Obklíčeni sopkami
Vulkán Taal teď překvapil. Tahle malá sopka se probudila – a s velkou razancí. Ale bylo už i hůř. Filipínci o tom vědí své.
Taal připomíná dokonale sestavenou přírodní matrjošku tvořenou pevninou a vodní plochou. Milovníci slovních hříček si mohou pohrát s faktem, že se jedná o největší jezero na ostrově obklopené jezerem nacházejícím se na dalším ostrově. Zatímco vnitřní prstence se jmenují Taal, poslední pevninský kruh tvoří největší z filipínských ostrovů – Luzon.
Ještě před dvěma týdny jsem z vyhlídky na vrcholu hřebene, který se prudce spouští k vodní ploše u jeho úpatí, obdivoval klidnou přírodní scenerii. Nedávala ani trochu znát, jaké překvapení svému okolí chystá. Hladinu jezera křižovaly vahadlové lodě, které přivážely další a další turisty na pevninu uprostřed, odkud k samotnému vrcholu vede prašná cesta. Snadno ji zdoláte za půl hodiny. Dávné erupce sebraly vulkánu podstatnou část jeho výšky, a tak „hora“dnes dosahuje pouhé tři stovky metrů, které z Taalu činí jeden z nejmenších vulkánů na světě.
Sopka leží jenom padesát kilometrů jižně od hlavního města Manily a místo je oblíbeným cílem všech lidí toužících alespoň na chvíli si oddechnout od hektického tepu velkoměsta. Po celou dobu si zde připadáte jako na odpolední procházce a nebezpečí vám ani nepřijde na mysl, vždyť poslední erupce se zde odehrála v roce 1977. Sopka však své návštěvníky dokonale klame, dokáže se probudit s nečekanou zuřivostí. Stejně jako tomu bylo minulý víkend.
Sopka Taal už má na svědomí více než šest tisíc lidských životů. Se svými čtyřiatřiceti zaznamenanými erupcemi ji na Filipínách překonává už jen Mayon, vulkán ležící na jižním Luzonu, který je díky svému symetrickému kuželovitému tvaru považovaný za prototyp dokonalé sopečné krásy.
Dým a popel 200 dní
V polovině 18. století aktivita Taalu neustala po 200 dní a zcela změnila charakter celé oblasti. Jezero, původně spojené s mořem, přehradil sopečný materiál a uvěznil v něm některé původně mořské živočišné druhy, takže ještě ve 30. letech minulého století se ve zdejších vodách vyskytovali i žraloci.
„Vezměte si raději masku,“varovala mě recepční jednoho z manilských hotelů v pondělí ráno. Jindy plné ulice zívaly prázdnotou, stejně jako školní lavice a vládní úřady. Zpoza oken autobusů na mě zíraly obličeje zahalené v rouškách, které rychle mizely z prodejních pultů.
Lehce jsem setřel prach usazený na střeše automobilu parkujícího před hotelem a zkontroloval oblohu, po včerejším blankytu nebylo ani památky, nebe ztichlo a zatáhlo se do nehybné smuteční šedi. Místní letiště v pondělí odpoledne hlásilo téměř tři stovky zrušených letů.
Otevřené odletové okno se začalo rychle přivírat v neděli v podvečer, ještě v šest hodin se někteří piloti rozhodli odstartovat, další pasažéři již měli smůlu.
„Oznámili nám, že se naše letadlo z Hongkongu muselo kvůli sopce vrátit. Dali nám čísla, na kterých si máme změnit letenky, nic však proplácet nebudou, protože se prý jedná o zásah vyšší moci,“svěřoval se mi v pondělí večer Čech Tomáš Potěšil, který společně s manželkou již odletět nestihl.
Představa opakování islandského scénáře, kdy výbuch tamní sopky Eyjafjallajökull v roce 2010 poznamenal evropské letové schéma na několik měsíců, naštěstí vzala za své následující den, kdy se nebe opět otevřelo.
