Hlavně nefňukat Jsou to už čtyři roky, co Pavel Srniček zemřel
Jsou to čtyři roky, co ztratil bráchu. Brankáře, jakých český fotbal moc neměl.
Když vás Milan Srniček pozdraví, cítíte stejnou tlapu, jakou měl Pavel. Má podobná ramena, akcent, vlídné oči i hustou bradku. „Pořád si nechci připustit, že tu není,“poví a uskrne čaje.
Ještě bráchovi píšete maily?
Už ne. Stejně všechny zůstaly v neodeslané poště. Chtěl jsem mu každý den říct, co jsem zažil, jak se cítím, jak mi chybí. Ale čas tu bolest pomáhá léčit. Musel jsem se posunout. Už ani nebrečím. Jen s Pavlem pořád spím v pokoji, u postele mám jeho figurínu v životní velikosti.
Zdá se vám o něm?
Často. Blbneme u vody, hrajeme nohejbal, fňukáme spolu, sedíme na tribuně a koukáme na fotbal. Já jsem o pět let mladší a celý život jsem se snažil, abych se choval jako on. Pavel byl laskavý, pozitivní, galantní, pilný, zásadový. Skoro se bojím vyprávět vám jednu historku.
Sem s ní!
Po pohřbu mi bylo strašně zle. Do té doby jsem měl všechno na hrbu, poslední chlap v rodině, tak jsem prostě musel vydržet. Nevzlykat. Nehysterčit. A pak jsem padl na hubu. Ztratil jsem nejlepšího přítele, nejbližšího člověka, a k tomu problémy v podnikání, exekuce. Cítil jsem se prázdný. Vyhledám psychologa? Budu se léčit? Požádal jsem kamaráda, jestli by mě nenaučil meditovat, což se sice nepodařilo ideálně, ale ošklivé myšlenky mě opustily. Navíc mi ten kamarád doporučil paní, která se prý umí spojit s mrtvými. Povídám: Romane, tomu nikdy neuvěřím!
Uvěřil jste?
Zajel jsem do Karviné, paní si se mnou povídala a zároveň psala dopis, který jí diktoval Pavel. Dokolečka, ve staročeštině, bez mezer. Prostě jedno dlouhatánské slovo. Pak mi řekla: Pavel vzkazuje, že jeho duše zmizí, až na světě splní celou svou misi. Někdo tomu říká šarlatánství, já naděje.
Že je tu brácha pořád s vámi?
Od té doby jsem za paní nebyl, ale před pár týdny mi volal ten známý: Mildo, neuvěříš! U vědmy byl klučina s ekzémem. Ona, aniž by kohokoli z nás důvěrně znala, najednou začala psát dopis: To je pro vás, od pana Pavla, posílá vzkaz.
Děsíte mě.
Klučinova maminka zůstala štronzo. Nechápala, nikdo jim neumřel. Jenže ten dopis nebyl pro ni, ale pro jejího syna, který před lety trénoval v Baníku. Pod bráchou. Byl to brankář a celý svůj pokojík měl oblepený plakáty Pavla Srnička.
Co v tom dopisu stálo?
Pavel přímo nadiktoval, abych se s tím kloučkem spojil: Předej mu celý můj talent, brácho, abych mohl odejít! A já sbírám odvahu, abych zavolal a zkusil mu to vysvětlit. Číslo mám. Kdo ví, třeba mu zařídím testy v Newcastlu, kde Pavla pořád zbožňují.
Byl jste to vy, kdo před čtyřmi lety odsouhlasil, ať ho lékaři odpojí od přístrojů.
Po devíti dnech v kómatu. Dvacátého prosince si šel Pavel zaběhat a měl zástavu srdce. Byla to neděle a já ho druhý den vyfotil na jipce a vymýšlel legrácky, kterými ho budu hecovat, až se probudí. Do středy jsme všichni žili s tím, že nejde o nic fatálního.
Vždyť zkolaboval.
