Zveřejňování platů. Povinnost jako od ďábla
Ombudsmanka Anna Šabatová přišla nedávno s revolučním návrhem, že by zaměstnanci měli mít právo zjistit, kolik u nich ve firmě berou kolegové na stejné pozici. Vypadalo by to tak, že by firmy musely zveřejnit průměr za dané oddělení, a to ještě odděleně za muže a ženy.
Prý by to přispělo k menší platové diskriminaci, zvláště u žen. Firmy by také nesměly zakazovat zaměstnancům o platech mluvit. Je to jedno. Stejně by v malých kolektivech „prasklo“prostým odvozením, kolik berou konkrétní lidé.
Musel jsem se znovu podívat, jestli nebyl ten den apríl, ale nikoli – bylo to v listopadu. Návrh ombudsmanky zařadil do svého legislativního plánu sněmovní petiční výbor, takže ona to zase taková legrace není.
Myslím si, že platy by až na výjimky měly zůstat neveřejné jako dnes, ale ne kvůli firmám, které by přišly o know-how – ale kvůli těm zaměstnancům. Velká část lidí by podle mě takové „poznání“jednoduše neunesla.
Platová intimita
V článku MF DNES byl také zmíněn průzkum hospodářské komory, podle kterého se platového striptýzu polovina firem obává, protože „by to zhoršilo vztahy na pracovišti, a že by šéfové nedokázali ty rozdíly vysvětlit, byť jsou třeba legitimní“. Tohle je totiž neskutečně citlivé a intimní téma.
Co by se tím třeba modelově odhalilo? Že průměr mého oddělení je mnohem vyšší než můj plat, přestože si třeba můžu myslet, že pracuji nejvíc a jsem služebně nejstarší. No jo, ale představme si, že šéf třeba některé kolegy zlanařil v době, kdy nové lidi nutně potřeboval a musel jim dát nadprůměrný plat. Existují i obory, a zrovna média mezi ně patří (ale věřím, že jsou i další), kde prostě hodně berou výrazné osobnosti, které pak s tím zveřejněným průměrem také pohnou.
Legitimní, ale těžko vysvětlitelné rozdíly – něco na tom je, ale myslím si, že člověka hypoteticky do rozpaků uvede i opačné zjištění, tedy že je to právě on, kdo bere nejvíc. Minimálně si uvědomí, že těžko může počítat se zvýšením platu. Někdy je lepší nevědět. Je navíc těžko představitelné, jak by taková platová transparentnost zamávala s konkurenceschopností firem na pracovním trhu.
Podle mě by nakonec musely dospět k nějakému „platovému kartelu“, protože by jim jinak lidé pořád chodili sem a tam. Spočítali by si, kolik dostanou u sousedů.
Určitá „platová intimita“prostě patří nejen k české pracovní kultuře. Ono je to nakonec asi paradoxně nejjednodušší u těch vrcholových manažerů, protože pokud se díky Šabatové dozvím, že ředitel firmy XY bere 300 tisíc korun měsíčně (a já si předtím myslel, že bere jen 250 tisíc), tak to mi tedy žíly trhat nebude.
Jsou samozřejmě profese, kde lze ty výdělky odvodit, protože třeba u učitelů se odvíjí od pevných tarifních tabulek a prémie sborovnu na chudší a bohatší část moc nerozdělí (to spíš věk dotyčných).
Lidl a Amazon také mají na billboardech vyvěšeno, kolik si tam člověk vydělá, ale to asi nejsou zrovna „platová patra“, která měla Šabatová na mysli.
Já bych tedy platy svých kolegů rozhodně znát nechtěl, a kdyby některý z nich zapomněl na stole výplatní pásku, určitě bych do ní podloudně nenakukoval.
Platy by měly dál zůstat neveřejné. Velká část lidí by totiž takové „poznání“jednoduše neunesla.