Silnější než armáda
Na Filipínách se nachází stovka vulkánů, z nichž třiadvacet je aktivních. Stomilionová země, rozprostírající se na 7 641 ostrovech, tvoří součást ohnivého prstence táhnoucího se po obou stranách Pacifiku. Tektonicky aktivní zóně se nevyhýbají ani zemětřesení, každoročně Filipíny zasáhne také v průměru dvacet tajfunů, které se formují v Pacifiku a následně se přesouvají západním směrem k asijské pevnině. Poslední z nich, tajfun Uršula, udeřil na Filipíny na konci prosince a zanechal za sebou padesát mrtvých.
Na Filipínách se nachází stovka vulkánů, z nichž třiadvacet je aktivních.
Dva miliony lidí v evakuačních centrech.
Sopka Taal teď vyhnala z domovů další a zatím není jasné, jak dlouho bude nová krize pokračovat. Taal nadále vysílá do kilometrové výšky kouřové signály. Nezastavil ho ani tradičně prostořeký filipínský prezident Rodrigo Duterte, který prohlásil, že se do sopky vymočí.
Oproti historickým erupcím je však ta současná ještě relativně malá a nedosahuje ani síly exploze Pinatuba, další ze sopek nacházejících se poblíž Manily.
Jen jediný vulkán na světě o sobě může prohlásit, že se ukázal nad síly nejmocnější armády světa. Američtí vojáci sloužili v Clarku téměř devadesát let. V 60. a 70. letech minulého století jejich základna poskytovala významnou logistickou podporu jednotkám bojujícím ve Vietnamu a také dočasný domov pro patnáct tisíc vojáků, jejichž přítomnost dávala práci dalším lidem z širokého okolí včetně mohutné kolonie barů a nočních podniků v nedalekém Angeles, kde v dobách největšího rozmachu působilo až 100 000 dívek. Mohutná erupce skončily Mount Pinatuba v roce 1991 vystavila této základně úmrtní list. „Vrátil jsem se sem v dubnu 1993. Sopečné bahno sahalo až po střechy, všude kolem rostla vegetace, žádná světla,“vzpomíná policista Alejandro Natividad.
Až do roku 1991 o sobě Pinatubo nedávalo znát, někteří z lidí žijících v okolí dokonce vůbec nevěřili, že se jedná o sopku. Poté však vulkán vychrlil mrak, který zakryl území o rozloze větší než Česká republika. Zkázu dokonal tajfun, který se ve stejné době přehnal nad Filipínami. Během výbuchu sopka přišla o 260 metrů ze své výšky, přepsala říční systém ve svém okolí a zvětšila ozonovou díru nad Antarktidou.
Život naruby
Druhá největší erupce dvacátého století také způsobila dočasný pokles globální teploty o půl stupně. Díky rychlé evakuaci se podařilo zabránit větším ztrátám na životech, přesto osm set lidí zahynulo pod troskami svých domů, které se pod tíhou sopečného popela zhroutily. Dalším z nich sopka zcela změnila život.
Alejandro Natividad v té době sloužil na základně v Clarku a doufal, že získá zelenou kartu a bude se společně se svojí rodinou moci vystěhovat za oceán. Do splnění jeho snu mu scházelo odpracovat ještě dva roky. Namísto toho se najednou musel starat, jak uživit své tři děti. „Dodnes jim říkám, nebýt Pinatuba, mohli jsme žít v Americe,“posteskne si.
Téměř třicet let po mohutném výbuchu je však Pinatubo už zase jenom turistickou atrakcí, ke které se prokousáváme letitými džípy, obklopeni strhující měsíční krajinou. Posledních pět kilometrů je již jenom na nás. Po krátkém závěrečném výstupu se ocitáme na hřebenu s vyhlídkou na nehybnou jezerní hladinu v kráteru sopky. Stejně klidnou, jako byl ještě nedávno Taal.