnické obchůdky, mizeli z venkova i lidé, zejména mladou generaci to táhlo do velkých měst. Vylidňování vesnic – hlavně těch malých – nezastavili ani cizinci, kteří měli o roubenky v příhraničí či chaty u vody zájem. Nezabránili mu ani lidé, kteří z Prahy chtěli postupně prchat zpátky za čistým vzduchem. Česká vesnice se proměnila a s ní i obyvatelstvo a společenské poměry. Sociologové však věří, že venkov jen tak nevymře. „Vylidňování venkova bylo značné zejména v devadesátých letech, ale nebylo plošné. Vylidňovaly se či vymíraly odlehlé obce, příměstský venkov se měl vždy dobře a prosperoval. Česká republika je země, kde se tradičně dojíždí za prací a v podstatě odevšad se dá dojíždět. Neměl bych proto obavu o venkov, kulturu či sídelní rozmístění tak, jak jej známe nyní,“říká například sociolog z Masarykovy univerzity Pavel Pospěch.
Sport Velké peníze, málo dětí
Takový fotbal a hokej patřily mezi zábavu veřejnosti i před rokem 1989. Po revoluci se to příliš nezměnilo. Změnil se však svět sportovců – a těch českých o to víc. Otevřely se jim hranice a nic jim nebránilo v cestě za kariérou v zahraničí. Ta s sebou mimo slávy přinesla i peníze. „I před revolucí jsme si vydělávali jako sportovci, byla to naše práce. Nikdo si ale nemohl sportem vydělat tak, že by byl zabezpečený do konce života. Sportovci měli své výhody oproti ostatním lidem, mohli jezdit do zahraničí, příjmy byly vyšší než u dělníků, ale třeba jen dvakrát, ne mnohonásobně jako dnes,“říká hokejová legenda a olympijský vítěz z Nagana Dominik Hašek. Finanční podmínky a možnosti uplatnění českých sportovců vnímá jako největší posun za posledních 30 let. Změnil se podle něj ale sport obecně. „Celkově jde dopředu. To, co stačilo v 80. letech, dnes prostě nestačí,“dodává slavný brankář. Vedle toho ubylo dětí, které organizovaně sportují. Mají zkrátka jiné záliby.
Životní styl Chybí přirozený pohyb
Strava je pestřejší, péče o tělo samozřejmostí, ženy se nestydí sportovat. Za tři dekády od revoluce si lidé polepšili a na jejich vzhledu je to vidět. Sehnat džíny už není problém, mít hezké oblečení už nezávisí na tom, kdo má doma šicí stroj a maminku švadlenu. Rozmanitější je i nabídka sportů. A naše děti? S jejich pohybem to však slavné není. „Děti sportují hlavně organizovaně, ale chybí jim přirozený pohyb. Už odmalička se profilují. K nám do oddílu se chodí ptát už rodiče předškolních dětí. Já ale začala trénovat atletiku až ve 12 letech, do té doby jsem chodila na hřiště, dělala výmyky a nevěděla, že to je výmyk. To už dnes skoro neexistuje,“říká bývalá mistryně světa v běhu na 800 metrů a učitelka tělocviku na čáslavském gymnáziu Ludmila Formanová. Ta se svojí bývalou trenérkou a dodnes držitelkou světového rekordu na stejné trati Jarmilou Kratochvílovou navíc vede místní atletický oddíl. Její slova potvrzuje i studie s názvem Zdraví dětí 2016. Kde se dřív vyšlo po schodech, je výtah, rodiče vozí děti do školy, na kroužky i sport. Bez pohybu je téměř pětina dětí. Obrovsky se ale zlepšilo vybavení, lidé mohou mít lepší oblečení a sportovní náčiní. „Máme se dobře, jen mám dojem, že dnešní generace není ochotna tolik dřít,“zamýšlí se Formanová, podle které současné skvělé podmínky paradoxně někdy zavírají dveře ke sportu talentovaným dětem, protože náklady na trenéry a vybavení si rodiče nemohou dovolit. Chybí i podpora malých oddílů.
Média Opět pachuť politiky
Ve srovnání s rokem 1989 se česká média změnila zcela zásadně. Státní a stranická média sloužící propagandě nahradil mediální systém založený na svobodě a nezávislosti tisku. S jasnou inspirací západoevropskými zeměmi byl tento nový systém pojat jako duální – vedle sebe v něm stojí média veřejné služby a média privátní, což by mělo zaručovat vyváženost mediální krajiny. „Česká média ale zároveň čelila a čelí řadě nástrah, jež jim poněkud komplikují, aby byla médii jaksi ideálně fungujícími,“říká vedoucí katedry žurnalistiky Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity Jakub Macek. Tedy nezávislými na politických a ekonomických zájmech svých vlastníků a zřizovatelů a odolnými vůči politickým tlakům a svodům. Média veřejné služby jsou pod setrvalým tlakem parlamentních politiků, kteří je mají pod kontrolou skrze financování a jmenování jejich rad. „Média soukromá se v posledním desetiletí postupně ocitají v rukou silných domácích hráčů, kterým v řadě případů slouží jako nástroj na ochranu a prosazování jejich zájmů. Česká média jsou tak opět a čím dál silněji vnímána jako aktivní součást politiky, a ne jako její zrcadlo. Což není dobrá zpráva,“míní Macek.
