Nejen o tom mluví Michal Řepík.
Hokejová Sparta vede ligu a má 15 výher z posledních 16 zápasů.
Je symbolem „nové“hokejové Sparty. Té, která po dvou sezonách končících v předkolech změnila majitele i vedení, udělala průvan v kabině a její ústřední motto teď zní: „Nezastavíš.“Těsně před polovinou základní části hraje na čele a místo strachování, jestli se vůbec protlačí do vyřazovacích bojů, je reálné, že začne čtvrtfinále doma. Jako kapitán i nejproduktivnější hráč ji táhne Michal Řepík.
Na Spartě hokejově vyrostl, dvakrát se sem v minulých letech vrátil, jenže až teď poprvé prožije v jejím extraligovém týmu celou sezonu.
Ale nebylo to v plánu, že?
Plánoval jsem, že ještě zkusím zahraničí. Toňák (sportovní ředitel Petr Ton) už mi psal během kempů před mistrovstvím světa, ale já mu jen poděkoval a odpovídal, že chci ještě zůstat venku. Ovšem extra nabídky nepřišly, a když do vedení přibyl Jarda Hlinka (sportovní manažer), tak jsme se rychle dohodli.
Cítil jste, že se rodí nová Sparta?
Byly tu neúspěchy, a tak se dá vždy očekávat, že hráčské změny nastanou. Nejdůležitější bylo to, že se změnilo vedení, lidi nahoře. Přišel Hlína s Toňákem, což bylo super, protože jsou to kluci, kteří mají blízko ke kabině. Ještě nedávno sami hráli. Panuje tu dobrá atmosféra, což pomáhá k tomu, že vyhráváme.
Co je klíčem?
Některé zápasy možná nebyly pro oko diváka hezké, ale byli jsme schopni je zvrátit na naši stranu. To je důležité se naučit, protože to může velmi často nastat v play off. Musíte vždycky věřit, že to zvládnete. Jít si za tím, nevzdávat se. Táhne nás vidina úspěchu, protože chceme po slabších sezonách hrát nahoře a každý hráč by to měl mít za cíl. Je přece normální, že každý z nás chce vyhrát a stát na konci sezony na té vítězné straně. Tím, že se nám párkrát povedlo zápas otočit, vyhrát v prodloužení, jsme se posunuli v hlavě. Jsme silnější.
Jste z Vlašimi. Jak těžké bylo jako kluk hrávat za Spartu?
Vybrali si mě někdy v šesté sedmé třídě a nebylo to jednoduché. Z Vlašimi je to šedesát kilometrů, pořád jsme to museli lepit. Nejtěžší to měli rodiče, kteří museli pořád vymýšlet, kdo pro mě přijede, kdo mě odveze. Často jsem i jezdil autobusem, musel jsem vyrazit před šestou ráno. Škola, trénink, vpodvečer domů, tam učení a úkoly, i když síly už před spaním nebylo tolik.
Kdo vás motivoval?
Jarda Jágr. Když jsem vyrůstal, měl jsem ho za vzor. Asi jako všichni.
Škoda, že jste se těsně minuli na Floridě, za kterou jste hrával. Vy jste to vzal do zámoří přes kanadskou juniorku. Co vám dala?
Otevřela mi oči, obohatila. Jak se tam trénuje a maká už v juniorce, na to jsem nebyl odsud zvyklý. Poznáte tam profesionalismus, konkurenci, takže musíte být připravený na sto procent v kterýkoliv okamžik. Hokej je úplně jiný, užší kluziště, menší prostor, hra je tvrdší. Když jsem odcházel, ještě mi nebylo sedmnáct a tam hrajete proti klukům, kteří jsou draftovaní do NHL. Zároveň servis, který vám klub zajišťuje, se dá přirovnat k extraligovému áčku.
Nejste typ rváče, takže bylo složité ustát tvrdost?
WHL se brala za nejtvrdší z těch tří kanadských juniorek a občas z některých hráčů šel strach. Byl jsem vyjukaný, jak byli velcí, jak se to dohrávalo. V některých zápasech se to řezalo, a byť jsem se do toho moc nepouštěl, nebyl jsem na to z Česka zvyklý. Jenže nešlo jen o zápasy, už tréninky byly v ostrém tempu.
Žádný oddych, co?
Nás vedl jeden z nejlepších kanadských trenérů v juniorských ligách – Don Hay. Trénoval kanadské juniorské reprezentace, byl zvyklý vyhrávat. Byl strašně tvrdý, zároveň férový. Na trénincích jsme jeli bomby. Koukali na videa, dřeli v posilovně. Ale byli jsme úspěšní, vyhráli Memorial Cup a na finále ve Vancouveru na nás přišlo 16 tisíc lidí.
Oproti české juniorce, na kterou chodí jen rodiče, to byl velikánský skok. My hráli v hale Coliseum, kde před odstěhováním sídlili Canucks. Dařilo se nám a běžně v sezoně chodilo osm devět tisíc lidí, a když vedení udělalo akce, přišlo i čtrnáct tisíc. Klub byl skutečně na špičkové úrovni a já měl štěstí, že si mě vybrali. Byla to krásná etapa života.
Měl jste i výtečné parťáky, třeba Milan Lucic má přes 900 startů v NHL.
On a Evander Kane (hráč San Jose s téměř 700 zápasy v NHL) byli ti nejlepší. Ale chvíli se mnou hrál i Gilbert Brulé (300 zápasů v NHL a dnes hráč Kunlunu), byl tam i Cody Franson
(550 zápasů
Na to nezapomenu do konce života.