Zeman vs. Soukup? Prezident hraje o odkaz

Vzhledem k tomu, že dobře vím, jaký je názor Miloše Zemana na přihlouplé novinářské dotazy (a ruku na srdce, kolegové, za těch 30 let v politice jich zažil nespočet), netrpělivě jsem při sledování pořadu Týden s prezidentem tři roky čekal na příhodný okamžik, kdy hlavě státu konečně zdravě rupnou nervy a „neskutečnému“tazateli Jaromíru Soukupovi vmete do tváře nějakou peprnou stírací repliku.

Několikrát měl namále, to poznal i slepý, ale udržel se. Pochopitelně: mít jednou týdně v televizi exkluzivní prostor pro prezentaci svých názorů, to by trapné dotazy vydržel každý ostřílený politický rutinér.

Roztržka s TV Barrandov a jejím hlavním, ne-li jediným protagonistou přišla na dálku, nedošlo k ní před kamerami, jak by si to možná stébla se chytající televizní ředitel s politickými ambicemi přál. A tak mohl Jiří Ovčáček zakončit jinak decentní dopis Jaromíru Soukupovi ironickou douškou: „v dokonalé úctě“, navíc s vědomím, že i jeho talk show byla pozastavena, ať už byly důvody jakékoliv.

Hrad nic neztratil, roztržkou mohl jen získat. Platforem pro prezentaci názorů má Miloš Zeman několik. Televize, rádia, noviny či zpravodajské servery se budou předhánět, kdo získá prezidentskou exkluzivitu formou originálních promluv, komentářů, telemostů či rozhovorů. Prezident klidně může zvolnit, hodinová interview na týdenní bázi by časem unavila i mladší spíkry.

Tou nejcennější hradní devízou je však samotný odchod „nelichotivého klauna“. Není nic jednoduššího než hodit do popelnice ošklivou čepici, jejíž nošení budí buď soucit, nebo posměch.

Přichází jiný Zeman?

Prezident se i díky tomu, snad i s poněkud čistějším mediálním štítem může tři roky před vypršením mandátu soustředit na poslední, ale o to důležitější součást prezidentství – svůj odkaz. Málokdo už vymaže konflikty a kontroverze uplynulých sedmi let. Přímo volený prezident nemohl být z logiky věci krotkým beránkem, musel být buldokem, často osamělým žralokem v rozbouřeném partajním moři.

Byl nucen hledat oporu v tichých mělčinách ČSSD, u skalisek ANO, v temných hlubinách KSČM, v pobřežních bažinách SPD či daleko za obzorem, v ráji nebeském kardinálských odpustků. Čelil stovkám tisíc demonstrantů, vyvěšeným trenkám, červeným kartám, rajčatům. S mnohými se spřátelil, s jinými rozhádal. Přes všechny „pussy“, „stabilizace“, „profesury“nebo lánské schůzky si však vysloužil dvojnásobný mandát a stabilní podporu 50 procent obyvatel. Ostrá slova sice lidi rozdělují, ale voliči za nimi létají oddaně jako můry do plamene.

Zeman už nepotřebuje voliče ani mediální ředitelské kašpary, kteří by si na něm ukájeli vlastní politické touhy. Ať už si proti němu v roli moderátora v nových Týdnech nebo Měsíčnících s prezidentem sedne kdokoliv, může to být „tak trochu“jiný Miloš Zeman.

V jednom z posledních rozhovorů ukázal, že takový stále umí být. Dokáže bez mrknutí oka kritizovat Rusko i Čínu. Svede poslat k šípku mlžící kandidátku na ombudsmanku a odsoudit obludnosti bolševické prokuratury 50. let. Po čase si sjednává pravidelné schůzky nejen s premiérem, ale i s šéfem ČSSD, dokonce by mu nevadila na postu ombudsmanky zastánkyně tolikrát kritizované inkluze, sociální demokratka Kateřina Valachová. Přátelsky vyzněla i poslední schůzka s bossem odborů Josefem Středulou.

„Zasvěcení“komentátoři už nějakou dobu tvrdí, že Miloš Zeman nás snad už ničím nemůže překvapit. Co když tyhle chytráky třeba ještě něčím zklame?