Gastronomie Méně hnědých omáček
Před revolucí se podle šéfkuchaře Jana Punčocháře o velké gastronomii nedalo mluvit. „Tedy určitě ne v klasických restauracích, kde jste mohli najít lahůdky jako katův šleh nebo různé univerzální hnědé omáčky,“vyjmenoval. Lepší podniky existovaly, ale protože nebyl otevřený trh, nedostávalo se surovin. „Třeba dobrá ryba se tu dala sehnat jen těžko.“Na místo v dobré restauraci se navíc mnohdy čekalo i několik týdnů. Skromná byla i nabídka cizokrajných kuchyní, jejichž výběr se omezoval na ruskou, čínskou a indickou restauraci. Teď je situace naprosto odlišná. „Po otevření hranic se sem dováží kvalitní suroviny a hlavně kuchaři mají možnost vycestovat na stáže do zahraničí, vyzkoušet špičkové světové restaurace, poznat nové chutě a vzdělávat se,“dodává Punčochář.
Obrana Klíčový vstup do NATO
Dva roky. Tak dlouho musel takzvaně kroutit vojnu skoro každý dospívající muž, který se nepyšnil tím nejcennější výtiskem v knihovně – modrou knížkou. To bylo před třiceti lety, než se vojna začala postupně zkracovat. Teď jsou mladí muži od této povinnosti ušetřeni – pro někoho je to dobře, pro někoho ne. Profesionalizace české armády je ale ten největší rozdíl oproti éře před rokem 1989. Patrné je to nejen na stavech mužstva, armáda bývalé ČSSR čítala přes 200 tisíc mužů, tisíce kusů obrněné techniky a stovky letadel, ta současná je podstatně štíhlejší – cca 25 tisíc profesionálních vojáků. A změnili se také spojenci. Místo států Varšavské smlouvy jsou dnes našimi partnery země Severoatlantické aliance. „Princip NATO je diametrálně odlišný. Každý stát je rovnocenný, bez ohledu na jeho velikost,“říká generál Petr Pavel, který vojenskému výboru NATO předsedal. Samostatnou kapitolou jsou zahraniční mise, kde se projevuje mimořádná kvalita našich vojáků. Ostatně to už v minulosti několikrát prokázali, třeba během války v Jugoslávii či v Afghánistánu. Co ale týče armády samotné a jejího vybavení, stále je co zlepšovat. Některá technika je již na hraně nebo dokonce za hranou životnosti a její výměna za moderní připomíná spíš šnečí tempo. Armádu trápí také nedostatek vojáků, kteří by doplnili její řady do ideálního stavu, nebo chybějící dlouhodobý plán financování.
Stavebnictví a architektura Chybí nároční investoři
Šedé paneláky, typově všude stejné, nahradila pestrá moderní architektura. A nové domy dnes podle architekta Jakuba Ciglera snesou srovnání se světem. „Když porovnám realizace architektů za poslední roky, musím říci, že z hlediska kreativity dosáhli přední architektonická studia mezinárodní úrovně,“říká. Na druhou stranu jsou podle něj často znát silné tlaky na cenu projektů – chce-li developer vydělat, je to mnohdy na úkor kvalitnějších materiálů a poctivější práce. Stavby se stavějí na stále kratší dobu životnosti a majitelé domů či bytů nepočítají s tím, že ještě před splacením hypotéky budou nuceni platit opravy. „Uvítal bych, kdyby investoři byli náročnějšími, aby se úroveň kvality stavebnictví pod jejich tlakem zvedala,“říká Cigler.