Volal mi kamarád z Bohumína: Mildo, u nemocnice leží člověk a má na sobě bundu Newcastlu. Vyletěl jsem jen v pantoflích a jel k bráchovi domů. Tam se svítilo, jenže nikdo neotvíral. V tu chvíli jsem zahlédl, jak se v oknech nedaleké nemocnice odrážejí majáky sanitek, které už stály u Pavla.
A dál?
Pořád jsem doufal, že to nebude on, ale bohužel jsem poznal jeho modrobílé tenisky, které se při běhu rozpadly. Urvala se jim pata. Pár dní jsme věřili, že se vrátí, ale ve středu doktoři změnili diagnózu: Má mozkovou smrt! I kdyby brácha nějakým zázrakem přežil, zůstal by paralyzovaný, což by nechtěl.
Co by chtěl?
Třeba darovat orgány. Po domluvě s naší maminkou a jeho dospělou dcerou Vendulou jsme souhlasili. Ale ještě předtím lékaři vyzkoušeli poslední variantu, jak Pavla oživit. Postupně se začaly odpojovat přístroje... Bohužel Pavel se nevrátil a orgány k dárcovství se nenávratně zničily.
Ani ne. Už by to bylo jenom horší. Jeho tělo chřadlo a my si ho chtěli pamatovat jako fešáka. Jako bombarďáka, kterého uznával svět.
Je paradoxní, že Češi celou kariéru psali jeho příjmení špatně. Jako Srníčka s dlouhým i.
Bráchovi to bylo jedno a rodičům to nevadilo. Náš táta, rodák z Korňa od Čadce, byl přitom pruďas, tak se zpětně divím, že nekřičel. Mimochodem, tušíte, kolikrát viděl bráchu chytat?
Pár dní jsme věřili, že se vrátí, ale doktoři změnili diagnózu: mozková smrt!
Na vlastní oči jedinkrát. Pavlovi bylo osm, dostal v brance strašně naloženo od většího kluka, otec se zvedl a odešel domů: Už nikdy na fotbal nepůjdu, abych nemusel koukat, jak mi mrzačí děcko. Jednou řekl a basta! Tu zarputilost jsme podědili.
My jsme neměli bůhvíjak krásné dětství. Bydleli jsme ve Starém Bohumíně. Táta byl dřevorubec, jezdil každý den s motorovou pilou do Šunychlu a život trávil v lesích. Ženská od rány, život se s ní nemazlil. Její táta, francouzský voják, padl ve válce. Budoucí otčím si její mámu našel ve Francii, kam jezdil z Krnova. Naší mamince bylo šest, když se vyřídily papíry a mohla se přestěhovat do Československa. Ve dvanácti už musela dřít u otčíma na statku. Dostávala bičem, když neposlouchala. Ve čtrnácti utekla do kravína, kde potkala tátu, slovenského vojáka.
A já myslel, že francouzská stopa bude šarmantní.
Vůbec. Táta dost pil a maminka byla na všechno sama. Pět dětí k tomu. Nejstarší Maruška, pak Boženka, Pavel, Eliška a já. Jeli jsme od výplaty k výplatě. Jeden bicykl pro všechny, zlomená hokejka od kamaráda, rozšlapané boty po bráchovi, oblečení po sestrách. Do školy jsem nosil jejich červené štrample.
Pokračování na protější straně
Pletené punčocháče?
Neměli jsme na nové. Když maminka sehnala pomeranče na Vánoce, musely zůstat přes celé svátky na stole. A když je ochutnala návštěva, my jen polykali naprázdno.
I to muselo Pavla motivovat, aby se ve fotbalové brance prosadil. Hned po prvním roce v Baníku ho koupili do Anglie.
Rok jednadevedesát, tři měsíce jsem tam byl s ním. Bral tisíc liber týdně a byl šťastný jako blecha. Při první cestě domů nakoupil tolik dárků, že jsme měli metrák nadváhu. Tolik tašek pohromadě jsem v životě neviděl, každému chtěl udělat radost. Časem se dozvěděl, že to, co bere, je na anglické poměry almužna. Spoluhráči v Newcastlu dostávali i sedm tisíc liber týdně pouze od sponzorů.
Pár týdnů po bratrově smrti vás Newcastle pozval na exhibici, viďte?
