Cinkání klíči, jež nám ukázalo cestu
Dějiny nám říkají vše o tom, kým jsme, tedy i o tom, že toho Evropany spojuje mnohem více, než si uvědomujeme. Můžete se třeba ptát, co má malá země jako Lucembursko společného s Českem a Slovenskem. Přitom naše vazby sahají až do
14. století, kdy několik českých králů pocházelo z lucemburské dynastie. Můj pohled na českou a slovenskou demokracii je proto jednoznačný: jsme a vždy jsme byli bratry.
Ještě než v Praze vyšli studenti 17. listopadu 1989 do ulic, v Estonsku již probíhala zpívající revoluce, v Polsku byli do vlády zvoleni členové Solidarity, 23. srpna vytvořily dva miliony lidí lidský řetězec mezi Tallinem a Vilniusem a 9. listopadu padla Berlínská zeď. Sametové revoluci však v dějinách patří zvláštní místo. Jen málokdo z účastníků tušil, že se pouhých deset dní nato komunismus zhroutí. Klíči, kterými cinkali ve vzduchu, však otevřeli dveře k demokracii a ukazovali cestu.
Když si letos připomínáme 30. výročí těchto událostí, měli bychom si uvědomit, čeho všeho jsme od té doby dosáhli, a poděkovat těm, kteří se o to zasloužili. Lidem z někdejšího Československa vděčí Evropa za mnohé. Podařilo se jim něco výjimečného. Dokázali světu, že změna nemusí být na úkor lidského života, že je výsledkem snů a odhodlání. Když se Češi a Slováci stejně sametově rozdělili, dali tím jasně najevo svou mírumilovnost.
Bylo jen otázkou času, kdy obě země vstoupí do EU. Jako předseda vlády Lucemburska jsem byl jedním z největších zastánců rozšíření, protože jsem v něm spatřoval sjednocení geografie Evropy s její historií. Václav Havel to výborně vystihl, když řekl: „Jako nemůže být natrvalo v jedné polovině pokoje teplo a v druhé zima, nemohou vedle sebe natrvalo existovat dvě různé Evropy, aniž by na to doplatily obě.“A v roce 2004 pak naše srdce znovu začalo bít jako jedno.
Od té doby dosáhla Unie velkého pokroku při zajišťování bezpečnosti a míru v Evropě. Mír však není samozřejmostí. Stačí se podívat na bezprostřední okolí EU, abychom viděli, jak je mezinárodní situace nebezpečná a jak je kvůli tomu pozice Unie křehká. Za dvacet let už mezi námi nebudou Evropané, jejichž dědové či pradědové zažili válku. Musíme proto najít nové způsoby, jak si připomínat, co nás spojuje. Jestliže v minulosti bylo naše pouto ukováno ze železa, do budoucna nás musí spojovat naděje.
V této budoucnosti čekají náš kontinent stále větší výzvy. Evropa je ze všech světadílů nejmenší. A počet jejích obyvatel klesá. Nevytratíme se, ale bude nás stále méně. Na počátku 20. století byla Evropa domovem dvaceti procent světové populace. Do konce tohoto století budou z deseti miliard lidí na světě tvořit Evropané pouze čtyři procenta. Ekonomicky budeme mít menší vliv. Už za pár let nebude ve skupině G7 ani jeden evropský členský stát.
Kdo by si tváří v tvář tomuto nezvratnému vývoji stále myslel, že právě teď je ten správný čas, abychom snížili celoevropské ambice, aby se každý stát stáhl do své ulity nebo abychom se otočili k světu zády, ten se hluboce mýlí. Dějiny potvrdily správnost integrace. Výročí sametové revoluce by mělo být pro nás všechny příležitostí, jak si připomenout naše společné vazby.
A ve skrytu duše doufám, že si na nás budoucí Evropané jednou vzpomenou a poděkují nám, že jsme měli sílu vidět svět ne takový, jaký je, ale takový, jaký by být mohl. Stejně jako dnes děkujeme lidem v Česku a na Slovensku.
Lidem z někdejšího Československa vděčí Evropa za mnohé. Podařilo se jim něco výjimečného.