Cestování Do NDR či na chalupu
Vycestovat před rokem 1989 na Západ dovolili komunisté jen některým. Takže Čechoslovákům zbyly socialistické země nebo chalupy. Dokazují to i statistiky – v roce 1980 jich 95 procent vyjelo do socialistických zemí. „Příjezdový cestovní ruch do bývalé ČSSR byl taktéž v souladu s politickým děním. Přijížděli k nám nejčastěji návštěvníci z Maďarska, Polska, NDR a SSSR,“uvedl ředitel CzechTourism Jan Herget. V roce 1980 představovali návštěvníci ze socialistických zemí drtivou většinu (94 procent). Svoboda přinesla rozvoj cestovního ruchu i jakožto podnikatelského odvětví. „Do roku 1989 existoval Čedok a možná dvě další velké cestovky, po revoluci vznikají noví hráči na trhu, dochází k rozvoji služeb a nárůstu kapacit ubytovacích zařízení,“dodal Herget. Změnil se jak výběr zemí, kam Češi cestují, tak skladba přijíždějících cestovatelů. Statistiky dokazují, že Češi začali více cestovat do zahraničí. „Cestování dneska je výrazně snazší. Díky Evropské unii navíc odpadla spousta hranic,“přiblížil Petr Jahoda z Českého klubu cestovatelů. To však podle něj není jediné. Současným Čechům ulehčuje cestování také znalost cizích jazyků, především angličtiny. „Ekonomicky je cestování mnohonásobně levnější než těsně po roce 1989,“dodal. Lidé se také snáz dostanou k informacím.
Bydlení Boj o vlastní přístřeší
Podle agentury IPSOS je více než polovina Čechů se svým stávajícím bydlením spokojená, dostupnost bydlení se ale zhoršuje. „Vytváří se prostor pro sociální vyloučení a bezdomovectví, které bylo před revolucí ojedinělé. Ti, kteří si vlastní bydlení nemohou dovolit, jsou v horším postavení. Nájemní bydlení nenabízí ochranu a bezpečí, jako tomu bylo před sametovou revolucí,“říká sociolog ze Sociologického ústavu Akademie věd Martin Lux. Výdaje na bydlení se neustále zvyšují a ukrajují stále větší část příjmů českých domácností, což nejvíce dopadá na mladou generaci, která musí často spoléhat na výpomoc rodiny. „Na druhou stranu díky půjčkám, které před 30 lety v takové míře nebyly dostupné, si dnes může dovolit postavit či koupit dům mnohem více lidí. V naší zemi je vlastnit své vlastní bydlení normou. Těm, kteří své vlastní bydlení už mají, se majetek domácnosti neustále zvyšuje,“dodává Lux. Trh s nemovitostmi hlavně ve velkých městech totiž žene ceny každým rokem vzhůru.
Památky Záchrana za 5 minut 12
Pro památky přišly události z roku 1989 takříkajíc za pět minut dvanáct. Znárodnění majetku po roce 1948 zpřetrhalo vlastnickou kontinuitu a desítky let totalitního režimu zanechaly kulturní dědictví v bídném stavu. „Nedostatkem financí a nezájmem na odpovědných místech památky dlouhodobě chátraly či byly likvidovány,“líčí generální ředitelka Národního památkového ústavu Naděžda Goryczková. Největším přínosem sametové revoluce byla obnova soukromého vlastnictví, která proces chátrání zastavila. Pro památkovou péči znamenal pád komunismu možnost navázat mezinárodní spolupráci a podávat nominace na tzv. seznam památek UNESCO, na který se za 30 let podařilo zapsat 14 památek. Zásadní roli při záchraně a obnově sehrála rovněž finanční podpora ze strany státu i možnost čerpání prostředků ze zahraničí. Památková péče v Česku je nyní na evropské úrovni, v posledních letech však musí čelit sílícím snahám o výrazné omezení jejích pravomocí.
Showbyznys Konec povolených stájí
Porovnávat showbyznys v tuzemsku před listopadem 1989 a nyní je podle lidí z branže v podstatě nemožné. „Před 30 a více lety to zkrátka nebyla rovná soutěž o přízeň diváka. Zábava byla zatížena ideologií, protekcionismem a preferencemi vyvolených a povolených ,stájí’. A také státním a cenzurovaným monopolem rozhlasu a televize,“říká producent Oldřich Lichtenberg. Na druhé straně byly ale podle něj diváci před listopadem 1989 více ochotni a lačni si vyhledat z tehdejší nabídky to, co je skutečně zajímalo. Dnes jsou oproti tomu diváci zasypáni lavinou reklamních sdělení na nepřeberné množství kulturních a zábavních akcí. „Osobně jsem ale velmi rád, že ti, jejichž kariéry významnou měrou zasahovaly i před rok 1989 a jejichž tvorba prokázala nadčasovost, se zaslouženého úspěchu dočkali i nyní – Karel Gott, Michal David, Václav Neckář, Helena Vondráčková... I o tom svoboda je,“líčí Lichtenberg. V oblasti showbyznysu bychom se podle něj měli zlepšit v respektu a toleranci. „České hvězdy a hvězdičky si vyhrazují, s kým budou či nebudou vystupovat a kdo je či není hoden jejich přízně. Je to až směšné v našem malinkém českém rybníčku,“říká Lichtenberg a poukazuje na snad největší nešvar poslední doby: rozdělení kvůli politickým názorům. „Vydat se proti tomu – podle určitého vidění světa – jedinému správnému světonázoru je prakticky umělecká a společenská sebevražda. A o tom svoboda není,“dodává producent.