Upoutání na lůžko oddálí nová léčba
Roztroušenou sklerózou trpí 18 tisíc Čechů, nejvíce jich je v metropoli. Nemocní mají naději na běžný život díky biologické léčbě.
Začalo to přechozenou virózou, po které následoval první neurologický příznak, který signalizoval, že něco není v pořádku. Projevil se pocitem umrtvené kůže od pasu dolů. „Když jsem si pustila studenou sprchu, měla jsem pocit, že voda je vařicí. Sama jsem si to odůvodnila skřípnutím něčeho v páteři, ale protože jsem mohla chodit a nic mě vyloženě nebolelo, k lékaři jsem nešla. Postupně obtíže vymizely,“popisuje Marie Zahradníková, které tehdy bylo 24 let.
Nedlouho potom přišel další příznak, tentokrát to byl zánět očního nervu, se kterým už mladá žena neotálela a lékaře vyhledala. „Bolelo mě silně za okem, měla jsem výpadky vidění,“vzpomíná si.
Na očním oddělení ihned lékaři odhadli, že by se mohlo jednat o roztroušenou sklerózu. Podstoupila proto vyšetření magnetickou rezonancí, které diagnózu potvrdilo. Od té chvíle se stala stálou pacientkou specializovaného RS centra na Karlově náměstí, které funguje v rámci Neurologické kliniky při Všeobecné fakultní nemocnici (VFN) v Praze.
Těchto center je v Česku celkem patnáct, z toho čtyři jsou v Praze. Kromě VFN jsou další neurologická centra v Thomayerově nemocnici, ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady a ve Fakultní nemocnici Motol.
Onemocní až třikrát více žen
Roztroušená skleróza je závažné onemocnění, které nelze úplně vyléčit. V Česku jím trpí přibližně 18 tisíc pacientů a jejich počet konstantně narůstá, v roce 2030 by se číslo mělo vyšplhat až k 27 tisícům.
Celosvětově je dnes nemocných asi 2,5 milionu. Nemoc postihuje především mladé ženy mezi 20. a 30. rokem jejich života. Oproti mužům jich onemocní více než trojnásobek.
Nejvíce pacientů s roztroušenou sklerózou je v Česku v metropoli.
Podle posledních čísel z roku 2018 jich v hlavním městě bylo tři tisíce. Pro srovnání, například v Plzeňském kraji jich ve stejném období bylo něco málo přes osm set, v Jihočeském kraji zase něco přes devět set.
Lidem trpícím tímto nevyléčitelným onemocněním se však začíná v poslední době více pomáhat tak, aby mohli být práceschopní a žít normální život.
Pokroky v léčbě
U Marie Zahradníkové byla naštěstí nemoc diagnostikována rychle. Díky tomu tak může podle svých slov žít relativně normální život už třináct let od doby, kdy navštívila lékaře původně jen s bolestí oka.
Daří se to především díky moderním lékům, takzvané biologické léčbě. Ta pomáhá vývoj onemocnění výrazně zpomalit. Podle lékařky Dany Horákové, která působí ve specializovaném centru RS Neurologické kliniky VFN, je nasazení léčby zásadní. „Bez léčby je vysoká pravděpodobnost, že se podstatná část pacientů po deseti až dvaceti letech trvání nemoci, obvykle kolem 45. roku života, stane významně invalidními,“upozorňuje lékařka.
Jen léčbou to ale nekončí. „Bohužel je nemoc velmi variabilní a reakce pacientů různá, proto po nasazení léčby musí následovat pečlivý, celoživotní monitoring, kde při každé návštěvě vyhodnocujeme efekt a bezpečnost léčby,“vysvětluje Horáková.
Dnes má Zahradníková dvě děti a pracuje na plný úvazek jako výzkumný a vývojový pracovník ve Výzkumném ústavu lesního hospodářství a myslivosti. Náplň práce se jí ovšem změnila kvůli špatné pohyblivosti způsobené nemocí.
Výrazná změna přišla i po těhotenství. „V současné době mám oslabenou levou horní i dolní končetinu. Asi největším problémem je omezená hybnost nohy,“popisuje Zahradníková. Bez biologické léčby ale odhaduje, že by na tom byla daleko hůře.