Rozhovor: Manželé v kamionu
Kamioňáky moc nemusela. Měla je za obézní chlapy, kteří moc neřeší hygienu. Pak se ale do jednoho zamilovala. Stali se z nich manželé – i kolegové.
Sylva Sendrei se svým manželem začala objíždět Evropu v tiráku. „Chtěla jsem ho mít nablízku,“vysvětluje. Svého chotě přemlouvat nemusela. „Řekl jsem, že to můžeme zkusit, ale myslel jsem, že nevydrží,“přiznává Robin Sendrei. Manželský pár z Horního Žukova v Českém Těšíně se o soužití v kabině kamionu rozpovídal v rozhovoru.
Co bylo dřív? Svatba, nebo vaše první společná cesta kamionem?
Sylva: Nejprve jsme se vzali, to bylo před dvěma lety. Jenže vzhledem k našim profesím jsme se doma spíše míjeli, Robin přijel třeba v pátek večer a v neděli zase odjel. Já zase pracovala jako ošetřovatelka v nemocnici a taky jsem byla věčně pryč.
A vás hned napadlo, že byste začala jezdit s ním? Přece jen, od profese ošetřovatelky k řidičce kamionu je dost daleko...
Sylva: K té myšlence mě přiměla zkušenost mé kamarádky, která taky jezdívá s manželem. Chtěla jsem se svým mužem trávit více času a tohle byl způsob, jak toho docílit.
Takže vás ani tak nelákala profese kamioňačky, ale potřeba být s manželem?
Sylva: Přesně tak.
Robine, musela vás manželka přemlouvat?
Robin: To ne, řekl jsem jí, že to můžeme zkusit, a když to nepůjde, tak se vrátí zpátky do nemocnice. Moc jsem tomu nedával, myslel jsem, že nevydrží. Je to psychicky náročná práce, pořád na vás někdo tlačí. Ale popasovala se s tím dobře, i když první cestu probrečela.
Jak to?
Sylva: První turnus, hlavně první hodiny, byly hrozné. Jeli jsme do Švédska přes Dánsko a já se za volantem klepala strachy. Řidičák na kamion jsem měla čerstvě, do té doby jsem jezdila jen osobákem.
Ale nevzdala jste to. Kolik jste od té doby společně najezdili?
Robin: Jezdíme spolu půl roku a máme najeto nějakých 50 tisíc kilometrů po různých koutech Evropy.
A už jste se za tu dobu s volantem kamionu sžila?
Sylva: Dodnes mám z toho obrovského auta respekt. Už je to lepší, ale problémem zůstává couvání a jízda vlevo.
Robin: Když jsme přijeli do Anglie, nechtěla volant do ruky.
Sylva: Naštěstí jsme to zvládli rychle, nebylo nutné se střídat. Děsily mě hlavně tamní kruhové objezdy, na každém bylo tak sto aut.
A to couvání?
Sylva: Teď jsem třeba couvala na rampu. Když se mi to podesáté nepovedlo, tak mi manžel řekl, že se raději vystřídáme.
Robine, vy jste zkušený šofér s pětadvacetiletou praxí. Když předáváte volant manželce, která je začátečnicí, jdete si v klidu lehnout?
Robin: Jasně, jdu dozadu a vyspím se třeba dvě hodiny.
Sylva: Já jsem radši, když si lehne. (směje se)
Proč? Mluví vám manžel do řízení?
Sylva: Když sedí vedle mě, tak všechno dělám špatně.
Robin: Někdy vidím chyby, u kterých se snažím, aby se jich vyvarovala. Možná potom zvolím špatný tón, což hned dostanu sežrat.
Sylva: Protože já se spíš leknu.
Hádáte se v kabině?
Robin: Ne, ale jsme spolu docela krátce, tak možná i proto. Nám to klape, ale ne vždy to tak je. Viděl jsem jednou pár, jak vylézal z kamionu a přesouval se do autobusu, který nás pak převážel. On šel, ona stála, on si sedl beze slova na jednu stranu autobusu, ona na druhou. S manželkou jsme si jen říkali, že snad takhle nikdy nedopadneme.
Manželský pár v kabině kamionu tedy není úplnou raritou.
Robin: Není, setkáváme se s tím. I pro našeho zaměstnavatele jezdí více párů. Ale jak jsem ukázal na příkladu, není to podle mě pro každého.
Sylva: Já bych to náhodou každému doporučila.
