Václav Havel prezidentem
Vrchol revoluce i zákulisních tahů
Havel měl ale jeden citelný handicap. Byl to pražský intelektuál, známý a uznávaný v zahraničí, oblíbený v disentu, ale širší československé veřejnosti byl prakticky neznámý. OF si to uvědomovalo, města i vesnice proto zaplavily plakáty s jeho portrétem a autorita OF u veřejnosti nakonec zvítězila a rozjela se nebývalá předvolební kampaň právě pod heslem Havel na Hrad.
Havel už předem převálcoval všechny možné protikandidáty, většinou reformní komunisty a především Alexandra Dubčeka, tvář pražského jara 1968. Nerozhodný Dubček v rozhodujícím okamžiku selhal stejně jako v roce 1969, ale zadarmo se svých prezidentských ambicí nevzdal.
Havel se s Dubčekem několikrát sešel a dokonce mu slíbil, že po půlroce, po prvních svobodných volbách mu Hrad přenechá. A jako náplast se Dubček stal předsedou Federálního shromáždění, získal tedy druhou nejvyšší ústavní funkci v zemi.
Havlův komunista
Klíčovou postavou pro Havlovu zdárnou cestu na Hrad byl však jiný Slovák, Marián Čalfa. Předlistopadový komunista a mistr pro legislativu asi nelépe ze všech komunistů pochopil, co se v listopadu děje. Po pádu vlády Ladislava Adamce se stal novým federálním premiérem a právě podpis na jeho jmenování byl posledním aktem prezidenta Gustáva Husáka.
Ten 10. prosince 1989 jmenoval vládu a rezignoval. Utajená schůzka Havel–Čalfa, která 15. prosince proběhla na Úřadě vlády, se nesla ve věcném duchu a v rychlém porozumění. Čalfa Havlovi zaručil, že vše zařídí. Co a jestli za to tehdy něco požadoval, o tom se vedou dohady. Přes zveřejnění záznamů ze schůzky se brzy objevily dohady, že Havel svůj úřad „zobchodoval“za faktickou beztrestnost pro komunisty.
Kombinací všelidového nátlaku a vyjednávání v poslaneckých kruzích, v němž se Čalfa osvědčil, se podařilo přesvědčit i komunistické poslance k volbě jejich nedávného úhlavního nepřítele. Tak byl Václav Havel 29. prosince 1989 ve Vladislavském sále Pražského hradu jednomyslně zvolen prezidentem tehdy ještě socialistické republiky – ČSSR. Na volbu navázala slavnostní mše Te Deum ve svatovítské katedrále a vojenská přehlídka, která se stala slavnou díky krátkým prezidentovým kalhotám. Čerstvě zvolený nervózní prezident si vytáhl kalhoty u nového obleku moc vysoko, až to vypadalo, že má nohavice příliš krátké.
Do parlamentu bez voleb
Ke zvolení Havlovi dopomohly i později kritizované kooptace. 28. prosince 1989 přijalo Federální shromáždění tzv. kooptační zákon o volbě nových poslanců. Podle něho se v případě uprázdnění poslaneckého místa neměly konat nové volby, ale nového člena si volil zákonodárný sbor sám. Mezi komunisty tak v den Havlovy volby usedlo 13 nových poslanců z řad opozice, třeba disident Václav Benda, studentský aktivista Jan Bubeník nebo hudebník Michael Kocáb. Nové tváře vyslaly do parlamentu i komunisté, třeba Miroslava Janstu, tehdy mladého právníka, dnes úspěšného právníka a sportovního funkcionáře.
Volba jako divadelní hra
Sám Havel na volbu vzpomínal jako na svůj oblíbený literární žánr – absurdní drama.
„Bylo to velmi zvláštní. Když jsem v televizi sledoval rozpravu před volbou a viděl jsem, jak mé zvolení doporučují poslanci jménem všech možných státem dosud řízených organizací, od Svazu žen až po Československou lidovou armádu, měl jsem vskutku pocit absurdity. Vždyť titíž lidé ještě před několika dny či týdny hlasitě schvalovali mé stíhání či věznění!“popsal Havel své pocity z prezidentské volby v knize rozhovorů s publicistou Karlem Hvížďalou Prosím stručně. Podle Havla hrál v chování parlamentu svou významnou roli strach, ale zároveň v tom byla přítomna – byť třeba jen stopově – jakási odpovědnost za stát.
„Poslanci vlastně jen přihlédli k reálnému stavu věcí a respektovali – byť možná se zaťatými zuby – obecnou vůli. Nikdo z nás tehdy nevěděl, co by se stalo, kdyby mne nezvolili. Těm lidem vlastně nic jiného nezbývalo, pokud měli aspoň trochu soudnosti,“dodal Václav Havel.