Čínský rok 2019: odkryté slabiny
Si Ťin-pching čelil v roce 2019 požárům na mnoha frontách. Některé sám založil
Rok zemského vepře měl být triumfem čínské verze komunismu – prý plnohodnotné alternativy „zastaralé západní demokracie“. Úspěchy země beroucí dech měly pozdvihnout autoritu „doživotního“vůdce Si Ťin-pchinga až k nebesům.
Místo toho však Čína v roce 70. výročí svého vzniku čelila požárům na mnoha frontách, které nekompromisně odhalily její slabiny.
Ten rok se nedá vymazat, i když by to Číňané nejspíš rádi udělali. Nejde ani tak o to, že by snad Peking vyklízel vydobyté pozice, to určitě ne, spíše naráží na limity vlastního systému, přičemž se obnažila řada nelichotivých skutečností, jež mohou „říši středu“činit atraktivní leda tak pro bezskrupulózní autoritáře všeho druhu.
Zkrátka se ukázalo, že Čína není přitažlivá nějakými svými podnětnými idejemi, čímsi hodným následování, ale pouze svou zdánlivě bezednou peněženkou. Obdiv a respekt si prostě musí kupovat.
Nejtěžší vůdcův rok
„Si Ťin-pching má za sebou nejtěžší rok od doby, kdy se dostal k moci,“tvrdí například Eleanor Olcottová, analytička společnosti TS Lombard. „Nejenže čelí ztrátě tváře v Hongkongu, také kousavá obchodní válka se Spojenými státy neprospívá tamní již delší dobu brzdící ekonomice,“dodala. To ovšem není všechno. Ránu čínským ambicím zasadilo také ostré mezinárodní odsouzení toho, jak režim nevybíravě zachází se svými menšinami, zejména s Ujgury v Sin-ťiangu a Tibeťany. Zvláště z převážně muslimského Sin-ťiangu se letos valila celá lavina negativních, mnohdy stěží uvěřitelných zpráv o milionu či více lidech v takzvaných převýchovných táborech a jejich těžkých životních podmínkách.
Totéž platí o způsobu, jakým režim upevňuje své postavení doma s využitím nejmodernějších technologií „digitálního leninismu“. Všemožné šmírování a bodování vlastních občanů ukazuje odvrácenou tvář autoritářské komunistické vlády. Namísto modernizace politického systému směrem k ochraně individuálních práv a svobod se režim vydal právě opačnou cestou – k bezvýhradné kontrole společnosti úzkou skupinou „vyvolených“jedinců.
Dva Si Ťin-pchingové?
Jen málo věcí šlo zkrátka tak, jak si vůdce Si Ťin-pching vysnil. Podle svých kritiků si však za to může sám. Svěrák totiž přitáhl až příliš a materiál začíná praskat.
Jaký to kontrast s rokem 2017, kdy Si Ťin-pching jen pár týdnů po nástupu Donalda Trumpa do Bílého domu vykreslil na konferenci v Davosu sám sebe jako mistra globalizace. Spoustu lidí tenkrát – ostatně nikoliv poprvé ani naposledy – obalamutil. Někteří dokonce začali doufat, že otevře dveře dalším zásadním reformám, jež by Čínu více přiblížily západnímu světu.
To všechno nyní vypadá jako nepodařený vtip. Očekávání se přehoupla úplně na opačnou stranu. „Ten Si Ťin-pching, který se vynořil v roce 2017 v Davosu jako obhájce liberálního globálního ekonomického řádu, a nynější Si Ťin-pching jako by byli dva úplně odlišní lidé,“uvedla analytička Olcottová.
To má jistě i své objektivní příčiny. Neočekávaná obchodní válka s Amerikou, jež tvrdě dopadla na čínskou ekonomiku, narušila důvěru. Nezdarům čelí do značné míry také Si Ťin-pchingova výkladní skříň, mohutná globální iniciativa Pás a stezka. Její odpůrci se domnívají, že plán má v prvé řadě posílit celosvětový vliv Pekingu, navíc dodávají, že postrádá transparentnost a vlády, které se k němu připojí, často končí s obrovskými dluhy u čínských věřitelů.
„Si Ťin-pching z velké části vlastním přičiněním stvořil problémy, jež jsou nyní pro Čínu i pro něj osobně velkou výzvou,“tvrdí Steve Tsang, expert na vztahy mezi Čínou a Tchaj-wanem.
Faktor Hongkong
Jednou z takových výzev se stal Hongkong. Z hlediska dalšího vývoje důležitější, než by se mohlo zdát. Dramatické záběry demonstrantů v oblacích slzného plynu obletěly svět a ukázaly mu, že neplatí různými pročínskými ideology často omílaná teze, že Číňany demokracie nezajímá, neboť ji nemají v genech. Drtivý úspěch hongkongských prodemokratických kandidátů v místních volbách naopak prokázal, že touze po svobodě a vládě práva jsou tamní lidé ochotni obětovat mnohé. Dost nepříjemné zjištění pro autoritářský model vládnutí, který tak rád rozhoduje o všem a za všechny a honosí se frází, že „Číňané to tak chtějí“.
Zatím pevně v sedle
Přes nepopiratelné úspěchy není nyní nálada v Pekingu vítězná. Ony zářivé úspěchy se totiž paradoxně staly novými závazky, jež je stále obtížnější naplnit.
Čím dál dusivější partajní kontroly na všech stupních řízení přispívají ke stagnaci hospodářství i rostoucí společenské deziluzi. Podobně přílišné ambice znatelně ochladily počáteční nadšení, s nímž leckde ve světě vítali Si Ťin-pchingovu vizi nového globálního řádu s „čínskými charakteristikami“. Nyní převládají spíše vyčkávání a obavy.
Navzdory všem nečekaným překážkám však ambiciózní a expanzivní Si Ťin-pching zůstává pevně v sedle. Nikdo z nejvyššího vedení v jeho stínu si ho netroufl otevřeně vyzvat. Alespoň prozatím.
Otázka je, co by se stalo s proklamovanou stabilitou, pokud by ekonomický růst země zbrzdil natolik, že by režim nadále nedokázal uplácet početnou střední třídu. To je jeden z největších strašáků. Nejspíš i proto Si Ťin-pching čím dál víc utahuje šrouby a vrací se k maoismu, ovšem ve verzi 2.0.
Propagandistický stroj vládnoucí partaje zatím úspěšně svádí potíže na „zahraniční vlivy, které si přejí narušit vzestup Číny“. To však zjevně nepůjde donekonečna.