Čekání na mesiáše. Mezi mantinely
Billboardy a plakáty s nápisem 70 let mezi elitou, 1950–2020 zdobí už od léta pardubické ulice. Mají oslavovat opravdu pěkné výročí hokejového klubu, který nikdy neopustil nejvyšší soutěž.
Jenže při pohledu na extraligovou tabulku se vkrádá otázka, zda jde o kouzlo nechtěného, nebo kruté proroctví. Stejné znění by totiž mohl mít i epitaf na pomyslném hrobě Dynama.
Pardubice se krčí na posledním místě extraligové tabulky a reálně jim hrozí, že z nejvyšší soutěže po 70 letech spadnou. Pro „hockeytown“, kde se permanentky dědí z generace na generaci, by to byla velká rána.
Vypadá to, jako by klub byl začarovaný. Jako by na něj někdo mocný uvalil kletbu. Nepomáhají výměny trenérů, posilování hráčského kádru, finanční injekce od města ani rošády na manažerských postech. Vše marné, kdysi vlajková loď českého (a československého) hokeje se pomalu, ale jistě potápí ke dnu.
Jistě, mužstvo se stále může herně zvednout, udělat vítěznou šňůru, dostat v tabulce pod sebe jiné nešťastníky. Taky je možné, že se extraliga uzavře a nikdo nesestoupí. Což by jen protáhlo agonii.
Řešení? Kdyby nějaký jednoduchý recept existoval, jistě by jej už někdo dokázal uplatnit. Snadné řešení neexistuje.
Důvodů, proč se kolos potápí, je také řada. Prostě se nedaří, jedno dobré rozhodnutí střídají desítky nedobrých, celá organizace už několik let funguje v jakési těžko uchopitelné křeči.
Příklad za všechny? Porušování nepsaných hokejových pravidel. Tím to před sedmi lety celé začalo. Klub oslavil mistrovský titul, kádr měl nabitý kvalitními hráči střední i tehdy mladší generace, budoucnost vypadala báječně.
Vstup do nové sezony nebyl optimální, ale to je běžný jev popsaný v mnoha dalších případech, říká se mu mistrovská kocovina.
Pardubice byly na začátku listopadu osmé, dva body od šestky zaručující přímý postup do čtvrtfinále. Z dnešního pohledu velice komfortní situace. Jenže novému vedení klubu to bylo málo, a tak se musel trenér Pavel Hynek pakovat – titul netitul. Odvolali ho navíc po vítězném zápase, ve kterém Pardubice smetly Slavii.
Od té doby se na lavičce Dynama vystřídalo neuvěřitelných třináct hlavních trenérů. Naposledy přišel za Radka Bělohlava Milan Razým. A to dokonce po dvou vítězstvích nad Kometou a Spartou.
Nový kouč ve čtyřech zápasech posbíral dva body za dvě prohry v prodloužení a na nájezdy. Na vítězství stále čeká. Ale nic proti němu – tady nejde o to, jestli je lepší Bělohlav, nebo Razým nebo kdokoli jiný. Jde o změny, které nepřicházejí tehdy, kdy přicházet mají – a naopak když se objeví záblesk světla na konci tunelu a chtělo by to chvíli klidu a stability, nezůstane kámen na kameni.
Jak už zaznělo, univerzální lék neexistuje. Ale je nad slunce jasné, že pokud mají Pardubice zůstat na hokejové mapě a hrát roli, jaká jim historicky patří, musí najít svého spasitele. Tak jako Abramovič kdysi „udělal“Chelsea, Číňané vzkřísili fotbalovou Slavii a podobně.
Klub potřebuje majitele, který nejenže bude držet největší balík akcií, ale představí i vizi a možnosti, jak posouvat Dynamo dál.
V současnosti je většinovým akcionářem město. To už svou úlohu splnilo, klub zachránilo před hrozícím krachem a dvakrát i před sestupem v ošemetné baráži. Jenže sanovat tuhle černou díru nejde donekonečna. I proto je nyní klub na prodej. Najde svého mesiáše?