Vy tedy ponorkou zatím netrpíte? Máte chuť spolu trávit čas i doma, když se vrátíte z turnusu?
Sylva: Nelezeme si na nervy. Ale když se vrátíme, tak si samozřejmě dopřejeme i volný čas pro sebe. Robin si zajde na pivo, já za kamarádkami. To, že jsme spolu i v práci, má na mě spíše opačný efekt. Stává se, že jsem pár hodin bez manžela a už se mi stýská. Teď jsem byla s holkami na chatě a už odpoledne jsem psala manželovi, že chci domů. (směje se)
Takže jste si vlastně na sobě vypěstovali závislost...
Robin: Ta práce nás ještě více stmelila, za což jsem rád.
Robine, vy jste předtím jezdíval sám, nebo ve dvojici?
Robin: Většinu života sám. Párkrát jsem jel dvojku, ale ne vždy to bylo ono.
Stalo se, že jste si s kolegou v kabině vyloženě nesedl?
Robin: Jasně. A to člověk vydrží maximálně týden, než řekne majiteli, že s ním nemůže jezdit. Neshodli jsme se na žádném tématu, postupně nám na sobě vadilo všechno, což v takové práci, kde spolu trávíte 24 hodin denně, prostě nejde. Teď, když jezdím s manželkou, je to něco jiného.
Pravda, tohle vám asi s manželkou nehrozí. Jak si zkracujete čas v kabině kamionu při společných cestách?
Robin: Povídáme si, ale když je potřeba být potichu, tak s tím nemáme problém. Dokážeme vedle sebe mlčet. Někdy zase řešíme problémy, které se třeba objeví doma, když jsme pryč. Je to různorodé.
Sylvo, vy jste se mi na začátku rozhovoru zmínila, že jste o kamioňácích kdysi neměla valné mínění. Jak se tedy změnil váš názor, když jste se stala jednou z nich?
Sylva: Samozřejmě se ukázalo, že spousta věcí byly jen předsudky a nebylo to pravda. Snad jen s tou hygienou, tam se mi vše potvrdilo. To je opravdu bída. Během čtrnácti dnů se osprchujete maximálně čtyřikrát, jinak si jen vyčistíte zuby na benzince a umyjete v kamionu. Možnosti jsou prostě hodně omezené.
Umíte si představit, že byste jezdila s někým jiným než s manželem? Nebo sama?
Sylva: Ne ne, s nikým jiným bych nejela a sama bych se hodně bála.
Robin: Jde i o to, že občas přespáváme na benzinkách nebo odpočívadlech, kde nebývá úplně bezpečno. Někdy se tam musíte zamykat zevnitř, jinak vám vyberou kamion, ani nevíte. A pustit v noci ženu na rizikovém parkovišti samotnou na záchod, to neexistuje. Vždy ji doprovázím.
Sylva: Jsem s Robinem, takže se nějak nebojím. I když je fakt, že když jsme museli dvakrát zastavit u cesty, protože nebylo zrovna žádné parkoviště k dispozici, tak to jsem měla strach. Všude kolem je tma, nikde nikdo není. Nic příjemného.
Ve kterých zemích bývá situace nejrizikovější?
Robin: Aktuálně ve Francii a Anglii. Hodně jezdíme pro letecké společnosti, takže musíme splňovat i nějaké bezpečnostní prvky. A teď když tam přijedete a vidíte varování druhého stupně nějakého teroristického útoku, tak se vám tam dvakrát nechce setrvávat. A nefunguje to tak, že bychom šli za zaměstnavatelem a řekli mu, že někam nechceme jet.
Zaměstnavatel vlastně neměl nějaké výhrady k tomu, že chcete jezdit společně jako manželé?
Robin: Ne, jak už jsem zmínil, v té firmě jezdí i další páry a ta zkušenost je asi dobrá, proto nám nikdo nebránil.
Využíváte, že jste jako manželé na cestách a snažíte se společně poznávat cílové destinace?
Robin: Když nám to časový itinerář dovolí, tak ano. Například ve Francii se nám povedlo, že jsme měli asi 36 hodin času a mohli jsme spolu strávit hezký den na pláži.
Sylva: Příležitost byla i v Amsterdamu, ale Robin nerad chodí, tak jsem si ho prošla sama. To se mi moc líbilo. Ale jinak na nějaké výlety moc času není, mnohdy máte třeba jen devět hodin, což stačí tak akorát na vyspání.