MMA rány ustojí, knokaut hrozí jiným
Na jednu z palčivých otázek českého sportovního podzimu je kupodivu snadná odpověď, stačí se na Wikipedii podívat na definici pojmu sport: „Fyzická aktivita provozovaná podle určitých pravidel a zvyklostí, jejíž výsledky jsou navíc měřitelné nebo porovnatelné s jinými provozovateli téhož sportovního odvětví.“Proto je sportem i MMA. Modřiny už vybledly, a tak je čas na malou rekapitulaci, neboť vpád drsných střetů v kleci do mediálního prostoru zajímavě koresponduje s trendem, který sport prožívá celosvětově – a občas tak bolestivě, jako když ji Karlos Vémola koupil do zubů.
Za ty, jimž se bojovníci od krve nezdají, se ozval atletický reprezentant Jakub Holuša. „Je to show, a ne sport přece!!! Zamysleme se my všichni !!!! Je pro naši generaci dobře, že většina společností šílí touhle akcí a kouká se, jak se kdo umí nejlíp mlátit? A co naše děti?“psal na Facebook.
Zda MMA je, či není sport, o tom máme jasno. Zda jde o sport líbivý, je věc jiná; pro někoho je brutální ragby či hokej, pro jiného nudná gymnastika a běh na 1 500 metrů. Každému dle jeho gusta. Nikdo přece nikoho nenutil jít do O2 areny, pustit si televizi ani klikat na články na internetu.
Autor by byl opatrný i s vyvoláváním emocí ohledně dětí, za naše potomky jsme přece zodpovědní hlavně my, rodiče a příbuzní. Pokud uvidí v televizi Vémolu a dají obratem kamarádovi do ciferníku, asi je problém hlubší a někde jinde než v MMA.
Ale jistě, o tom všem se dá bouřlivě dohadovat. Zároveň nelze nezaznamenat Holušův lidsky pochopitelný povzdech nad tím, že zatímco MMA táhne, atletika nikoli.
A přesně tady na scénu vstupuje Cimrman: Můžeme s tím nesouhlasit, nemusí se nám to líbit, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat. Tak jako se šíleným tempem mění celý svět, otřesy formují i sport. Na olympiádu míří basketbal 3x3, skateboarding, sportovní lezení a výhledově počítačové hry. Tenis, odvětví stojící na konzervativnosti, totálně překopal slavný Davis Cup.
Je to proces obsahující spoustu slepých uliček a také bouraček, v nichž se srážejí dobré úmysly, horší nápady, naštvaní fanoušci, pohoršení aktéři.
Jenže tenisový raubíř Nick Kyrgios správně říká: „Jediný směr, kterým sport musí jít, je vpřed. Spousta disciplín tenis co do zábavy válcuje. A sport je zábava. Pokud se nebude nikdo koukat, tak vymřeme.“
Pro někoho asi zní smutně, že je dnešní doba rychlá, zkratkovitá, volající po jasných sděleních a bohužel asi i nevybouřená v agresivitě. No, je. MMA do ní pasuje. Stýskat si je ale podobné jako oplakávat pevné linky, koňské povozy a parní lodě.
A tak královna sportů atletika úpí, ztrácí sledovanost a pouští se do radikálních novinek. Vynechává a zkracuje disciplíny, tápe, zkouší. Atleti se bouří, plánují odbory. Do toho! Nikdo přece nutně nemusí ohýbat hřbet a uctivě poklonkovat trendům, ale přizpůsobení se nutné je. Třeba hokejová NHL proto investuje miliony dolarů a stovky hodin práce do čipů v puku a ve výstroji hráčů. „Chceme divákům dopřát ještě více vzrušující a ještě komplexnější zážitek. Míříme na mileniály a celou ‚generaci Z‘. Tak aby hokejové přenosy odpovídaly jejich sledovacím zvyklostem. Mladší lidé už totiž používají technologie jinak,“uvedl šéf soutěže Gary Bettman.
Mladší disciplíny, mezi něž MMA patří, mají zřejmou výhodu: svoji podobu tvarují dle specifik současnosti, aniž by tím podkopávaly vlastní letité základy. Zato atletika a mnohé další tradiční obory vysloveně běží o život a moc nevědí kudy. Běh vzad povede leda ke sladkobolnému vzpomínání na něco, co bylo, ale už nikdy nebude.