Nedůvěra k vrchnosti se silně otiskla do románů o zločinu

Humorná, parodická, politická. Česká detektivka za posledních 150 let změnila mnohokrát tvář.

Zdravý člověk se samozřejmě nechce stát obětí zločinu. O to víc ho však fascinuje trestná činnost, když se objeví ve filmu či literatuře. V té české figuruje kriminální próza už přibližně 150 let. Její nejzásadnější díla, autory a momenty shrnují v knize Dějiny české detektivky Pavel Mandys a Michal Jareš. V nakladatelství Paseka vychází ve středu 5. února.

Cliftonky a Vachek

Ptát se v úvodu, zažila-li už česká detektivka zlatou éru, by bylo poněkud troufalé. Ani sami autoři nedokážou na otázku jednoznačně odpovědět. Kriminální próza se přitom zrodila nenápadně z morytátů, časopisových povídek a sešitů.

Začátek století patřil cliftonkám, oficiálně známým jako Detektivní novelly, které čtenářům daly asi prvního českého detektiva Léona Cliftona (jménu navzdory).

V nově vzniklém Československu se pak nikomu příliš nezamlouvala postava „spravedlivého ochránce zákona“, a tak chvíli trvalo, než se v knihkupectvích roku 1928 objevil dle odborníků první detektivní román Tajemství obrazárny od Emila Vachka.

Ačkoliv Mandys s Jarešem upozorňují, že vykazuje spíše prvky ironické a parodické. Popularita žánru začala růst a postupně se přidávala jména jako Zdeněk Jirotka, Vladimír Neff, Jaroslav Žák a Vlastimil Rada. Detektivka přestávala být podvratným žánrem. Karel Čapek popisuje, jak se díky zkoumání světa zločinu začala zabývat problematikou spravedlnosti.

Roku 1948 však komunistický režim žánr smetl ze stolu. Kriminální prózu označil za brakovou a nevýchovnou, v roce 1949 zcela zmizela z edičních plánů. Socialistický člověk přece nevraždí, shrnují autoři trefně v názvu třetí části knihy. Vrah proto musel v mnoha případech ustoupit záškodníkovi.

Oficiální zelenou získalo krimi až po konferenci sovětských spisovatelů v Moskvě v roce 1958. Soudruzi si uvědomili, že i jimi odmítaný žánr může „pomáhat straně všemi uměleckými prostředky při výchově lidí, a především mládeže v duchu komunistické morálky“.

K pár autorům, kteří se psaní detektivek věnovali od druhé poloviny padesátých let, se začali přidávat další. Edvard Valenta, Jan Zábrana, Josef Škvorecký, Anna Sedlmayerová. Vznikaly klenoty, které si pamatujeme dodnes, mnohdy díky televizním adaptacím.

Normalizační léta se nesla v duchu poklesu kvality žánru, snahy očistit štít příslušníků SNB, zároveň se však do knihkupectví dostávaly dnes už téměř nepředstavitelné statisícové náklady.

Svou pozici si tehdy upevnil Václav Erben a jeho exnerovky nebo Eva Kačírková se svými „osamělými amatérskými vyšetřovateli“. Jistou změnu přinesla devadesátá léta, která přirozeně generovala tak velké množství podnětů pro autory kriminálních příběhů, že z nich mohou těžit ještě v roce 2020.

Zcela stěžejní moment pro tuzemskou i světovou detektivku znamenal příchod skandinávské krimi. Tolik sériových vrahů páchajících brutální zločiny, kteří se najednou objevovali na stránkách knih, se možná za dobu existence žánru ani neprošlo po povrchu zemském.

Skromní detektivové

Tolik velmi stručný nástin vývoje české kriminální prózy, který vychází z více než čtyř set stran koncentrovaných informací sesbíraných Mandysem a Jarešem. Jak tedy vypadají typičtí čeští literární detektivové? Od anglosaských se obvykle dost liší, píší autoři: „Bývají nenápadní, skromní, neohromují okolí dedukcemi ani tvrdými pěstmi či přesnou muškou.“

Jednoduše jsou na prvním místě lidmi, až poté detektivy. Není proto divu, že mnohdy jejich předobrazy nebo jimi vyšetřované zločiny koření ve skutečnosti. Třeba Panoptikum starých kriminálních příběhů od Jiřího Marka, ze kterých později vzešli dodnes reprízovaní Hříšní lidé města pražského.

Psal se asi rok 1966, když Markovi, tehdejšímu děkanovi Fakulty osvěty a novinářství, vnukl docent František Gel, který za první republiky pracoval jako soudničkář, myšlenku, zdali by se nechtěl věnovat starým soudním případům i ve své literární tvorbě.

„Nápad se mi moc nezamlouval, ale zkusil jsem napsat první povídku. Kolega Gel ji přečetl a mlčky mi ji vrátil. Až za několik dní mi řekl, že se mu líbila, že si jen nebyl jistý, jestli tam není více fantazie než pravdy, ale usoudil, že je napínavě i humorně vyprávěna,“vzpomínal Marek v roce 1992 na povídku Muž v černém.

Bez humoru by to nešlo

Nejen typologie detektiva však odlišuje tuzemskou kriminální prózu od zahraniční. „Česká veřejnost v sobě má zakořeněnou nedůvěru k ‚vrchnosti‘ a jejím ‚drábům‘. Takto už publicisté za první republiky vysvětlovali, proč čeští autoři píší příběhy odehrávající se v Anglii a ne doma. I nová československá policie si zprvu nesla pověst císařského špicla a pro české autory byl problém obsadit jako hlavního kladného hrdinu domácího policistu nebo četníka.

Podobná situace nastala v roce 1990. Takže zatímco u klasické britské školy je policie jen neschopná a u americké drsné školy občas ještě zkorumpovaná, v našem prostředí byl policista v několika dlouhých obdobích představitelem represí a bezpráví. A žádného soukromého detektiva, který by policejní hříchy napravil, čeští autoři použít nemohli,“vysvětluje

Mandys.

Uchylovali se tak mnohdy k parodiím, ironizaci a humoru. „Není to jistě ve světě ojedinělé, ale v našem prostředí to lze spatřovat coby dlouhodobý a trvalý jev, který – pokud je vyvážen – dává něco zajímavého žánru samotnému,“podotýká Jareš. Snad si tato svá specifika, navzdory světovému trendu, bude držet i do budoucna.

V našem prostředí byl policista dlouhou dobu představitel represí a bezpráví.