Režisér zařídil Havlovi oslavu během dvou dnů

Václav Marhoul se aktivně zapojil do událostí sametové revoluce

PRAHA Nečekaně rychle se stal během listopadových událostí roku 1989 šéfem stávkového výboru v barrandovských filmových studiích, kde se právě náhodou nacházel. Režisér a scenárista Václav Marhoul, který letos uvedl úspěšný film Nabarvené ptáče, vystoupil včera odpoledne na Národní třídě, kde předčítal veřejnosti v rámci akce Obývák Václava Havla. Krátce předtím se symbolicky v památné kavárně Slavia při rozhovoru rozpovídal o svých vzpomínkách na události před třiceti lety.

Jak jste prožíval roku 1989?

Právě jsem s Tomášem Vorlem připravoval jeho film Kouř a pracoval jsem jako obvykle, ale také jsem věděl o shromáždění na Albertově. Šel jsem na něj s lehkou nedůvěrou, vnitřně jsem však doufal, že se to v něco zvrtne. Že to bude až tak moc, to jsem ale tehdy skutečně nečekal.

Jaké máte vzpomínky na tuto protirežimní manifestaci?

Z Albertova jsme šli na Vyšehrad a následně dolů k botanické zahradě, kam jsem dorazil mezi prvními. Jenže v tomto místě ulici uzavřeli a celý průvod se otočil a vydal se po nábřeží. Najednou jsem se ocitl až na konci, a tak jsem přišel i na Národní.

Co konkrétního si odtud vybavujete?

Už když jsme šli po nábřeží kolem domu Václava Havla, začali jsme všichni skandovat: Ať žije Havel. To bylo krásné. A potom si samozřejmě velmi dobře pamatuji samotný zásah.

Bál jste se při něm? 17. listopad

Jasně, myslím, že se báli všichni. Zásah byl brutální a my jsme byli bezmocní. Viděl jsem, jak při něm lidi vepředu neuvěřitelně tlučou. Paradoxně největší strach jsem ale měl z milicí, protože jsem na nich viděl, že by si rády vystřelily. Naštěstí nemohly.

Vy jste na Národní skončil jak?

Mně se podařilo utéct do Mikulandské, která však byla zavřená. Díky tomu jsem ale nakonec žádnou ránu nedostal. Když pak ulici pustili, podařilo se nám projít, aniž by nás zbili.