Duch Depeche Mode dokáže měnit životy
Depeche Mode společně se svým dlouholetým spolupracovníkem, režisérem Antonem Corbijnem, natočili film o svých nejvěrnějších fanoušcích a pro ně.
SPIRITS In The Forest je na jedné straně pomník sebe sama a ujištění se o vlastní výjimečnosti, na straně druhé se však Antonu Corbijnovi podařilo najít lidi z různých koutů světa (Mongolsko, Rumunsko, Kolumbie, Francie), do jejichž životů Depeche Mode zasáhli přece jen výrazněji, než je tomu u „normálních“fanoušků, kteří tuhle kapelu mají rádi, ale nežijí jí dvacet čtyři hodin denně.
Téměř neuvěřitelně zní vyprávění francouzské matky dvou dětí, která v pětadvaceti letech po autonehodě upadla do kómatu, a když se probrala, zapomněla celý svůj dosavadní život. Nepoznávala rodinu, své blízké, musela se znovu naučit psát a číst. Jediné, na co si byla schopná vzpomenout, byla hudba Depeche Mode.
Koncert, nebo obřad?
Výpovědi protagonistů jsou prostříhány záběry koncertu samotných Depeche Mode z loňského roku z Berlína, kde končili turné k albu Spirit. Na podobném principu byl vystavěn koncertní film 101 dokumentaristy D. A. Pennebakera z roku 1989. Avšak s tím rozdílem, že tam byli fanoušci, kteří za kapelou přijeli, jen povykující a místy vlastně dost otravnou anonymní masou, kdežto zde tvoří kostru a páteř celého snímku. Corbijn je sleduje i na koncertě, přičemž v jejich tvářích nechybí slzy dojetí, sepjaté ruce jako při modlitbě a slastně nepřítomný výraz. Prostě Depeche Mode nejsou jen tak nějaká kapela, tady jde málem o náboženství. Nezasvěcenec by si mohl připadat jako na setkání nějaké sekty, ale k smrti oddané publikum k tomuto kultu vždy patřilo. Zamrzí proto, že v dokumentu nedostali alespoň na chvíli slovo sami hudebníci a neměli možnost se k fanouškovským příběhům nějak vyjádřit, okomentovat je, říct, co si vlastně myslí o svých nejvěrnějších, kteří často nic jiného než je neposlouchají.
Spolek podivínů
Mimochodem, Depeche Mode a jejich vystoupení. Kamera je při koncertu sleduje pěkně zblízka a je to velmi výživná podívaná. Andy
Fletcher se zdá být úplně mimo, Martin Gore má ve tváři útrpný výraz, jako kdyby byl raději někde úplně jinde. A Dave Gahan? Ten dotáhl k naprosté dokonalosti odpudivou image slizkého vymetače nočních klubů. Přehrává, lascivně se kroutí jako východoněmecká verze Micka Jaggera, dělá ksichty a vrtí zadkem i do intimních písniček, kde se to nehodí. Třeba při jímavé
Precious, při níž pláče jeden ze zpovídaných fanoušků, protože mu text o tom, že nemůže vidět své děti, láme srdce. Stále mu to však zpívá skvěle a bez jeho kovově znějícího hlasu by to prostě nebyli ti praví Depeche Mode.
SPIRITS In The Forest Velká Británie, 2019