Do poslední chvíle jsem přemýšlel, že se vymluvím na zvrtnutý kotník a nemusím do branky. Jenže když já neumím lhát. Jak já se klepal, když ten kotel spustil chorál o Pavlovi.
Proč vy jste se nedal na fotbal?
Dělal jsem si srandu: Jeden slavný v rodině stačí! Kopal jsem dorosteneckou ligu a radši měl bojové sporty, judo, karate. Pak jsem si našel nohejbal a dlouho hrál ligu. Dokonce i brácha je v nohejbale mistrem republiky.
On byl strašný borec. Smečoval pravou i levou, blokoval. Pamatuju, jak jsme v Newcastlu poráželi každého, kdo se nám postavil.
Bratra nesmírně zasáhl rozvod.
Do smrti ho tížilo, že rodinu neudržel. Myslím, že tak rychle zešedl právě kvůli tomu, že řešil problémy, o kterých si myslel, že nikdy řešit nebude. Dlouho neviděl svou dceru, přišel o dost peněz, o iluze.
Srdce se mu zastavilo ve vánočním čase. Jak od té doby prožíváte svátky?
Snažím se, abych mu dělal radost. Dvacátého jsme jako každý rok zapálili svíčku na místě, kde upadl. Město nabízelo, abychom tam postavili pomníček, ale je to dost rušné místo, takže by byl pořád špinavý.
Co zítra, devětadvacátého?
S partou nejbližších kamarádů vždycky chodíme na hřbitov a pak do hospůdky zavzpomínat. Chápete, že Pavel si nechal na rodinném hrobu nakreslit svůj vlastní křížek?
Prosím?
Když dával hrobku restaurovat, řekl si kameníkovi o tři zlaté křížky, ale jména byla jen dvě. Naše babička Marie a táta. Ten můj brácha se normálně spletl. Já ho tehdy zdrbal: Jsi normální? Tři křížky? To vypadá, že je někdo další na řadě.
Prý sepsal svou závěť.
Vlastní rukou. Když mi to volal, chlámal jsem se do telefonu: A brácho, napsals tam něco i pro mě, viď? Jo, jedny hodinky z mojí sbírky a osobní věci. Vzpomněl jsem si na to, když jsme ho pohřbívali.
Tížilo ho, že rodinu neudržel. Myslím, že tak rychle zešedl právě kvůli tomu. Dlouho neviděl dceru, přišel o dost peněz, o iluze.
Jaká? Kdy vám chybí nejvíc?
Každý večer, když se jdu sprchovat, ho vidím v zrcadle. Nechal jsem si Pavlovu tvář vytetovat na bok. Na žebrech jsem trpěl jako kůň, ale jsem nadšený. Pavel je pořád se mnou a nestárne. Ještě bych rád na záda jeho iniciály PS. Bylo to jeho logo v kolečku. Víte, že si na papírky vypisoval lidová moudra?
Poslední jsem našel v jeho peněžence, kdy jsem po něm balil věci: Skoro umřít nic nemění, umírání mění všechno.
I z toho mrazí.
Dan Zítka, bývalý výborný brankář a Pavlův kamarád, si to nechal vytetovat na biceps. Brácha to nedával najevo, ale on se pořád a rád učil.
V čem?
Nestudoval jen fotbal. V knihovně měl patnáct knížek o kávě a zbožňoval, když mohl ostatním nachystat perfektní piccolo. Z fleku by mohl dělat baristu. Na štaci v Brescii si zase zamiloval vinařství. Netuším sice, kde jeho sbírka vín skončila, ale zápisky jsem četl. Pečlivě si psal, co cítil, když vína ochutnával.
O tom si vyprávíte s bandou kamarádů, když se scházíte v pátek devětadvacátého?
To se bavíme o všem. Hlavně s úsměvem. A klidně až do sobotního rána. Je to tradice. Každý pátek devětadvacátého se u mě sejde dvacet třicet lidí, fotíme se s Pavlovou nestárnoucí figurínou a vzpomíná se.
Příští rok je pátek devětadvacátého jediný.
Už to na květen pomalu plánuju. Hlavně nefňukat! Brácha by si to tak přál.