Inter Milán a česká slečna. Funguje to?
Eva Bartoňová patří k nejlepším fotbalistkám v Česku. Přesto chodila na brigády, aby si vydělala
Léta byla zvyklá balit si na soustředění obrovskou tašku plnou tréninkového oblečení – doma si ho pak sama vyprala. Věděla, že v lize si kromě pražského derby těžký zápas nezahraje.
A že v dohledné době není šance, aby se tenhle stav změnil.
Až do pětadvaceti Eva Bartoňová žila v realitě českého ženského fotbalu. Než se v létě rozhodla, že zkusí výzvu jménem Inter Milán.
Ze Slavie, kde obránkyně reprezentace odehrála poslední tři sezony, se přesunula do klubu, který slávisté senzačně obrali v úvodním zápase Ligy mistrů. A se kterým ve středu zkusí doma zabojovat o naději na postup ze skupiny.
„Duch Interu na člověka dýchne,“vypráví drobná černovláska, které start angažmá v Miláně ztížila zlomená zánártní kůstka. „I když Inter v ženském fotbale teprve začíná, je znát, že je to pojem. Pořád něco fotíme, natáčíme, některé holky chodí na akce pro sponzory.“
Proti Česku dost nezvyk, ne?
Ve Slavii jsme natáčely videopozvánku, když se hrála Liga mistrů, a to bylo všechno. Lidé v Itálii zastavují moje spoluhráčky na ulici a chtějí se fotit. Televize Sky Sports každý víkend vysílá zápasy ženské ligy. V ní by Sparta nebo Slavia obstály, ale servis okolo se nedá srovnat.
Máte příklad?
Když jsem se zranila, do půl hodiny po rezonanci se sešli doktoři a určili diagnózu. Říkali, že mám stejnou péči jako chlapi z áčka, to v Česku neexistuje. Ale rozdílů je spoustu.
Povídejte.
Třeba tréninky. Byla jsem zvyklá na hodinu a půl, v Interu jsme v přípravě měly dvě hodiny dopoledne, další dvě odpoledne. Trénuje se o hodně víc.
Na co ještě jste si musela zvykat?
Když jsem balila na soustředění, poprvé v životě mi stačil malý batůžek. Všechno jsme měly před každým tréninkem nachystané v kabině včetně jídla: proteiňáky, ořechy, ovoce. Největší rozdíl je pak v počtu lidí v realizačním týmu.
Což znamená?
V Česku je hlavní trenér, trenér gólmanů, občas fyzioterapeut a kondičák. V Itálii kolem nás běhá asi čtrnáct lidí. Nepustí do tréninku člověka, který není naplno připravený.
Velký skok z české ligy. Nebála jste se změny?
Vůbec, dlouho jsem věděla, že chci jít ven. Potřebovala jsem jen obhájit diplomku na vysoké škole pedagogické, to mě doma drželo. Českou ligu jsem hrála jedenáct let a bylo to pořád jen o derby Sparta–Slavia. Další zápasy mě neposouvaly, ani nebavily. Těžko hledat motivaci, když jde jen o to, kolik dáte gólů.
Chápeme.
Kdybych hrála jen v Česku, ve třiceti skončím a řeknu si: Aha, a co z toho vlastně máš? Venku se naučím jazyk a rozšířím si obzory.
Nad přestupem ze Sparty do Slavie jste kdysi váhala víc?
Nebyl čas, zrovna končilo přestupové období a měla jsem na rozhodování jen den. O to větší z toho byla kauza: šlo nás ze Sparty sedm a v novinách se psalo, že utíkáme za penězi. Ale bylo to úplně jinak.
Jak?
Odešly jsme kvůli trenéru Janotovi. Byl to špatný psycholog, dostával nás pod hrozný tlak. Měla jsem tak zablokovanou hlavu, že jsem se bála jít hrát derby, abych něco nezkazila.
Ale jít zrovna k rivalovi...
Kam jinam v Česku? Pokud chcete zůstat na top úrovni, jiná možnost není. Navíc jsem studovala v Praze univerzitu a chtěla ji dokončit. Ve Slavii se mi psychicky moc ulevilo.
První derby z druhého břehu muselo být drsné.
To bylo. Řežba. Některé holky ze Sparty mi to nemohly odpustit, ale časem se všechno urovnalo. I v nároďáku to funguje, konečně se tam parta nedělí na sparťanky a slávistky. To by mohl být základ, aby se nám konečně povedl velký úspěch.
Pomohlo by, aby se ženským fotbalem v Česku dalo uživit?
Částečně to jde už teď, když člověk neutrácí. Ale to platí tak pro patnáct hráček v republice. A ty stejně většinou zároveň chodí do práce, aby měly rozjetou kariéru a nemusely se bát, co bude, až skončí.
Vadí vám, že sportem, který je na olympiádě, se pořádně uživí jen úplná špička?
Nůžky mezi ženským a mužským fotbalem jsou strašně otevřené, ale chápu to. Když jsem začínala hrát fotbal, nenapadlo mě, že bych si jím někdy mohla vydělávat. Když se učitelka na základce zeptala, čím se chceme živit, nikdy jsem neřekla, že bych chtěla být fotbalistka.
Protože to nebylo reálné. Kopat jsem začala od přípravky, s klukama. V celém okrese jsme mezi nimi byly jediné dvě holky. Ještě když jsem v patnácti začínala hrát ligu ve Spartě, měla jsem tisícovku základní plat a tisícovku prémie. Na jakékoli brigádě jsem si vydělala víc.
A teď? Můžete být konkrétní?
Nejlepší hráčky v české lize berou kolem pětadvaceti tisíc. Chápu, proč mají chlapi mnohem víc, štve mě jiná věc: jak nás s nimi můžete srovnávat? Často slýchám: ženský fotbal je hrůza, jen nakopáváme, ať jdeme radši k plotně. To mi vadí.
Rozumíme.
Řešilo se, že americká ženská reprezentace, která je jasně nejlepší na světě, prohrála s mladšími dorostenci Dallasu. Je to logické, fyzické předpoklady jsou u kluků úplně jiné. Ale kdo se díval na mistrovství světa a viděl, jak Američanky hrály, musel uznat, že fotbal umějí.
Zrovna americká hvězda Megan Rapinoeová, nejlepší hráčka šampionátu, bojuje za platovou rovnoprávnost. Chápete ji?
Dokud lidi nebudou koukat na ženský fotbal tak jako na mužský, nebudou plné stadiony a nepotáhne to sponzory. Z čeho by nás kluby měly platit? Ale chápu její pohled: Američanky jsou nejlepší na světě, ženská reprezentace je úspěšnější než mužská, dělají své zemi reklamu.
A Česko?
Dokud v ženském fotbale nebude víc peněz, nemůžeme se rovnat elitě. A když na nás lidi nechodí, proč by nám někdo měl zvedat platy na úroveň chlapů? Bylo by to hezké, ale nedává to logiku. Možná je lepší, že nespoléháme od osmnácti jen na fotbal a rozvíjíme se i jinak.
Jak vy?
Až skončím s fotbalem, můžu jít učit na druhý stupeň základky nebo na střední. Vystudovat magistra pro mě byla priorita a jsem ráda, že se mi to povedlo. I když na praxi jsem trochu přišla o iluze.
Co se stalo?
Půl roku jsem dělala třídní učitelku desetiletým dětem – a to, jak se některé chovají... Jsem vychovaná tak, že bych si v životě nedovolila být drzá na učitele. Taky jsem občas zazlobila, ale to, s čím jsem se setkala jako učitelka, mě zarazilo.
Trošku. A to nemluvím o tom, že spousta dětí fakt neumí ani udělat kotoul. Ale stejně jsem připravená, že to ještě někdy půjdu zkusit. Odmala vím, že kopáním do míče závratné peníze nevydělám.
Česká liga je jen o derby Sparta–Slavia. Další zápasy mě nikam neposouvaly.
Ani v Itálii?
Kdybych zůstala v Česku, začala učit a u toho stíhala hrát za Slavii, ušetřím víc peněz než v Miláně. Inter koupil ženský tým až minulý rok a všechno si teprve sedá.
Vídáte se někde s hvězdami Lukakem nebo Škriniarem?
Zatím ne, ale co není, může brzy být. Tuším, že bude snaha nás s mužským áčkem propojit, aby to bylo mediálně zajímavé. Zatím na hvězdy koukám z tribuny. Na zápase se Slavií jsem seděla mezi italskými fanoušky, a když slávisté dali gól, já se polohlasem zaradovala. Koukali na mě, co to dělám.
Překvapilo i vás, jak byla Slavia odvážná?
Nepřekvapilo. Lidi z realizačního týmu se mě ptali, jak bude hrát, a já je přesvědčovala, že budou útočit. Divili se – a po utkání se divili podruhé. Tuším, že teď už Slavii nepodcení.